Svatební romance

Napsáno k příležitosti nynější svatby mojí sestry (29.5.99). Podobnost s červenou knihovnou a pohádkou o Popelkovi rozhodně není náhodná.

Dámy a pánové, rozliční hosté, slyšte můj příběh, verše to prosté. Na řadě je vyprávění, z lesů vod a stráně, o hrdinném Alešovi, a spanilé Daně. Ponurý ten příběh, bude vám brát dech, bude vám z něj husí kůže, naskakovat na zádech. Musím ale uklidnit, zde přítomné dámy. Všechno šťastně skončí, tak zůstaňte s námi... Na zelené louce, hluboko v lese, stařičká babička, otep si nese. Těžce se ohýbá, pod krutou tíží. Dupot prozradí že, někdo se blíží. Hle švarný junák, s rameny býka, to silný Aleš, jde do lesíka. Babička otep svou, déle už nezvládá, úžasem z Aleše, upadla na záda. Junák hned přiskočí, babičku zvedá, že otep ponese, jinak on nedá. Babka mu odměnou, dala tři jablíčka, pro dívku co získá, kus jeho srdíčka. Junák však povznesen, nad dívčí svody, jablíčka za lesem, hodí do vody. Osud se zakřenil: “Takhle to nejde. Uvidíš co ještě, z těch jablek vzejde.“ Aleš nic netušíc, domů si kráčí. Osudu koutky se, v úsměvu stáčí... Mezi tím jablíčka, odnáší proud, naštěstí nemusí, daleko plout. Z vody je vyloví, tři malí hoši. Nesou je domů, v proutěném koši. Ostřížím zrakem, doma si babička, pozorně prohlídla, tahleta jablíčka. Tyhle jíst nebudem. Taková škoda... Myslí že na trhu, snadno je prodá. A jak si myslela, tak se i stalo. Zájemců o jabka, nebylo málo. Nakonec prodala, nejvyšší ceně, služebné ze zámku, dobré to ženě. Mezitím doma, na našem hradě, ležel jsem v posteli, peřinu k bradě. Četl jsem zrovna, tajemnou knihu, o dívce co měla, na tváři pihu, když se to stalo, ta divná věc. Z peřin jsem vyskočil, než bys řek švec. V hlavě mi zazněl, tajemnej hlas: “Na správným místě, buď v správnej čas!“ “Ve správným obleku, na správnej ples, se svojí sestrou, a ještě dnes!“ Moc sem se nedivil, občas se mi stává, že předlud ze čtení, si s hlavou pohrává “Já ti dám přelud!“ Zazněl zas hlas. “Jen splň mý rozkazy. A přestaň se třást...“ “Je mi to jasný, a ještě dnes, vyrazím s holkama, na nudnej ples.“ “S žádnejma holkama, ty jeden vole! Vezmeš tam sestru. Ať už seš dole!“ “Ale moje sestra, nemá ráda plesy...“ “Tak se koukej snažit, a nech si ty kecy.“ Pak náhle v hlavě mi, uzrál ten nápad. Po tmě jsem tiše šel, do sklepa tápat. Potom jsem večer, pro dobro věci, do sestry nalil, pět vína deci. Všechno šlo hladce, a svolná Dana, byla po hodině, už přichystána. Jen služebná do kalbelky, tři jablíčka přidala, to náhodou kdyby Dana, k svačině chuť dostala. Ještě jsem počkal na, spolek tří dam, pak jsem vzal kočár, a jeli jsme tam. Cestou aspoň Dana, přestala zpívat, taky ze strany na, stranu se kývat. Ples začal v devět, to byla sláva. Z úvodních fanfár hned, bolela hlava. Danina krása, jako proud světla, do sálu vplula, a mužský smetla. První k nám přiběhl, nějakej skřet, ve tváři šílenství, a v očích střet. Malej jak trpaslík, křivej jak nůž. Vzal Danu za ruku, a chtěl tančit už. Statečný ochránce, to jako já... vyrazil vpřed že, se do něj dá. Tu všichni všimli si, švarného junáka. Na hlavě klobouček, a tam péro od ptáka. To švarný Aleš, k nim přes sál kráčí, oči jak dýky se, na skřeta mračí. V poklidu přistoupil, k spanilé Daně, galantně nabídnul, svalnaté rámě. Skřet náhle oči má, podlité krví. Prskne na Aleše: “JÁ tu byl prvý...“ Najednou odletěl, aspoň pět stop. To Aleš ukázal, z karate kop. Potom vzal skřeta, jak lehký pápěří, a jako vlaštovku, poslal ho ze dveří. Bez známky únavy, k Daně se vrátil, aby nahradil čas, co skřetem ztratil. S pohledy na sebe, a ruku v ruce, začali tančit, vášnivě, prudce. Ladnými kroky se, parketem nesli, tu vzhůru skočili, tu k zemi klesli. Muzika dohrála. Oni dva spolu, odešli sednout si, k vlastnímu stolu. Kaviár šampaňský, Aleš jim objednal, a čistý ubrus jim, na vrchním vyjednal. Tu krásná Dana se, Aleše ptala, jestli chce, že by mu, jablíčko dala... Aleš ho přijal, a hnedka zbledl. Na ranní nevolnost, rychle to svedl. Poznal to jablíčko, i past v něm skrytou. Na rtech už k odchodu, výmluvu hbitou... Pak se však zamyslel. A čas se vlekl... Nakonec sám sobě, v duchu si řekl: Do týhle pasti bych, vlezl i rád. Tak ať se stane, co má se stát. Dana už nervózní, z dlouhého čekání. Kdepak se junákův duch asi prohání? Pák náhle s pohledem, jasným a žhavým, do jabka kousl si, svým chrupem pravým. Danino srdce se, radostí rozbuší, a celá zrudne, od pat až po uši. Pak už si do oušek, jen tiše špitali, a na nás ostatní, úplně kašlali. Jen kousek nad ránem, když končil ples, vedl ji domů, přes stráň a vřes. **************** Zasnoubení ohlásili, sotva týden na to. Drobnou ručku krásné Dany, ozdobilo zlato. A dneska konečně, nastal ten den, kdy Daně splnil se, svatební sen. Vzali se za ruce, řekli si ANO! A byli svoji. Tak je to psáno. Zazněly varhany, zazvonil zvonec, a to je vážení, úplnej konec.

---