OPĚT NETYPICKY NA HORÁCH-2

Ráno mne neprobudila ani, tak zima jako ta skutečnost, že se na mne zřítil strop mého neiglů. Přitom se ozval křik a já jsem pocítil na sebe dopad něčího těla. Po rychlé identifikaci jsem uviděl lyžaře, který začal dost nadávat.

„Co vás to napadlo, tady na sjezdovce něco takovýhle ho postavit!“ rozkřikl se.

„Tady je sjezdovka? No, já si jí v tý tmě včera nějak nevšiml,“ zněla má odpověď.

„Vy pitomče!!“

„Co křičíte? Taky jste nemusel zrovna do mne tak vrazit. Ještě jsem spal,“

Lyžař se ještě více rozkřičel, ale v tu chvíli do nás narazil další lyžař a to mělo pro nás neblahé následky. Spacák i se mnou provedl několik blíže mně neznámých pohybů, po kterých mému zraku neunikla ta skutečnost, že ležím na zádech křičícího lyžaře a na mně se ve stejné poloze nachází druhý lyžař, co také dost ječí.

  Naše společná jízda skončila nárazem do okna hotelu. Tím oknem jsme vzápětí prolétl a během přistávacího manévru mi neunikl větší počet lidí u stolů. Místem dopadu se stal stůl. To, co bylo na jeho povrchu se díky mně přemístilo na podlahu. Lidé sedící u stolu leknutím náhle u něho neseděli. Já se ještě projel po podlaze, podrazil jsem číšníkovi nohy a poté následoval náraz do nápojového automatu.

„Pardon. Já se omlouvám. To víte, ve spacáku se blbě sjezdovka sjíždí,“ zněla má omluva, přičemž mi neuniklo, že z povaleného nápojového automatu tryskem stříkají různé nápoje. Nějaký muž, který stál hned vedle něho byl naplno zasažen stříkajícími tekutinami od kafe počínaje a polévkou konče.

„No vida. Možná by neškodilo tady zavést koktejl alá nápojový automat,“ řekl jsem ve snaze trochu ovtipnit vzniklou situaci, ale to se zcela minulo účinkem. V restaurační místnosti to hrozivě zahučelo. Byl jsem překvapen, kolik lidí se mi podařilo, za tak krátkou chvíli naštvat. Také mi bylo divné, že povícero stolů zeje prázdnotou a spousta hrníčků, talířků, konvic a všeho možného se nachází na podlaze.

„Nenechte se nadále rušit. Já už půjdu. Přeji vám dobrou snídaní,“ oslovil jsem všechny přítomné a můj odchod se proměnil v útěk. Honili mne po hotelu, kolem hotelu a pak zase i v hotelu. V tom fofru jsem se ani pořádně nestihl nasnídat v kuchyni. Na čas se mou spásou stala psí bouda, ale brzo mi neuniklo ta skutečnost, že je v ní pes. Za chvíli mne honil i on.

  Když rozruch kolem mne poněkud utichl, díky mému maskování se za sněhuláka, rozhodl jsem se věnovat lyžování. Hledání mého auta, na němž jsem měl lyže mi trochu komplikoval hrnec, který mně nějakým záhadným způsobem uvázl na hlavě. Když se mi jej konečně podařilo servat, tak se mne zmocnil pocit, že skoro nemám uši.

  O něco později se mi konečně podařilo objevit moje auto. Žádný pár lyží na jeho střeše nechyběl, což bylo potěšující zjištění. Už méně mne potěšilo ta skutečnost, že ani jedna lyže nejde ze střechy sundat. Bylo mi jasné, že přilepení lyží na střechu vteřinovým lepidlem nebyl zrovna moc dobrý nápad. Já si však věděl rady. V kufru automobilu jsem měl vhodné věci nato, abych lyže ze střechy odsekal. Několik kolem projíždějících lyžařů mé počínání užasle sledovalo, ale já jsem se nenechal rušit. Výsledek mého snažení však byl pro mne poněkud překvapující. Nevím, jak se to mohlo stát, ale neodpadla ani jedna lyže. Za to celá střecha se přemístila do sněhu. A tak auto vypadalo jako nějaký podivný gabriolet. Já si stejně vždycky přál mít gabrioleta, tak mi to zase tak moc nevadilo. Lyžování mě však stále lákalo, a tak jsem se rozhodl si lyže vypůjčit. Vypůjčení lyží proběhlo bez jakýkoliv komplikací a já jsem se těšil, jak si zalyžuji.

                                     KONEC DRUHÉ ČÁSTI