Mrtvo

Stojí uprostřed lesa. Stromy jsou okrouceny do roztodivných tvarů, ze všech stran jí obklopují nekonečné pralesy keříků a pnoucích rostlin. Zem je posetá houbami, mezi kterými je občas vidět nějaký tvor. Vtve stromů se rozpínají ve výšinách a všude kolem je ticho. Mrtvolné ticho. Stromy jsou suché a polámané, křoví již dívno opustilo svou pouť mezi živými na tomto světě, pouhé odumřelé šlahouny jsou stále na svém místě, na místě, kde jsou již desítky let. Houby vydávají hnilobný puch, který se nikterak neliší od toho, co je cítit z mrtvých těl zvířat. Byli to poslední tvorové, kteří nebyli sežráni svými vyhladovělými duhy, či nezemřeli na nedostatek potravy již před lety. Leč i oni podlehli, neměli jinou možnost, šanci na přežití tu nemá nikdo a nic. Větve bez listů splývaly s tmavým nebem, které nerozjasňoval ani jeden paprsek slunce. A ona tam stála. Stála na tom samém místě jako před desítkami let. Až na nesmrtelné všehubící houby byla poslední kdo přežil, měla poslední živou větev a mezi mrtvými stromy svítily bílé flíčky na její kůře jako Večernice na noční obloze. Leč ani ona již dlouho žíti nebude...umírá...na samotu? Všichni kdo byli stejní jako ona již zemřeli, byli jí cizí, leč nyní jí jsou ještě dál. Je porostlá houbou, která jí užírá od základů a rozkládá jí zevnitř. Ona se nepřipojí ke svým mrtvým bratrům a sestrám, ona zmizí...zmizí pryč z tohoto světa, nic z ní nezbude. Chtěla by utéci od té houby, od utrpení z bezmocnosti, pryč od jisté pomalé smrti, ale nezmůže nic, musí jen čekat. Však on konec přijde, pak už nebude utrpení, samota nic žal...Bude líp!