Opatruji

Spoléhání na zář krásy - ano.. Některá slova vyzařují více. Mají mnoho konotací, otevírají více oken. Někdy mám pocit, že jsou všechny lidské básně kolorovány desíti, nejvýše dvaceti slovy. Můj milý Camus si kdysi vypsal deset slov, která pro něj měla kardiální význam. Jak složité (a patrně nemožné) asi je dobrat se jejich hodnoty pro cizí bytosti, které vstupují prostřednictvím estetického dialogu do kontaktu s tvůrci. Tato slova by poté podle mne (v jakémsi příměru s Aristotelovskými kategoriemi) vytvářela sít, pletenec poetického vyjadřování. Jakousi kostru žánru. Páteř estetického myšlení. V tomto smyslu by rovněž mohla existovat objektivní obraznost. Láska ke slovům je ale příliš důvěrná záležitost. Intimita soukromého výrazu a asociací je téměř nepřenosná. V tomto smyslu vše nahrává solipsismu. "dívka, srdce, květ, nitro" tak by možná zněl zkrácený zápis mé básně - ovšemže se poté o žádnou básen nejedná Souhlasím - nechal jsem se okouzlit září slov - byla o sobě tak krásná, že jsem k nim vlastně nic nepřidal ze svého Poezie je hledání souvislostí - mé krédo. A já jsem zde předložil jen nesouvislou krásu - její rozházené údy :-)

Leckdo na to spoléhá. Napasuje do básně krásná slova, aby se báseň stala krásnou - a občas to nevyjde. :-)

tak tak, spoléhání na zář krásy... .-)

je tam křehkost i myšlenka, ale nějak to sklouzlo...po hranici... rozumíš?