1. část

Je něco málo po půlnoci a já usínám. Pěkně jsem se dneska napracoval. Měl jsem dnes tolik jednání, že jsem rád, že tento den již skončil. Ovšem, byl pátek a pátky jsou vždy nejhorší. Ale já s tím nic nenadělám, musím prostě pracovat. Měl bych si vzít dovolenou, ale zaměstnavatel mi jí nedá, parchant. A stěžovat si je nemožné. Uvažoval jsem již i o výpovědi, ale kdo dneska najde pořádnou práci? Musím se spokojit s tím, co mám. Na druhou stranu přináší moje zaměstnání požitek mnoha dalším lidem a i já se sem tam něco přiučím. Divili byste se, s jakými individui se já dostanu do styku. Od studentů, přes pouhé úředníčky, kteří jsou celý den zavření v jedné místnosti se spoustou papírů a přišli si se mnou probrat pracovní problémy, až po nejrůznější zlodějíčky, politiky, bankovní podvodníky, bohaté podnikatele, obtloustlé ženské, které se nejvíce zajímají o své parfémy … a mnoho dalších. Uvažoval jsem, že než zemřu, pokusím se sepsat svoje paměti. Tolik příběhů, co já jsem vyslechl, by vystačilo na několik svazků. Bohužel si toto ve své pozici v tuto chvíli nemohu dovolit. Dá se říci, že každým dnem se bojím o svoji smrt. Mohlo by se stát, že třeba již zítra mě najdou v nějaké popelnici ve stavu, kdy nikdo nepozná, kdo jsem vlastně byl. A vsadím se, že policisté by řekli pouze „nešťastná náhoda“. Ano, holt mám rizikové povolání, ale nestěžuji si. Někdo to přece dělat musí. Stačí však malé zranění a zaměstnavatel mi dá zřejmě výpověď. Musím být fyzicky naprosto zdravý, bohužel si to moje práce vyžaduje. Zatím je naštěstí vše v pořádku. Toto se mi honí hlavou téměř každý den před spaním. Vzpomínám na dnešní zákazníky, kteří mě připadali, že jsem pouze nástroj pro jejich potěchu. To se mi nelíbí, jsem přeci také žijící tvor. Ale musím se řídit heslem – náš zákazník, náš pán. Musím udělat první poslední, aby byl zákazník spokojen. Naštěstí veškeré reklamace odnese zaměstnavatel. To je další výhoda mého zaměstnání. Téměř každá práce má své plus i mínus. S tím zřejmě nikdo nic nenadělá a já se s tím musím smířit. Na druhou stranu mi zaměstnavatel zdarma poskytuje ubytování, což v dnešní době není na škodu. Musím už spát, zítra mám opět spoustu práce. Bohužel, volný víkend jsem již neměl ani nepamatuji. Rozhlédnu se po svých spolupracovnících, už všichni spí. Jenom já si v hlavě srovnávám dnešní den. Cítím však, že se mi chce již také spát. Ulehám tiše, abych nevzbudil ostatní půllitry.

2. část

Je sobota ráno. Probouzím se v polici vedle ostatních půllitrů. Vím, že vy máte skoro poledne, ale já mám takovouhle zkurvenou pracovní dobu. Navíc se mě nikdo neptá, zda zde budu přes čas nebo ne. Prostě … když jsou zákazníci, musím tu být i já. Koukám, že někteří mí spolupracovníci jsou již v pracovním procesu. Ze vstávání mě vyruší šéf, který mě popadne a postaví pod pípu. Nevím, který zvíře si dává takhle po ránu pivo. Nic nenadělám, musím se na něj koukat přívětivě. A už jsem nesen k prvnímu dnešnímu zákazníkovi. Muž ve středním věku. „Ty vole, Bédo, to sme včera hesky popili, co?“ – dozvídám se nové a nové informace. Tak například tento muž byl zřejmě s Bédou včera někde v hospodě. V životě bych do něj neřekl, že takhle chlastá. Už ze mě pomaličku padá pěna – jsem chopen a nesen k ústům. FUJ!, tomu ale táhne z huby. Rychle mu tam to pivo vyleju a honem pryč zpátky na stůl. Byl jsem postaven hned vedle mého spolupracovníka. Je vyšší a hubenější. Avšak nemá ani jedno ucho. Tento můj hluchý kolega je tedy ochuzen o veškeré debaty – a to mě na této práci baví nejvíce. V duchu se mu směji. Poslouchám pokračování duchaplného rozhovoru s Bédou. Dovídám se, že Béda dal 8 piv a několik panáků tequilly. Zbytek si prý nepamatuje. Béda zřejmě moc nevydrží, projede mi hlavou. Ale je mi jasné, že od těchto dvou pánů se toho příliš zajímavého nedozvím. A opět se zvedám k té smradlavé hubě, už aby mě vypil celého. Ne – ještě mám v sobě téměř půlku piva. Musím se s tím smířit. Doufám však, že tento člověk si již další pivo nedá, nebo k němu pošle šéf nějakého kolegu. Pozoruji mé spolupracovníky, jak si počínají ve své práci. Většina jich však stále leží na polici. Je přeci jenom relativně brzy. Proč ale vybrali zrovna mě? Byl jsem moc na ráně, zítra si musím jít lehnout někam za ostatní půllitry, aby na mě nebylo moc vidět. A zase mířím do výše. Už mě začíná z toho smradu být blbě, ale musím překonat své pocity. Již mám v sobě pouze kapku toho moku. A další informace se řinou do mých uší. Béda přišel na mol domů a po dlouhém přemlouvání se mu podařilo přimět ženu k sexu. Při nevalné souloži prý poblil manželce záda. „Tak nechlastej, ty vole, když to neumíš!“, pomyslím si. A opět jsem zdvižen a nesen k té páchnoucí hubě. Snad naposledy. Ano. Sláva. Již jsem prázdný. „Ještě jedno šéfe“. Ne. Já k té smradlavé hubě nechci! V zápětí jsem opět uchopen a tažen šéfem pod kohoutek, kde mě hezky umyje. Škoda, že šéfem není nějaká mladá hezká slečna. V zápětí jsem opět strčen pod pípu a už do mě tankují další pivo. Hotovo. Jen ne k tomu smraďochovi! Ale ne, štěstěna je mi nakloněna. Jsem nesen k jinému stolu. Zhruba 25ti letý muž s brýlemi a velkým nosem. Zřejmě si skočil sám na oběd. To však bude minimálně ½ hodina mlčení. Nemám rád, když sem chodí lidé sami – neustále mlčí a to je strašná nuda. Tak copak si asi tento típek dá? „Guláš se šesti“, dozvídám se v zápětí. Típek si vytáhne z tašky noviny a začne v nich cosi pročítat. Nuda. Už, aby ze mě všechno pivo vypil. Po chvilce mu šéf přinese guláš, típek založí noviny a začne se nehorázně ládovat gulášem. Tak nehorázně, že kus guláše přistane na mém boku. „Ty pacholku, jak to žereš?“ ptám se sám sebe. A tento typ je navíc tak nevychovaný, že se ani neomluví, ani ten hnusný flek z mého boku neočistí. Takového nevychovance jsem již dlouho neviděl. Ale co – náš zákazník, náš pán. Typ dožral guláš, zaplatil a odešel. Nechal ve mně skoro ½ piva. Hovado. Takhle plýtvat penězi. Chvíli na to jsem opět chycen a tažen k pultu. Zde je ze mě vylita zbylá část piva a šéf mě opět hezky umyje – tak, že zmizí i flek od guláše. Přece nemůžu k dalšímu zákazníkovi špinavý. Co by si o mě pomyslel? Ale – to jsou věci – místo pod pípu putuji do police k mým kolegům. Chvíli odpočinku si zasloužím, to je pravda. Poslouchám příběhy, kteří se dozvěděli mí kolegové, ale zatím je to slabé. Ani se však pořádně neohřeji a jsem zase nesen pryč. Tentokrát však ne pod pípu. Copak to do mě lijí? Kurva … víno s colou, jak já nesnáším colu. Ale musím to přežít. Sice nebudu mít daleko k tomu, abych se poblil, ale co mám dělat. Taky už by šéfovi mohlo dojít, že colu já nesnáším. Tak … a nesou mě s tou odporností k zákazníkovi. Ženská, to jsem si mohl myslet. Kdo jiný by si dal takový bluf? Spíše slečna, než ženská, ale to je jedno – každopádně je hnusná jak noc a navíc je zde se svým přítelem. A v zápětí se dozvídám další a další informace. „Tak kdy už se konečně necháš rozvést, abych si tě mohl vzít?“ … a vida, ta příšera je navíc vdaná. To jsou věci. Vzpomínám si, jak se mnou dva takovýhle podivíni promýšleli vraždu nenáviděné manželky. Škoda, že nevím, zda ji uskutečnili, víckrát se zde již neukázali. A již jsem nesen k puse. Fuj, ta je příšerně zmalovaná. Odporná rtěnka se samozřejmě obtiskla na moje tělo. Sakra … to je dnes zase den. A navíc ta příšera ze mě skoro neupila … už vidím, jak tu tvrdnu minimálně hodinu s vínem s colou. To je život, že by se z toho jeden …. No nic, pomalu se s tím smiřuji. Dozvídám se další a další informace z mileneckého trojúhelníku, které mě však absolutně nezajímají. Kolikrát já jen podobné problémy slyšel. Tak přesně hodinu a 4 minuty jsem v sobě měl ten strašlivý nápoj. Opět jsem hezky umyt a zbaven rtěnky a již jsem na svém místě – pod pípou. A vida, dokonce je do mě točena dvanáctka. Komupak to asi bude? Za chvilinku jsem tažen k zákazníkovi. A sakra, ten je vožralej. Vůbec se divím, jak takovéhlemu zjevu lze natočit pivo? No, dnes se dějí různé věci. Myslím, že od tohodle vožraly se nedozvím absolutně nic. Spolu s dalšími podobnými vožraly začali hrát karty a bavit se o nesmyslech. Díky vysokému stupni opilosti má však jejich hra daleko do psaných pravidel. Vtom mě vožrala chytil za ucho a stiskl mě tak pevně, až jsem se bál o svůj život. Se slovy „Na zdraví“ mnou začal vrážet do mých kolegů. Takovéhle zákazníky bych vraždil. A oni tomu říkají „ťukání“ – copak nevědí, že jsem taky jenom živý tvor? Poté si mě přiložil k puse a vypil pivo na „ex“. To jsem si mohl myslet – vožrala. Za chvíli jsem odnesen a již se do mě točí další pivo. Doufám, že se dostanu na jiný stůl. Ne – ani mě neumyli a jsem tažen ke stejnému kořalovi. Ach jo. A do prdele, co to vidím? Jistá ruka míří přímo na mě neuvěřitelnou rychlostí. Chce mě praštit, nebo co? Již je skoro u mě – strašně se bojím. Strašlivá rána a já se začínám rychle pohybovat. Jako ve snu slyším nade mnou hlasy „Ty vole, tys mi vylil pivo!“. Jde jim jenom o pivo … a já jsem vzduch, nebo co? Pořád nabírám rychlost … ale vždyť já již nejsem na stole. Kurva, co jsem komu udělal? Řítím se šílenou rychlostí k zemi. To nemůžu přežít. Už jsem těsně nad zemí. Prásk. Několik mých částí se oddělilo od těla. Ve strašlivých bolestech hledám spásu u mého šéfa. Ale tomu jsem již zřejmě na obtíž. Ano … říkal jsem – musím být fyzicky naprosto zdravý. Ale teď? Žádná úcta? Vždyť jsem několik let oddaně pracoval. „Za chvilinku přinesu hadr“. Hadr? Na mě? … Ano, stalo se to, o čem jsem téměř každý večer přemýšlel. Rizikové povolání. Každý den musím čelit možnosti, že prostě nepřežiji. Snášel jsem to … a teď to nastalo. Ne, již téměř nic necítím. Jsem vhozen mezi odporné odpadky. Zachází se mnou, jako bych byl něco navíc. Prostě jsem vykonal to, co se ode mě žádalo. Šéf mě nahradí novým půllitrem. Vždyť přeci … půllitrů je dostatek. Žádný pohřeb, žádné vzpomínky – prostě konec. Můj konec.