po ránu

Anička Slováčková z Petříkova, nachází se poblíž Nových Hradů na jihu Čech, se probudila a vykřikla. Pravděpodobně se jí zdála nějaká noční můra. Klepala se na posteli a po jemné tváři stékaly slzy strachu. Mladičká dívenka bádala po svém plyšovém kamarádovi, ten byl ale rozcupován na několik jiných kousků. Vzpomněla si, že je to její vina. To ona včerejší noc, při svém podivném rituálu, potřebovala oběť. A právě si to uvědomila. Zjistila, jak strašně moc ublížila jejím nejbližším.

Cítila, že se potřebuje omluvit alespoň její matce. Vždyť ona jí má tolik ráda. Proboha to né…né… Ona je mrtvá. Můj bože. Anička si uvědomila, že za její smrt je zodpovědná ona. Včerejší noc, noc toho zpropadeného rituálu způsobila její smrt. A Anička nic neudělala. Nepomohla jí, dokonce na ni zapomněla. Smrt její vlastní matky pro ni nebyla důležitou událostí. Zapomněla.

Nebyla si už ničím jista. Po tom obřadu nedokázala rozeznat, co skutečně zavinila ona. Padla k zemi a skoulela se do klubíčka. Přišla na ní strašná krize. Po troše času byla schopná doplazit se do koupelny a vzít do ruky žiletku. Udělala to. Přiblížila se k ruce žiletkou a řízla. Řez byl tak silný, že….

Natálie Kubínová s probudila ve své posteli ve vesnici poblíž Nových Hradu. Rodiče jí přinesli snídani do pokoje a zkontrolovali teploměr. 40,5. Do nemocnice, než bude pozdě. Už teď blouzní.