Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSpolečná cesta
12. 02. 2004
0
0
1284
Autor
Top_Angel
Dva cestu k sobě hledají,
Touží ji najít potají,
S bušením srdce se cesty pojí,
Kdo nemiluje, neobstojí.
Ze všech stran je slyšet zvony znít,
Snad kažný ten tón musí pochopit.
To dvě duše už po společné cestě jdou,
Růžemi, trním, měsíční krajinou.
Ruku v ruce, se srdcem ve třesoucí se dlani,
Prochází bránou štěstí... do svítání.
Nechte ty zvony dál tiše znít,
Částečně.....
Ovšem obávám se, že v současném vztahu mě tato chvíle teprve čeká, a neodvratně se blíží.... Mám strach, jestli sama sebe neodhalím...
Takže jako myslíš, že teprve,když nasazuješ prstýnek, poznáš, jestli toho dotyčnýho miluješ??
Nene!!!! Prstýnek může být už dávno nasazený. Dvacet let si můžeme myslet že dotyčného milujeme a pak přijde ona chvíle, ve které si uvědomíme, že to tak vůbec nebylo.........
Ruce zvlhnou lidským potem,
prsty se smykem rozpojí.
prstýnek lehce sklouzne z prstu........
kdo miluje, ten obstojí.
Problém je ten, že člověk přijde na to, že miluje teprve v situaci, kdy by radši nemiloval. To je ten okamžik, kdy končí ti, kteří jsou pouze zamilovaní.
Ten z nás, který tento okamžik neprožil, nemůže sám sebe objektivně posoudit. Nezáleží pak na okolí. Čím dříve tato chvíle přijde, tím lépe.