Bouřka

 Když sem byl mladý pamatuji si, že bylo nádherné počasí. Je pravda, že občas se přehnala nějaká bouřka, ale znáte to, jakmile zas vysvitlo sluníčko, bylo po všem. Jako malý človíček sem si na to zvykl a neuvědomoval sem si, jak je krásně, když se na nás slunce směje. Ale jak mi přibývala léta, nevím čím to, začalo sluníčka ubývat. Nejdříve sem si myslel, že je to jen chvilkové, poněvadž počasí je mrška hravá. Ale jednoho okamžiku sem si uvědomil, že počasí si nehraje.   Prostě a jednoduše sluníčko přestalo svítit. Teprve tehdy sem si uvědomil, jak je na světě krásně se sluníčkem v náruči.

  Nikdo mi to nikdy nevysvětlil, ale sluníčko prostě nesvítilo. Mraky se stáhly a pohltili sluneční svit. Nechtěly nic propustit, a tak nezbylo než si na to zvykat a doufat v obrat. Lidé okolo mne to nesli jako by nic, nechápal jsem, jak je to možné, ale já jsem se s tím nedokázal srovnat. Začal jsem snít o zemi, kde nejsou mraky a neprší. Ale nepomáhalo mi to. Mraky byly stále hustší a postupně začínalo pršet. Jako by nestačila ona pochmurná tma, přidal se do toho déšť. Celé dny jen pršelo a nic se nedělo a já pořád  snil o lepším zítřku. Začínal se zvedat vítr a vše se zhoršovalo. Den ode dne to bylo jen horší. Ale stále to vadilo jen mě. Ostatním to asi vyhovovalo. Občas sem potkal lidi, kteří nebyli místní a ti říkali, že u nich nic takového není. Bylo to tedy jen v místě mého bydliště. Jaká to smůla. Zrovna tam kde jsem bydlel. Já, jenž strašně moc chtěl ve svém životě sluníčko, musel bydlet v tomhle pekle. Bouřka tu byla na denním pořádku. Ale po čase se to ustálilo a už se to nezhoršovalo. Střídaly se bouřky a krupobití. Občas jen tak pršelo, někdy zase lítaly blesky přes celé nebe. Pomalu sem si na to začal zvykat, i když sem stále snil, že se to jednoho dne spraví. A ono opravdu se tak stalo. Nevím, jak je to možné, ale jednoho dne se do našeho města přistěhovala jedna báječná rodina. Oblíbily si mě a jako zázrakem začala temnota ustupovat. Přestaly bouřky, po nějakém čase dokonce i přestalo pršet. Nevěřil jsem svým očím. Po dlouhé době sem byl opět rozradostněn z počasí. I mraky se pomalu začaly ztrácet a já jen čekal, až uvidím první sluneční paprsek. Až mě osvítí a oslepí svoji silou. Ta energie, která do vás vnikne se nedá popsat. Je to něco nádherného. A tak jsem ve svém čekání, zapomněl na onu rodinu a ani si nevšiml, že se odstěhovali. Nemohl jsem  se s nimi ani rozloučit, ale řekl jsem si:“No co hlavně že zase bude svítit sluníčko“. Asi mi v životě nebylo přáno, ale jako za trest se mraky začaly opět stahovat. Za chvíli zas byla tma jak v noci. Netrvalo dlouho a přispěchal i déšť následovaný bouřkou. Vše se zase vrátilo do starých času a na mě zbyla jen vzpomínka a sen. Sen o návratu hezkých chvil. Počasí jako by si odpočalo, aby mohlo zahájit mnohem silnější útok. Každý den zuřila šílená bouřka. Nedalo se ani vyjít ven. Stále se to zhoršovalo. Kdykoli jsem vyšel na ulici. Byl sem hned mokrý a rozervaný od větru a krup. Nechtěl jsem už dál takhle žít. Vždyť všude okolo bylo tak pěkně jen u nás takový nečas. A tak jsem se rozhodl přestěhovat. Řekl jsem si že v té zakleté zemi už déle nebudu. Sbalil jsem se a opustil rodné město. Cestoval jsem daleko, ale pořád v bouřce. Rozhodl jsem se, že pojedu pryč, dokud nebude pěkně. A tak jsem cestoval zmateně všude možně, ale pořád mi nad hlavou zuřila bouře. Nedokázal jsem uvěřit, že vůbec někde je pěkně. Ale lidé mi říkali, že u nich pořád svití sluníčko. Když jsem tam  přijel, viděl jsem jen temnou oblohu plnou rozzuřených mraků, ale po sluníčku ani stopa. Pomalu sem začínal věřit, že je to kvůli mně. Že já jsem zakletý a bouřka bude všude, kde budu já. Ale pořád sem si pamatoval onu rodinu a období, kdy se vyjasňovalo. Jak je to možné, že tehdy to šlo a teď ne. Marně sem hledal onu rodinu. Nikdo o ní nic nevěděl. A tak sem se toulal sám a samozřejmě v nečase. Přemýšlel jsem o způsobu, jak zlomit tuto kletbu, ale nemohl jsem na nic přijít. Utéct jsem tomu nemohl, to bylo jasné. Začal jsem tedy hledat někoho, kdo by mi mohl pomoci. Všichni mi, ale říkali, že to není tak hrozný, nebo že u nich neprší. Nevím, co to znamenalo, ale už sem nemohl dál. Pln očekávání a předsudků jsem přestával doufat. Po dlouhé době, sem si našel způsob, jak si nečasu nevšímat. Prostě jsem se doma zavřel a nevšímal si ho. Jenže nemůžete být pořád doma. Tak se ve dni střídal nezájem s krutostí. Nedokázal jsem se soustředit na ostatní lidi. Byl jsem pohlcen onou bouřkou, a tak postupem času si mne lidé přestali všímat. Když jsem se jich ptal, proč už se mnou nekamarádí, řekli mi, že pokud se s tím nedokážu vyrovnat, nemám pro ně smysl. Že už prý nemají sílu mi pomáhat. Ale co jsem měl dělat, když zuřila tak hrozná bouřka, ve které se vlastně nic dělat nedá. Věděl jsem, že je to na mně, ale prostě jsem na to neměl sílu. Nedokázal jsem tomu vzdorovat jako ostatní. „Proč musí pořád pršet?“ Ptal jsem se každý den sám sebe. Ale déšť nepřestával. Aspoň jednou vidět sluníčko, to bylo moje přání číslo 1, které se ovšem nikdy nesplnilo. 

 Dlouho sem trpěl a doufal, že se to změní, ale ono se to nezměnilo. Zatímco ostatní si užívali života, já sem procházel bouřkou. Stále přemýšlím, jak se s tím srovnat, ale je to marný. A tak každý den je bouřka a hřmí. Sluníčko už asi neuvidím, takže vlastně ani nevím, proč jsem vůbec na světě.