Zájezd

Trošku toho folklóru. Snad Vás to neurazí, Vás co to nemáte rádi. Vám co to rádi máte přeju pěkný zažitek. Ale snad by to tu mohlo patřit. Pokud ne přijměte omluvu, že jsem si dovolil....

                                                      Zájezd

 

Tož pravda ludé dobří, pokrok sa nedá zastaviť, to je jasné. Pryč sú ty doby kdy sa cápalo edem pěšky, nebo ti majetnější na vozi. Neskaj sú ludé tak zdechlí, že to je až haňba pluť.                                                                                   Už  to néni ani pravda, gdy k nám do dědiny přijél první autobus. Nebyl to žádný div, taký oplechovaný žebřiňák, ale v tedy zme mjéli huby dlúho otevřené, jak zme to viděli. A dyž potem jednúc dojél aji z vlečkú, tož hlúpé děcka pravily, že už má aj mladé…

             Po nejakém čase, dyž si už ludé zvykli na ten přepych, že do práce jich vozí autobus a doma nebylo co dělať, lebo fšecka hospodárka byla odvedena do družstva, začali ludé jezdiť na zájezdy.

             A tak  na schúzi Červeného kříža bylo odhlasované, že sa pojede na zájezd.

Nepřeju vám to hlasování viděť. To by byla iná kapitola. To víte baby chcély enem do obchoda, nanejvýš na nejakú tu památku a chlapi, jak jináč, než do pivovaru, nebo do sklepa.

No, ale dohodli sa. Dohodli sa na tem, že sa pojedú podivať do zámku Lednica a do sklepa strýca Brhelového, kerý mjél v dědině vdanú céru a slúbíl, že sa u něho ve sklepě budú mjeť jak na žranici na hradě.

            V deň odjezda stáli fšeci účastníci nachystaní a vyfintění jak na boží tělo. Chlapi celí v čérném, oholení a načápání pitralónem a tetky zaséj každá  na lebani novú šatku, kostelové boty a pytlík od múky na blutí. Vedúcí teho zájezda, Ignác Hrtúň, si plúl na boty, čistil jich rukávem a jedným okem vyhlédál autobus, kerý mjél dojéť už před púl hodinú. Nekeré tetky už začínaly brblať , chlapi zaséj nevydrželi a otevřeli první flašu a Jozéfek Krbaňa začál hráť na harmoniku „Šoféři,šoféři.“

            Dyž už dopíjali zbytek, objavíl sa autobus. Šofér zastavíl ,vylézl ven a pravíl ,že mu spadly řemeně, či co.          A protože býl jak sviňa, šél sa umyť do potoka. Toncek Toporú, kerý jezdíl v lesi s koněm, naň húkl:

            „Nó to si chlap? Eščes ani nic nevypíl a už ti padajú řemeně?! To já negdy nemožu stáť na nohách, ale opratě sem nikdá z ruky nepustíl!“

            Ale Ignác už ho lapnúl pod křídlo, dal mu hutnúť borovéj a   redykal ho do teho autobusa. Další problém nastál,  dyž sa do vnitřku cpál Jozéfek s harmonikú, na kerú nemíníl přestať hráť ani na chvílu. Dveřama eště prošél, ale když mezi seslama roztáh měchy, drcnúl do ruky tetce Miglancovéj, kerá zapíjali léky kyselkú. Ta si flašú vyrazila poslední dva zuby ,na kerých jim držéla protéza. Miglančena zapomjéli, že předříkávajú v kostele, zakléli jak dragún a ždúrli od zlosti do Jozéfka, kerý sa natáhnúl jak široký tak dlúhý svojéj robě do tašky z frgálama.

             Cyril Brúsek chcél podpořiť harmoniku ozembúchem. Sotva sa zahnál rozbíl horním koncen ozembúcha světlo v povale autobusa a ešče búchnúl místo o zem , Jarošovi Mekotovému na kuří oko.Ten v tú chvílu uviděl fšecky svaté aji z kúrama andělskýma. Dyž to potem vykládal svojemu súsedovi Franckovi Měchovi,  tož mu Francek na to pravíl:

             „No tož vidíš.Do kostela nechodíš a svatých si viděl věcej jak biskup.“Ale nezdálo sa, že by sa s tým Jaroš spokojíl.

             Eště, že ostatní nastúpili bez věčích problémú, nebo by snáď ani nevyjeli. Eště vyhnali z autobusa psa staréj Patáčkovéj,  kerý ju přišel odprovodiť, Ignác fšecky přepočítál a už sa jelo.

              Nedojeli ani na konec dědiny a už sa Martinovi Cipískovému chcélo na záchod.  

Ráno si dál kúsek uzeného a jeho Kača mu nechcéla dopřáť na zapití slibovicu a tož to chudáčisko zapíl kýškú.Tož sami uznáte, že to nemóže dobře dopadnúť. Martinovi bylo hlúpé prosiť o zastavení hneď tak z kraja cesty a tak si pravíl, že ešče chvílu vydrží.Vypíl štamprlu                                                                                                                                                                     

bílých nití, ze kterýma Ignác obchodíl autobus a snažíl sa odespať. Ale hrozně těžko sa spí, gdyž vám do jedného ucha břáňá harmonika, do druhého ozembúch a dyby ste mjéli třetí                                                                                  

ucho tož by ste slyšéli tetku Bambúšku jak naříkajú,že ju tlačí fčerajší zelé. No, ale po třetí slibovici, pátém rumě a dvoch borových, přecaj enem usnúl.

                Už mjéli ujeté asi dvacet kylometrú, gdyž sa asi patnásti účastníkom chcélo rýňať.

Šofér zastavíl u járka, aby sa mohli vyprázdniť. Štrnást chlapú šlo na malú a tetka Bambúška srať. Pravda chlapi byli hotoví spěšéj a tak sa dali kúřiť.

                Sotva dali dva šluky, ozvál sa taký řev, že Matěj Kuřinčákú si cvrnkl do gatí, aji gdyž už by teoreticky mjél byť prázdný. Stalo sa toto.Tetina si chcéli uleviť. Tož si čapla, opálila si řiť o kopřivu, lekli sa, co bylo ve vniřku bylo naráz venku a eště si do teho sedli. .Gdyž uviděli v čem seďá,tož sa poblúli.A tak sa na jedné hromadě ocitly tři věci, keré mjély společné to, že byly púvodně v hubě..Zélé ve dvúch podobách  a zuby.

                Sotva sa stihli poumývať tetka Bambúška, dosrál sa Martin Cipísek.Chudačisko za to ani nemoch, lebo spál a ve snu sa mu zdálo, že je na záchodě a trúní. Ignác lomíl rukama, baby lamentovaly, chlapi sa řechtali jak koně a šofér, kerý byl spocený jak chlévové dvéři, sa potichu modlíl. No a Martin opatrno vylézl z autobusa a šél přes kopec dom a při tem brblál:

             „Podruhéj sa tak nechám na neco navésť. Ani hajzel tu nemajú. Doma je doma. Do hospody blízko a srať móžu, gdy sa ně zachce a ne čekať, až sa se mnú chalupa zastaví.“

              No, ale už sa jelo dál. Ignác fšecky vyzývál, aby sa chovali jak kulturní ludé, lebo sa s takú do večera nevymocú ani z okresa.

              Věřte temu nebo né, ale mjélo to cosi do sebe. Fšeci sa skludnili. Jozéfek pomekával na harmoniku, tetina Bambúška potichu pravila staréj Frnčeně, že mysléla, že ju kúsla zmyja.Vincek Mrváňú ze svoju robú Anešú sa potichu dohadovali, kemu odkážú chalupu , hospodáři Metúd Kolňa a Karel Pajdavý zaséj  čučali s okna a hodnotili jaké majú gde obilé a zemňáky, Mařa Skočková s Andělú Prkačovú sa trumfovaly v chorobopise a zbytek pomály podřimovál.

Dokonca aji šofér si začál popiskovať. Sem tam mrknúl okem do špígla co dělajú fšecky ty ovečky. Chlapi pohutkávali, pospěvovali, baby pomlúvaly mrtvé ze živýma  a v takéj pohodě dojéli až do Lednice.

                 Z parkovišťa do zámka trefili hneď, ale problémy začaly, dyž šél Ignác kúpiť lístky.

Terka Mačáková chcéla pro svojího chlapa Fridolína poloviční lístek. Prodrala sa až k temu okéncu, co má v sobě tú kulatú ďúru a začla tajak doma:

                „Jak to, že nemá nárok , vy klekanico lakomá. Podivajte sa na něho. Šak ně je po pás, na jedno oko slepý, nahluchlý a rozumu má jak pětiročný snopel.!“

                 Edemže pokladní sa nedala. Narovnala sa přepážkú, dala ruky v bok,přivřéla jedno oko a hlasem, jak rozvrzané máry, spustila.

                „Co ně to tu melete. Já sem vám ho tak nesťápla. Bodejť by nebyl hluchý a slepý, dyž sa musí dívať a poslúchať takú opícu. Podivte sa tetko! Já vám poradím. Nevím kolik vám nosí výplaty, ale dyby ste s ním objížďala po púťách tož najisto vyděláte věcéj.“

                 V pokladně ostalo po tem projevě také ticho, že bylo slyšeť, jak starému Drápalovi kápnul sopél na zem. Konečně sa našél někdo, kdo sa Terky nebál a dovédl ju uzemniť. Lebo v dědině sa tak fšeci báli tej její huby, že radši dědinu obešél okolo, než by sa s ňú potkál.

Ani Terka sa nezmohla na odpór. Enem odbrkla, že do žádného zámka nejide, lebo jejich stodola je prý pěknější.

                  A tož sa šlo na prohlídku bez ní. Celá partyja sa dala do obúvání tých klúzavých papučí . Kdo ste negdy v takých papučách šél, tož víte co je to za patálija jíť střízlivý  a natož tak                                                                                  

nacápaný tajak býlToncek Toporú. Sotva si ty škarbály natáhnul, ratice sa mu   rozjely jak                                                                          

kozlati. Lapl tak prudko na řiť, že si překús jazyk aji s fajkú. Matěj Kuřinčákú sa mu začal řechtať jak pominutý a smíl sa až do tej doby, než sa mu rozjely čapy jak Tonckovi a Matěj sa                                                                            

porúčál k zemi.Gdyž padál  snažíl sa nečeho chytit. Rozmáchl rukama a podařilo sa mu akorát zhodiť jakúsi vázu.Váza na ohrabky a Matěj si do tých střepú eště sednúl.Jeho Kača mu jich vybírala ze zadku až dom.

                   Ale konečně sa pohnúli dopředku. Kastelán furt cosi mrkotál z histórije, ale věčina nedávala pozor, lebo sa snažili udržeť na nohách. Pohled to byl zajímavý. V předku kastelán, za ním Ignác, kerý sa dělál ,že poslúchá a ze slušnosti přikyvovál a za Ignácem fšeci ostatní jak jeden. Oči vyvalené, jednú rukú sa přidržovali fšeckého možného, druhú před sebú a nožiskama šúrali tak , že připomínali výpravu chromých do Lurd. A myšlenkama byli už ve sklepě.

                  Než skončila prohlídka sa už nic hrozného nestalo, edem tetka Špalková pravila starej Patáččeně nad jakýmsi starým zrcadlem:

                  „Tož sa podivaj na to zrcadlo.Třista rokú staré a ukazuje to samé co u mňa doma…“

                 Ale konečně prohlídka skončila a fšeci sa zešli u autobusa. Šofér podřimovál a ze spaní sa usmíval. Gdyž ho Ignác obudíl, tak sa leknúl, že zapomjél gde sa to startuje. No, ale přecaj nastúpili a odjéli do teho sklepa. Zdálo sa, že sa aj nálada lepší. Jozéfek tahal za měchy na harmonice a zpíval jak o hodách, Cyril hňápal na  ozembúch jak urvaný a aj ostatní sa přidali. Chvílama sa to dalo aji poslúchať. Enem Jura Pľpú býl o verš pozadu a dva tóny nižéj.

A do teho všeckého sa plantál Ignác z gořalkú. A tak jéli a pili a pili a jéli a spívali.

                 A tak sa stalo,že gdyž asi po hodině zastavovali před sklepem strýca Brhelového,

věčina už ani nemjéla na střebání chuti. Strýc Brhelú jich vítal jak Čínskú delegacu, smíl sa na celé kolo a slibovál , že sa u něho budú mjeť jak ráji. A dalo sa temu aj věřiť. Stoly sa enem prohýbaly pod nákladem, uzeného,klobás, oharkú a já nevím čeho fšeckého.  Mezi tým nechybělo ani víno.To bylo zastúpené, Vavřincem, Bzeneckú lipkú, Burgundú a čekalo na svoje vypití v malovaných džbánkoch. A pro vytrávení mjél strýc narychtovanú pět rokú starú slibovicu. Jak toto všecko uhlédli, hneď zapomjéli , že nemajú chuť a honem sa ponáhlali ke stolom. Jaroš Mekotú enem slastně mhúříl oči a pravil, že tak si představuje ráj. A tak fšeci povolili gatě a sukně a dali sa hodovať. Aj Jozéfek přestal hráť a za chvílu už nikdo nemluvíl a enem bylo slyšeť mlazgání , funění a odbrkování. Mezi tým sem tam někdo pochválil víno,nebo uzené či sýr. Byla to prča sa na nich dívať. Každý hubu masnú, spocený, Francek Měchú si už aji palcem potláčal,  bez dovolení vypíl štamprlu. Cyrilovi Brúskovém uletěl knoflík na košuli, drcnul o obrázek svatého Antonína a spadnul robě Metúda Kolňového do kafé, Matěj Kuřinčáku sa opřél o stúl a začál dřímať.

                    A aji na ostatních už začínala byť viděť únava. Dokonca aji Ignác si už pravíl, že sa nic zlého nemóže stáť a tak píl jak k smrti odsúzený. Za dvě hodiny už byli fšeci chlapi napití jak Ryntyntýni. Dokonca aj roby byly jaksi meněj ubrblané. Pěsničky, keré sa spívaly už byly z hvězdičkú a strýc Brhel nestačíl nasávať víno ze sudú. Karel Pajdavý začal už po osmé spívať Vinohrady. Eště sa nedostál ani na „…dobré vínko dáváte…“a rozešťukál sa tak, že ho museli poléť vodú, aby sa neudávíl.Terka Mačáková očima jak ostříž sledovala co sa dějě kolem, aby mohla hneď zítra obletěť dědinu a ostatním robám povykládať. Její chlap seděl na lavě, húšal nohama v luftě a smíl sa jak přitrúblý, aj gdyž mjél pravú škřaň nateklú jak papuč.

                     No, ale nastál večer a s ním aj doba odjezda. Šofér už nervózně postával u futer, pokuřovál a v duchu si představovál, co ho eště dneskaj čeká. A tak chcačky nechcačky, sa muséli zdvihať ze židlí a za země a brať sa do autobusa. Asi po hodině byli fšeci nastúpení a šofér sa ptál lesti sú fšeci. Při tem sa zjistilo, že Matěj Kuřinčáku eště spí ve sklepě.                                                                          

Dalo to prácu ho obudiť,lebo spál jak zabitý.Ani si nevšim, že mu z nosa ték sopél a ten sa přilepíl ke stolu. Gdyž sa potem narovnál, tak to vypadalo, že má od stola k frňáku oprať..

                      Konečně byli fšeci v autobusi. Ti co mohli mlúviť sa rozlúčili ze strýcem Brhelovým a šofér mohl jet. A on opravdu jél. Jak s porodem.Už to chudačisko chcél mjeť též za sebú.

                     Gdyž dojéli do dědiny bylo už cosi po púlnoci. Někdo vysednúl sám, nekeho museli vynésť, ale po púl hodině býl ten autobus prázdný a šofér mohl odjét dom, stejně jak aji ostatní ludé. Ignác šél poslední . V duchu si gratulovál, že sa to tak zvládlo. Najednúc mu gdosi klepe na rameno.Ignác sebú škubnúl a uviděl Martina Cipískového, kerý jak víme šél dom pěšky už ráno. Martin si Ignáca přeměříl a potem pravíl.                                                                                                    

„Teď ně řekni,Ignácu, na kerého starého vola ste dělali ostudu po světě. Šak zrúbať ste sa mohli aji tady v hospodě!“a odebrál sa pomály dom.                                                                        

            Dom šel aji Ignác. Lehnúl, ale neusnúl, aji gdyž býl dobitý jak z kamenoloma. Převracál sa na loži, jak dyby ležel v kopřivách a celú tu dobu ho pronásledovala myšlénka, že na tých Martinových slovách bylo aj cosi pravdy. A tak si slúbil, že už sa nikdá na nic podobného nenechá navésť.

            Ale znáte to. Příští schúza Červeného Kříža je až za měsíc a do tej doby…?

---