Hrobař planety země ve Skleněném lese, část 4

A tak jsem se rozloučil s Alorňany i s Charlesem. Byl možná chytřejší než já, když s nimi odešel. Vichr pak zůstal se mnou a s mou helikoptérou. Ještě té noci jsem vyletěl na západ po mapě tam kde se má skrývat Skleněný les. Dva dny a dvě noci jsem letěl přes míle a míle betonových plání, když jsem dorazil na místo. Bylo stejné jako všude jinde, ale díky svým znalostem starého světa jsem věděl že je to právě zde. A on tu byl také.

Muž v šedém, potrhaném plášti se širokou kapucí na hlavě a dlouhou holí. Šedý vous a dlouhé vlasy mu nadnášel vítr. Byl jsem si najednou jistý, naprosto jistý. Když jsem vystoupil pokynul mi na pozdrav. Než jsem stačil promluvit, začal on: „Nikdy se s nikým nesetkám dvakrát. Tedy kromě tebe. A možná tě to překvapí, ale teď už jsme jediní dva živí na této Zemi. Alorňané jsou velmi rychlí ve svých plánech.“ Usmál jsem se, něco na něm mě hrozně uklidňovalo. „Až ty vstoupíš do Skleněného lesa, já půjdu za tebou, ale už se nikdy nevrátím.“ „Kdo jsi ?“ vyhrkl jsem najednou. „Já jsem ...“ Stařec sklopil zrak. Pak odpověděl: „Jsem otec Skleněného lesa. Kdysi dávno jsem lidem dával číst v jejich osudech, ale něco bylo špatně. Netrvalo to dlouho a již lidé rozbřesku, první z lidí se rozhodli vzít svůj osud do vlastních rukou. Ukázal jsem lidem zlo a touhu po přežití a po moci. Někteří mi říkali Osud, jiní Bůh. Nitche prohlásil že jsem mrtví. Někdo mě nazýval Budhou, někdo Višnou a byli tu i tací kteří mi říkali Ďábel. Alespoň tohle jsem cítil. Potom jsem ale zjistil že o mě vůbec neví. Když jsem slyšel o pánu všeho, o stvořiteli – vždycky jsem nějak věděl že mluví o mě. Ale všechno to byl hrozný omyl. Lidé si někdy hrozně vymýšlí. Nejblíže pravdě byli zenoví mistři, ale ti mě zase hledali jen uvnitř sebe. Je to hloupost, hledat stvořitele ve vlastní duši.“ Povzdechl si. „A tak jsem je přestal navštěvovat, protože poznání, které jsem jim nabýzel nebylo určeno právě pro ně. Někdo mi kdysi řekl že když jsem stvořil lidstvo – udělal jsem největší chybu svého života ...“ Rozchechtal se. V jeho smíchu jsem slyšel šílenství. „A tak jsem stvořil skleněný les, ve kterém hledají sami odpověděni na svoje otázky.“ Najednou mu výtr schodil kapuci. I v jeho očích se lesklo šílenství. Přistoupil blíže a rozhlédl se jakoby se bál že ho někdo uslyší. „Víš, lidé mě nikdy nebrali vážně ... nikdo mě neposlouchal ! Všechno jste si to zavinili sami ...“ Další slova byla slova blázna a šílence. Nevím jestli ten stařec byl opravdu Stvořitel, pán všeho, nebo jen nějaký nesmrtelný šílenec, ale jisté bylo že znal cestu do Skleněného lesa. A já zvedl oči ke dvěma mohutným pilířům, které se předemnou zvedly. Překlenul je oblouk a celá brána se rozsvítila jasným, bílým světlem. Stál jsem před branou do Skleněného lesa. I stařec přestal žvatlat. Pak se rozchechtal. A vykřikl: „Neřekl jsem ti všechno ! Skelněný les si vyžaduje, aby jeden, poslední zde na Zemi zůstal!“ A s těmi slovy se rozeběhl k bráně. Vyrazil jsem za ním, ale nestihl jsem ho. Proskočil branou a ... byl pryč. Běžel jsem za ním a skočil do portálu ...

Zamotala se mi hlava a obklopila mě tma. V té tmě jsem slyšel šílený nářek starce. Najednou proletěl kolem mě, jakoby ho odnášel proud vody. A temnota všude kolem mě se rozezněla: „Nepřijmeme tebe Aletvande, tvá mysl byla nakažená eóny let mezi lidmy a pojmul si všechny druhy šílenství. Posloužil jsi dobře, ale ty budeš ten, jež zůstane na Zemi a společně s ní zahyne.“ Pak už jsem jen slyšel jak stařec ječí: „To né! Já jsem nesmrtelný ...“ a plachtil jsem dále tmou. „A ty Samuely Silverwolfe, vítej ve Skleněném lese ...“