Zapomeneš

Dnes jsem jen seděl a hleděl do prázdna.
Hleděl jsem do hlubin očí, jež mě sledovaly.

 

Hleděl jsem do nich i včera,
vlastně si ani nevzpomenu,
co jsem včera dělal,
vím jen,
že ty oči prázdna mě pozorují už déle.

 

Co jsem vlastně kdy dělal?

 

Jsou neúnavné a dávají mě
přivonět prázdnu a nicotě,
která mě, zdá se, neopustí.

 

Proč by měla? Sám jsem si ji
přivedl a její oči mě teď
neúprosně polykají...

 

Nemám už na ně chuť,
nechci jimi už vidět.

 

Pročpak jsme tak vzájemě svázáni,
proč mi rvou hlas z plic?

 

Nevím nic, jen se všemu divím.

 

Mé ruce otevřela víčka tmě,
jež mě prostoupila.

 

Nebo to byl jen klam?
Klam žití za něco,
co pro mne nic neznamená?
Otevřel jsem je asi záměrně.

 

Nevědomost je sladká,
její med mě opájel dlouho,
celé dlouhé roky.

 

Hleďte, očka má.
Že by byl rozbřesk za obzorem?
Ale jak dlouho ještě?

 

Nic se neboj, člověče,
však smrt tě vykoupí
a zapomeneš.

 

Zapomeneš!
Neb nedává to zde smyslu!

---