Seděla jsem si na zábradlí,….a četla si knížku.Ale nebyla to jen tak nějaká knížka,kterou náhodně vyberete a ničím zvláštním vás přitom nezaujme…knížka.kterou jsem si četla,byla jiná.Upoutala mě svým názvem,a v neposlední řadě na mě zapůsobila i svým charismem.Charisma knížky je zvláštní záležitost,která se nedá odbýt jen tak pár slovy.Proto se to pokusím popsat slovy,kterých bude víc než jen pár.I když jsem si počáteční písmeno autora v knihovně vybrala pouze náhodně,věřím,že knížka na kterou padla moje volba,….náhoda nebyla.

Díky oné knížky a díky toho zábradlí,na kterém jsem seděla,jsem se stala němým divákem běžné situace s běžným koncem,….až mi celá scéna připadala poněkud nenormální svou běžností.Seděla jsem a chvílemi vlastně ani nevnímala okolí.Nebylo ani co vnímat,,,,byl to takový ten typický den,kdy nečekáte,že by se něco mělo vůbec stát,a většinou to nakonec dopadne tak,že buď se opravdu nic nestane,,,,anebo se ten průběh dne natolik zvrtne,že to dopadne poměrně nečekaně….

I když nemůžu tu moji situaci,které jsem se stala svědkem,že mi to až bylo líto,považovat za jedinečnou…myslím si totiž,že není jedinečná…že se určitě stala už hodněkrát,ale já takovou scénu shlédla poprvé….

Všimla jsem si malého kluka,který „jel“na dětské motorce.Mohlo mu být kolem pěti,možná i míň…spokojeně si to projížděl kolem mě,až jsem se na něj musela usmát …na tento můj pozdrav se tvářil trošku nedůvěřivě…ohlédl se dozadu za sebe na nějakou ženu..jakoby se chtěl ujistit,že se může usmát taky on na mě..…

Jak jsem později pochopila,žena,co šla za ním,byla pravděpodobně jeho matka…ta na rozdíl od svého syna nevypadala natolik spokojeně…pořád synka popoháněla,ať si pospíší.Ovšem malý pán to očividně viděla jinak a pospíchat vůbec nechtěl,protože dělal úplný opak toho,než se po něm chtělo....

To ale žena už nevydržela,vzala ho za ruku a trošku surově jím tlačila dopředu…

Klukovi se to vůbec nelíbilo.Začal popotahovat a trochu i brečet.Nebyl to ale ten zuřivý pláč,který se pořád stupňuje,ale spíše to tiché,hrané fňukání….

„Nebreč,kluci nebrečí…“odbyla ho žena.

„A proč?“zeptal se kluk a už i zapomněl fňukat…

„Protože jsou velký…“…..řekla.

….musela jsem se smát…