Konec Kouzelníka

Rytíř a nebo Kouzelník? kouzelník a nebo Rytíř?

Azurově modrá obloha. Pálivé slunko uprostřed. Rozpálený žlutý nekonečný písek. Takové prostředí obklopovalo poutníka kráčejícího od věčnosti k dalekým krajinám. Poutník to byl věru zvláštní, právě v těchto končinách. Nic tady nežilo, nic tady nerostlo, nikdy tu nepršelo, nikdy tu nezafoukal vítr, jen slunce přes celý den pražilo a využilo každou příležitost jak vysát z kusu unaveného masa poslední zbytek vody. Přesto se rytíř, v modré zbroji s mohutným modrým mečem, lesklým štítem s erbem a zeleným přehozem přes ramena, neúnavně bořil v písku pravidelným krokem. Již dávno tomu, kdy zemřel vyčerpáním jeho věrný kůň, a ještě déle tomu bylo, kdy ho opustil poslední rytíř v podobném brnění. Byl sám a přesto odhodlaně kráčel pustinou. Kam šel? Co hledal? Nekonečná duna písku ustoupila a na malé rovné ploše skaliska byl ke shlédnutí jakýsi oltář, či sloup. Byl zřejmě hodně starý, zub času a drápy větru na něm nechaly svůj podpis. Rytíř se zastavil, oddechl a rozhlédl se kolem. V opálené tváři měl strnulý výraz hrůzy, kdo ví, kolik strasti prožil na svých cestách. Hnědé vlnité vlasy již dlouho neviděli hřeben ani vodu. Modré lesklé brnění bylo kupodivu v dobrém stavu. Dal bych ruku do ohně za to, že právě toto brnění před chvilkou vyndal kovář ze své pece a vychladil ho v čisté chladné vodě do pravidelného lesku. Bylo krásně ozdobeno vryty a velkým křížem na hrudi. Obrněné rukavice stejného modrého odlesku dřímaly ten přenádherný modrý meč s velkým zeleným kamenem v rukojeti. Ostří meče snad nikdy nepoznalo boj, avšak ten výraz v obličeji rytíře vypovídal o něčem jiném. Mám dojem, že to brnění, meč a štít měli nějakou magickou schopnost a chránily dobře rytíře před jeho nepřáteli, ať už to je či byl kdokoliv. Ruka uchopila meč, vyndala ho z jílce upevněného na rameni a nasměrovala špičku ke slunku. Odlesk světla padl nedaleko do písku až zasyčelo. Následoval švih a špička se ochladila v hloubce písečné duny. Meč byl ze čtvrtiny zabodnut v písku a postava rytíře směřovala k oltáři. Poklekl, svou volnou rukou bez meče stáhnul k čelu, k srdci a hlavou pokynul, přičemž v druhé ruce stále svíral štít s erbem. Rychlým pohybem vyndal z kapsy nebo mošny, kterou jsem před tím nezahlédl, nějakou lahvičku s barevnou tekutinou. Položil jí na schod oltáře a namočil v ní dva prsty pravé ruky. Vstal a namaloval na oltář několik písmen, pak znovu omočil prsty a postup opakoval. Zvedl se vítr, písek začal řezat v očích a snažil se smazat znaky z oltáře. Během chvilky byl oltář pomalován mě neznámými znaky, ale vypadalo to jako nějaké zapomenuté písmo. Rytíř poodstoupil. Zastavil se u svého meče, a vítr ustal. Nyní pomyslná přímka rytíř-meč-oltář dávala smysl. Postava v modré lesklé zbroji poklekla a začala se modlit, nebo alespoň něco takového. Slunce znovu začalo pálit. Paprsky sahaly po každém písečném zrnku a rozpalovalo ho do ruda. Jen oltáře se paprsky ani nedotkly. Až teď jsem si toho všiml. Oltář byl ve stínu. Rytířova mysl sílila, stejně jako sílilo slunečné záření. Jeho modrá zbroj teď svítila oslňující modrou, až bleskovou září. A tu hle. Ruka se pohnula, štít s erbem se dostal do pomyslné přímky. Nenechavý paprsek se odrazil od přední strany štítu, prošel zeleným krystalem v rukojeti meče a rozštěpil ve spektrální sféře pravidelnosti krystalu. Světelný paprsek nyní v několika odstínech duhy dopadl na oltář v místech kde byly tajemné znaky. Oltář se zachvěl, a z míst kde byl poškozen začala téci krev. Rudé potoky tvořily kaluže před oltářem. A duhový paprsek se stále opíral o oltář. „Od věčnosti, za utrpení, za ničení, za beznaděj a zlobu,“ zašeptal rytíř svým vyschlým hlasem. Z mohutným třeštěním se oltář rozsypal a následně se propadl do země. Zbyla po něm jen temná díra, nebo skvrna, která nasávala písek z pouště a drtila skalisko, na které ještě před chvilkou stál rytíř i oltář. Temnota se probudila, z otvoru vycházel otrávený dým. „Tak jsi mě přeci našel, rytíři. Ale nikdy nenajdeš způsob jak mě zničit.“ „Máš strach, že?“ prohlásil rytíř. Nad temnou propastí se z temného dýmu tvořila postava temnosti. „hahahaha.. Ty máš strach. Víš že jsem silnější, víš že jsem Tě už dávno mohl zabít, kdybych chtěl, rytíři. Jsi nic, jsi pouhé zrnko písku, které mě nemůže ublížit.“ „Já jsem možná zrnko písku, ale pomocí větru a času může i jedno zrnko písku napáchat nesmírné škody i v žulové skále“ pravil rytíř v modré zbroji. „Nezničíš Ty mě, zničím já Tebe, a ještě Ti poděkuji, že jsi mě osvobodil a daroval mě tento svět, který čeká na můj příchod. Vláda dobra a světla skončila, nyní jsem tu já.“ Náhle se začalo stmívat. „Cítím, jak nabíráš sílu, jak toužíš po volnosti. Byla jen otázka času, kdy by ses dostal z tohohle vězení, oltář už se začal rozpadat a potom už bych Tě nemohl zastavit. Ale nyní ještě mohu. Nemůžu Tě sice zničit, ale mohu jinou věc, pro Tebe horší.“ rytířova zbroj se začala měnit, jakmile toto vyslovil. Během chvilky se meč změnil ve vyřezávanou hůl s ozdobným kamenem a rytířská zbroj v kápi, jenž halila postavu stojící v písku. Před chvílí ještě držel rytíř modrý štít s erbem, nyní zde stál kouzelník a listoval v knize s monogramem. Velká kniha kouzel, ve které bylo napsáno o životě, o smrti o zlu a dobru. O všem. Temná postava se zatřásla.. „Kouzelníku! Ty? Neeeeeee“ mohutný skřek ničící ušní bubínky zaburácel krajinou. Kouzelník nalistoval poslední stránku knihy, na které bylo napsáno starobylým písmem něco jako: Propast času, věčná past, nebo nekonečné vězení, konečná existence.. nebo poslední fáze. Kouzelník uchopil uchopil svou vyřezávanou hůl, naposledy se usmál, zaklapl knihu a spřáhl ruce k nebesům. K hrudi se začala stahovat veškerá temnota z díry. Nikdy nekončící skřek temné žadonící postavy byl tak žalostný, a nervy drásající, však Kouzelník stále rychleji do sebe natahoval tu nicotu, to zlo, to šílenství co ničilo všechno živé ve svých smrtelných křečích. Sál, a sál, dokud nezmizela poslední vzpomínka na temnotu, dokud se nezatáhl i ten odporný protáhlý obličej temné postavy. Poslední hrůzný výkřik, děsná to představa zla se zatáhla přímo do Kouzelníkovy hrudi. A potom zahřmělo, zatáhlo se a začalo pršet. Jemné kapky deště zvonily v písečných dunách. Kouzelník pozbyl své kdysi mladé tváře, zestárl o sto let, vyměnil svůj úsměv za věčné utrpení. V něm bylo zlo věčně pohřbené, ale daň byla příliš vysoká. Ale nestálo to za to? Zachránil svět, ale nečekal že by starého starce mohl někdo pochválit. Vždyť ho nikdo neznal, nikdo nikdy ho neviděl. Pamatovali si pouze rytíře v modré zbroji, který odešel do pouště a nikdy se nevrátil. Však jeho chrabré činy v boji proti zlu, v boji pro dobro světa nikdy nezanikly, žily v pamětích lidí po tisíce generací. Až možná ve století páry a nebo v atomovém věku lidstvo zapomnělo, že kdysi byla kouzla, zlo a dobro, rytíři a bestie, chrabrost a čestnost, přátelství a láska. Ne vlastně na lásku nezapomněli. A nebo že bych si to popletl?

---