Cesta Paprsků

Cesta Paprsků

                „Tak zdar, chlapi. Určitě se potkáme.“, s těmito slovy se Jákob rozloučil se svými přáteli, bývalými vojáky, jež se po ukončení války vraceli domů. A když nebylo kam, tak zůstali ve službách. Ale Jákob se měl kam vrátit. Ne ke své rodině, jako takové, ale k někomu, na kom mu záleželo přinejmenším stejně. Zamával drkotajícímu žebřiňáku, jehož kočí měl za úkol rozvést vysloužilce k domovům, počkal až se ztratí za rohem a otočil se ke dveřím. Ne ke dveřím. K bráně do Nebe, o níž snil celé tři roky, co válka trvala a on se nemohl vrátit k Miriel. Byli pořád stejné. Staré dubové dřevo, ohmataná klika... Je nádherné se vracet. Chvíli se mu dokonce zdálo, že ty tři roky by stály i za tenhle jediný pohled... Něco se však přece změnilo: Na zdi kolem dveří byli pěkně vymalované květiny jara, jak je zvykem před svatbou. Miluju ji. Jak mohla vědět, že se vrátím? To je jedno... Miluju ji. S úsměvem na tvaři přikročil ke dveřím a opatrně zlehka zaklepal. Ruka se třese nedočkavostí. Musím ji vidět. Změnila se? Změnil jsem se? Ne. Láska je nekonečná.

Nic se neozývalo. Zaklepal podruhé. Pes za dveřmi se rozštěkal. Pajda! Chudák stará... Tomu už musí být nejmíň... Dveře se otevřeli. Mezi nimi stál neznámý muž a u jeho nohou neznámý pes. „Dobrej den přeju. Co chcete?“, optal se neznámý Jákoba. „Dobrej den. Hledám Miriel. Dlouho sem tady nebyl... Je tohle stavení tesaře Lukáše?“, řekl Jákob, trochu v rozpacích jestli je na správném místě. Ale ano. Určitě. Lukáš svůj dům miloval. Sám ho stavěl. Sám si vyrobil nábytek... Ne, ten by se jen tak nepřestěhoval.  „Jo. Ste tu správně. Chvilinku, zavolám vám Miriel. Poďte zatím dovnitř.“ Jákob vešel do malé předsíňky, z níž vedly schody do patra, do dvora a dveře do kuchyně. Pes si ho nedůvěřivě očichával. Ne. Tohle není Pajda. Škoda. „Mirieel! Lásko, někoho tady máš!“ Cože? Lásko? Ozval se dupot na schodech a objevila se. Krásná. Nádherná. Jediná. Bože, díky  za tento dar. Rozeběhl se jí naproti. Byla teprve v půli schodů a Jákob ji už objímal. Voníš stejně, Miri. Tiskl ji k sobě vší svojí láskou, po tři roky zadržovanou. Silně, ale jemně. „Dlouho jsme se neviděli.“, řekl. Odtáhl se, aby jí pohlédl do očí. Všiml si, že se dívá do země. „Ty nemáš radost? Stalo se něco?“ Vždyť se budeme brát. Máš můj prsten? Ale nevšiml si, že ho nemá. „Dlouho jsi byl pryč a moc se změnilo. Nepsals. Říkalo se, že jste umřeli. Rok jsem truchlila, a pak...“, pohlédla na neznámého,“Pomohl mi… Nikdy mi posel od Tebe nedonesl ani řádku… Budeme se brát.“ Vír všech barev. Pohlédl na neznámého. Ten se doposud nevzpamatoval z toho, že jeho nastávající objímá nějaký špinavý voják a chce si ji vzít. „Myslím, že nechápu. Ty seš ten Jákob? TEN Jákob?“, tato bezvýznamná otázka vypadla z nechápavého obličeje jako kámen z bambusu. „Já chápu. Zapomnělas.“,  potemněle šeptal Jákob. „Vysvětlete mi…“, neznámý nedořekl svoji otázku, díky kožené rukavici, jež mu narazila do obličeje. „Chápeš?“ další bezvýznamná otázka. „Úsvit. Za kovárnou. Zbraň si vem jakou chceš.“, Jákob nehodlal s tímto člověkem rozmlouvat v dlouhých větách. Otočil se a odcházel. „Ne, Jákobe. Víš, že…  Nic nechápeš!", Křičela Miriel se slzami v očích, ale ty už Jákob neviděl. Dveře práskly. Ušel ještě pár kroků. Začalo pršet. Nohy se mu podlomily. Klekl do bláta. Obličej skryl do dlaní a… pršelo.

                „Á, vítej mezi svými. Moc nás není, ale přece...“, slyšel Jákob Vikův hlas jež zazněl nad hlavami hostů krčmy. Vik byl Jákobův nejlepší přítel, jež se za ty tři roky stal spíš jeho bratrem. Dlouhé večery na hlídce si spolu povídali, takže o sobě věděli skoro vše. Teď se však Jákob zastavil mezi dveřmi, oči upřené do země. „Pojď k nám, Jákobe.“ Jákob uposlechl a vydal se mezi poloprázdnými stoly až k jednomu v rohu, kde seděli jeho přátelé. Tedy Ti, co se neměli kam vrátit a sloužit je omrzelo. Jákob si nesedl, jen pohlédl do očí Vikovi, který si jako první a snad i jako jediný všiml slz v Jákobových očích. „Pojď, brácho. Nahoře mám pokoj.“ Odešli.

                „Všechno se mění a láska není vyjímkou. Srdce má dvě strany a ne každá bije stejně.“, zněla slova Vika, jimiž se snažil uklidnit Jákoba, když mu jako jedinému opravdovému příteli vypověděl, co se stalo. „Myslím, že je to zbytečný. Buď jí zabiješ manžela, nebo zdechneš. To první je pravděpodobnější, ale zamysli se, jak se jí pak podíváš do očí?“ „Nehodlám se jí dívat do očí. Už nikdy. Jako voják mám právo ho vyzvat na souboj.“ „Ale my už, do prdele, nejsme vojáci! Kurva!“, rozčílil se Vik a pěstí uhodil do stolu u něhož seděli. Jákob mlčel. Po chvíli zvedl oči ze země a pohlédl na Vika: „Nemůžu jinak. Slova sou zbytečný. Potřebuju svědka. S ním tam bude ona, ale já…“ Dlouhé ticho, v němž si oba hleděli do očí. „Uvědomuješ si ale, že pokud ho zabiješ, tak stejně bude soud a ona ti teď nedosvědčí, žes, jak se mi snažíš namluvit, nemohl jinak. Bude tě nenávidět. Slovo proti slovu. Hod mincí. Půjdeme na provaz!“ Následovalo dlouhé ticho, jež prolomil Vik: „Dobře, ale slib mi, že ho nezabiješ. Pro mě za mě, mu rozmlať hubu, stejně mu to patří, ale musí žít. Slib mi to.“ Jákob se jen otočil, přistoupil k oknu a pohlédl na prázdnou noční ulici a odlesk světel z oken v kalužích. „Neměj strach, mám eso. Jedno poslední a hluboko v rukávu… Ale mám eso.“

                Ráno se jako první probudil Jákob. Vlastně se neprobudil, spíš se zvedl z postele. Celou noc myslel na ty dny štěstí před válkou, na ty slzy loučení, když byli verbováni a na ty roky utrpení, kdy proklínal válku a modlil se za její konec. Vše mu teď připadalo jako sen, krásný sen o více barvách, a i když mezi nimi nechyběla šeď a černota, nikdy nepoznal prázdnotu. Prázdnotu která mu teď sžírala mysl a nutila přemýšlet „proč“ a „kvůli komu“?

                Když se přehoupl přes okraj postele, zadíval se z okna a naznal, že do východu Slunce zbývá ještě nejméně hodina, jal se tedy kontrolovat zbraň. Jeho šavle byla za tuto noc tak dokonale ostrá a naleštěná, že taková nebyla ani když ji dostal. Do Vika stačilo šťouchnout, protože taky, uvyklí službě, nemohl spát, spíš se jen protloukal mezi můrou a sněním. „Jdeme?“, zeptal se unaveně, když se otáčel od stěny. „Myslím, že ještě máme čas, ale jestli se chceš nasnídat…“, odvětil Jákob. „Ách jo,“ vyhrabal se Vik z postele: “Tak jdeme.“

                Dole v šenku se posadili ke stolu. Chvilku počkali než si jich uklízející hospodská všimne,“Co tak brzo, pánové?“. Ani jeden z hostů nevnímal, tak přinesla snídani a vrátila se k práci. Jákob to ráno nesnídal, jen sledoval padající kapky za okny.

                Nečekali dlouho. Po chvilce se zpoza rohu kovárny vynořili objímající se dvě postavy zahalené v dlouhých pláštích s kapucemi proti dešti. Jedna postava přistoupila blíž, sundala si kapuci a Jákob spatřil Neznámého. „Zdravím.“ řekl příchozí a pokračoval: „Chápu tvoji nenávist, ale zamysli se kolik bolesti tím způsobíš Miri…“ „Jakou zbraň?“, nečekal na dokončení Jákob, jemuž se v očích chladně zračila nenávist, lehce viditelná i přes hradbu deště. Neznámí sklopil oči do země: „Mám  starej meč. Dobře víš, že mě zabiješ, tak proč to děláš?! Zkus pochopit.“, prosil a v jeho hlase byla znát beznaděj a strach. „Jsi tak hloupý? Nebo nemáš čest? Obojí, co?“ Ušklíbl se Jákob: „Dělám to právě proto. Tas.“, a otočil se aby si sundal plášť a prstem zkontroloval ostří meče. Na bříšku prstu se vyronila kapka krve. Pohlédl do očí opodál stojícímu příteli, Vikovi. Nedalo se z nich nic vyčíst. Snad jen: Proč? Chvíli si navzájem hleděli do očí, Jákob nemohl déle vydržet, odvrátil zrak a otočil se s tasenou šavlí na objímající se milence: v slzách se utápějící Miriel a neslyšně se pohybující rty Neznámého. Miriel otevřela oči zrudlé pláčem a Jákob zachytil její nenávistný pohled. Udělalo se mu špatně. Jak rychle se Láska mění v nenávist. Chtělo se mu plakat., ale znovu si připomněl, že nemůže jinak. Prostě to nejde. Nevěděl proč, ale tohle slovo zde není třeba. Do prázdnoty pronikl paprsek Slunce, ale rychle zase zmizel, pohlcen nicotou. Jákob by dal cokoli za to, kdyby si s Neznámým mohl vyměnit roli. „Tak pojď.“, nemohl déle vydržet pohled na milence. Neznámý pomalu odstrčil Miriel a upřel zrak na muže, jež se mu pro svoji pýchu snaží zničit život a lásku. Jákob v nich poznal jen vztek a nenávist, už ne beznaděj ani strach. Trochu ho zamrazilo, ale to už se Neznámý řítil vpřed. Meč svíraje v obou rukou nad hlavou a se strašlivým řevem, deroucím se z naplno rozevřených úst. Útoku nebylo těžké se vyhnout. Povolený kryt a úkrok doleva. V tom útoku byla síla, že by skolila vola. Jákobova šavle po nárazu opsala půlkruh nad jeho hlavou a silou úderu protivníkova meče sekla Neznámého do zad. Můj Bože! Jak jen ten blázen mohl být tak neopatrný… Jako sebevrah. Až po chvíli  mu došlo, že se neznámý válí pod jeho nohama a s křečovitě zavřenýma očima sténá bolestí. Převaloval se z boku na bok. Musela to být strašlivá bolest. Miriel přiběhla a objala ležícího. Šaty celé od krve a bahna. Po tváři slzy jak hrachy. „Neee!“, křičela a plakala. Jákoba si nevšímala. Celou svoji pozornost, lásku a lítost věnovala muži v blátě. Vzala si jeho hlavu do klína a hladila tu pohasínající tvář. Jákob neměl to srdce je dál sledovat. Tak tohle je výtvor mé Lásky?   Odvrátil se a vyběhl směrem z vesnice.Prázdnota se rozbila jak skořápka vajíčka a Jákobova duše teď musela čelit náporu beznaděje, lítosti, sklamání… Barvám, jež nemohla snést. 

                Běžel daleko. Chtěl být sám. Úplně sám…

Navečer Vik našel Jákoba, choulícího se u kamene na louce. Byli vojáci, naučili se smrt přijímat, ale tohle bylo jiné. A Vik to věděl. Zabalil promrzlého Jákoba do svého pláště. Ani slovo nepadlo mezi muži a vydal se na dříví. Po pár minutách se vrátil s plnou náručí. Rozdělal oheň a posadil se na kámen. Jákob celou tu dobu nepromluvil, ani se nepohnul. Jen seděl a jako ze sna pozoroval plamínky ohně tančící na zvlhlém dřevě. Ještě hodnou chvíli takhle mlčky seděli. První promluvil Vik: „Myslím, že nejlepší bude, když odejdeme někam pryč. V horách na západě je spousta malých vesniček, kde snadno najdeme práci jako lovci. Peněz máme na cestu dost. Co?“ ,pohlédl na Jákoba. Ten jen hleděl nad koruny stromů, kde zapadalo Slunce, jež se až  teď, těsně před západem ukázalo zpoza zamračené oblohy. „Jákobe, posloucháš mě. Chtěl jsem ti…“ ,slova se vytrácela až zanikla v tichu. Miluju západy Slunce. Jsou tak pravdivé. Vždy, když jsem byl sám, vyšel jsem za tábor na nějaký kopec, sedl si do trávy, myslel na Miriel a srdce plakalo. Bylo to nádherně očišťující. Ty každodenní večerní vycházky, kdy člověk opustil všechny starosti, bolesti a dokonce i myšlenky na život a smrt.Jako když se díváte na nádherný obraz, jež vás umí pochopit a vy se tak stáváte jeho součástí. Vtáhne vás dovnitř a vy si užíváte té hřejivé bezstarostnosti paprsků, plujících nekonečnem. Jak ty paprsky krásně hladí srdce a léčí rány. Není bolesti, kterou nedokáží zmírnit. A  čím je člověk smutnější, tím víc mu zapadající Slunce pomáhá. Už cítím jak se vytrácí. Jak vzduch kolem mne chladne. Jak paprsky zanikají a ztrácí se pojednom v korunách, aby se za pár hodin vrátili s novou silou, ale z opačné strany… Cítím, jak  spolu s  odcházejícími  paprsky se i něco ze mě vytrácí, vzdaluje se a odchází s nimi tam, kam nikdo živý nevkročí. To místo plné barev, jež neznají strasti ani nenávist. Něco mého se  se mnou loučí. Mávám sám sobě a odlétám za Sluncem. Jdu po zlaté cestě paprsků. Trošku mám strach, ale nepálí. Ohlédnu se. Vidím Vika. Krásně čistě oblečeného. Usmívá se a mává mi. Úsměv mi vpluje do tváře. Otáčím se a vím, že se opět potkáme. Dožene mne a půjdeme spolu nekonečnou cestou paprsků a budeme se ztrácet. Bude to nádherné jako opera bez konce. Až jednou skončí. Slunce se schovalo za obzor a cvrčci spustili svoji každonoční symfonii.

Tak. A tímhle můj příběh končí. Jákob bez života ulehl vedle kamene a já si povšiml malé ranky na zápěstí a nože kousek za kamenem. Udělal to sám. Slza mi spadla od oka, ale říkal jsem si, že už by tady stejně pro něj nebylo, co si vzít, a tak je to možná lepší. Však se ještě uvidíme. Vzpomínám jak říkal: „Neboj, mám ještě jedno eso.“ Byl jsem hlupák. Neměl jsem ho poslouchat. Za jeho pevnou skořápkou jsem měl tušit něco víc. Něco, co nemohl nikdo tušit, ale já měl. Ten večer jsem už jenom zatlačil Jákobovi pohaslé oči a pod stromem vykopal hrob. Ještě tu noc jsem odešel z tohoto kraje. Ale už tehdy jsem kdesi hluboko tušil, že se sem vrátím, protože jen tudy mohu přijít za ním. Poklepat mu na rameno, podat ruku a připojit se na jeho Cestě. Tak teď jsem tady Jákobe! Zestárl jsem a nohy mne sem sotva donesly, ale jsem tady. A i já se teď spojím se Sluncem. Vidíš?! Už zapadá…