(6., závěrečná část)

                             - - - - 6. - - - -

„To co ti teď řeknu, tě možná  překvapí, ale... Jsem žena...“ „Ne!“ rozšířily se mé nejlepší kamarádce oči upřímným údivem. „Ano, je to tak,“ potvrdila jsem, „ale to na tom ještě není to nejhorší. Jsem žena a toužím po rodině.“ „Ach...“ povzdechla si, šťastná, že má někdo stejnou touhu jako ona. Dlouho jsme si o tom povídaly. Přišly jsme na to, že má jediná příležitost, jak poznat případného budoucího manžela jsou demonstrace, protože kromě nich jsem vycházela jen nakoupit, a že by mi byl nějak sympatický asi osmdesátiletý prodavač u nás v potravinách se bohužel říct nedalo. A tak jsem si sedla k internetu, poznamenala si, odkud dneska vychází protestní průvod pro znovuobnovení trestu smrti, namalovala se, oblékla a vypravila na lov...

„To, co ti teď řeknu, tě možná překvapí, ale... Jsem zamilovaná...“ „Ne!“ rozšířily se mé nejlepší kamarádce oči upřímným údivem. „Ano je to tak,“ potvrdila jsem zasněně, zavřela oči a vybavila si ho. Spojoval v sobě všechny mé vysněné pohádkové prince na bílem koni i školní idoly, byl pro mne jako stvořený. Měl mužný šarm, krásnou postavu, švihácké chování a skrz nosní přepážku obrovský zavírací špendlík. Dredy mu volně splývaly až do půlky zad a druhý zavírací špendlík měl zaražený ve hřbetu ruky. Zamilovala jsem se do něj na první pohled.

„A co on? Všiml si tě vůbec?“ vyzvídala kamarádka nadšeně. „No to sem ti úplně zapomněla říct!“ vypískla jsem nadšeně a pokračovala: „Představ si, že na mně dokonce PROMLUVIL!!! Řek mi něco jako ´Hele nemáš žváro?´, ale kdybys slyšela ten hlas... Je tak krásně drsnej a mužnej... Jako ňákýho herce... Jo a pak mi taky řek ´Překážíš, uhni!´.“ „Páááni,“povzdychla si má přítelkyně, „má tak někdo štěstí...“.

A tak se začala odvíjet nová kapitola mého života, spočívající v hledání ne televizní slávy, ale lásky...