hrobař planety Země ve Skleněném lese, část 5

„Je to k nevíře, ale jsem zde. Byl to neopakovatelný pocit – projít branou. Stojím na cestě a kolem mě zvoní skleněné stromy ... Slunce se v nich lomí a stromy září. Je to nádhera. Jestli je tohle konec mého života a moje tělo, otrávené olovem z války už tam někde ve skutečném světě umírá, pak jsem šťastný. Vše co jsem před válkou miloval je stejně pryč a teď miluji tento les ...“

Zvedl jsem ten papír, ležel na cestě předemnou. Někdo mi tady nechával stopy. Nebo prostě jenom nechtěl aby byl zapomenut. Netušil jsem kdo to byl, ale díky němu jsem teď stál bosý v bílém, vyhřátém písku dlouhé, rovné cesty. A kolem mě se ozývala kakofonie zvuků. Skutečně, v jemném větru tu křišťálově zvonily skleněné, průzračné listy. Po kmenech stékaly kapky čisté vody a nebe bylo modré, místy překryté sněhově bílými obláčky. Paprsky slunce, lomící se ve stromech protkávaly veškerý prostor a jak se listy pohupovaly i paprsky se měnily. Lehce jsem se dotknul jednoho ze stromů a cítil jsem příjemné, měké teplo. Pohladil jsem jeden z listů a on mi zůstal v ruce. Pohlédl jsem do něj a spatřil – svůj osud ...

Byla v něm moje tvář, usměvavá, oholená a čistá. A můj vlastní obraz na mě promluvil: „Co hledáš poutníku a na co chceš odpověď ?“ „Mohu se zeptat na cokoli ?“ Zeptal jsem se. „Ne, máš pouze jednu otázku.“ Odvětlil obraz v listu. Zamyslel jsem se. Potom jsem bez váhání pronesl: „Jaký je můj osud ?“ Tvář v listu se usmála. „To je druhá otázka příteli, první a jediná zněla: Mohu se zeptat na cokoli ?“ V očích mi vzplál hněv. „To nemyslíš vážně !“ Ale tvář v listu se dál usmívala. „Myslím příteli, toto je skleněný les, každičké světlo a každičká věc se v něm odrazí jen jednou a pak zmizí ...“ Nerozumněl jsem. „Skleněný les zodpoví tvou otázku, ale potom tě nechá zmizet, rozplynout se ve větru. Skleněný les je místem konce. Lidé sem chodí, když se bojí najít odpoveď sami v sobě. A najdou ji zde, aby mohli v klidu odejít.“ Vrtěl jsem hlavou a začal jsem ustupovat. „Proč ? Proč by nás sem posílal !“ A list odpověděl: „Byl naším poslem, ale po pár staletích života mezi vámi zešílel. Namlouval vám že skleněný les je místo vašeho osudu, protože myslel že v zániku je váš osud. Skleněný les byl je a vždy bude místem kam odcházeli lidé, jejichž životy přestali mít význam, nebo jejichž osud byl již naplněn. Jeho účel je jediný – všechno vysvětlit a odeslat duši dál. Jeho účel není možné změnit, přestože sem přicházejí lidé, kteří sem vůbec nepatří.“ Pustil jsem list na zem, ale svou vlastní tvář jsem najednou spatřil v každém stromě a každém listu kolem sebe. A ozval se chorál hlasů: „I král Artuš sem přišel, odmítáme jen ty, kteří žádný osud nemají. Ale od té doby, kdy náš posel zešílel přichází stále víc lidí, jejichž život nebyl naplněn. I ty jsi takový. Je to smutné ...“ Otočil jsem se. Předemnou stál portál. Stromy jakoby natahovaly větve ke mě, jakoby mě chtěly uchopit, sevřít a rozdrtit. „To je všechno !“ Zařval jsem: „Celé generace hledají Skleněný les pro to, aby zjistili že je to jen místo k odchodu !“ A stromy odpověděli: „Lidé psaly o potopách, zemětřesení, hurykánech a o válkách jako o největších katastrofách. Ale ve skutečnosti ta největší z nich byl Skleněný les. Byly jsme smutní když začali přicházet mladí lidé s tak důležitými osudy, aby byli zmařeny. Ale nemohli jsme nic dělat. Například Leonard Felgton měl už před sto lety najít lék na AIDS, kterým trpíte dodnes.“ Najednou jsem byl vzteky bez sebe. „Jaký má tohle místo smysl ! Proč existuje !“ Řval jsem dál. „To nemůžeš pochopit, dokud nebudeš vědět co následuje duši po smrti těla. K tomu aby se stalo to, co se má stát, je potřeba duši připravit. A to se děje zde, ve Skleněném lese.“ Vykřikl jsem a rozeběhl se k portálu. Les sborově zaúpěl: „Né!“ Kořeny a větve vyletěli do předu, ale já jsem byl rychlejší. Když jsem proskakoval portálem, najednou jsem zaslechl strašlivý zvuk – jako když se roztříští milióny skleniček a zrcadel a všechno za mnou zmizelo v temnotě.

Nejdnou jsem věděl. A je to velmi zvláštní historie. V dobách kdy planete Země ještě neexistovala byla jedna rasa. Velmi vzdálená té naší a velmi zvláštní rasa. Živila se požíráním vědomí. Na počátku věděla jen že má hlad. Byla obligátním společenstvem a vysávala vědomí ze všech dalších ras na které narazila. Když se stala velice moudrou a mocnou a poznala vědění o prolomení paralerních rovin existence, začala tvořit zvláštní místa. Říkalo se jim Skleněné lesy. Bylo jich na Zemi spousta a všude ve Vesmíru. Z každého z nich přišel Posel, který měl zvláštní sugestvní moc, dokázal vnutit komukoli že to co řká je pravda. Posílal takto nenápadně další a další duše do skleněných lesů. Ty duše a vědomí, které stará rasa nepotřebovala odmítla, ale ty, které měli v sobě něco víc pozřela a vysála. Ano, tato stará rasa měla dostatek moci k vyhlazení poloviny Vesmíru, ale již dávno věděla že v tom není nic zábavného. Vtělovala své obrovské vědomí do skleněných stromů a s každým novým vědomím vyrostl další strom. Když vyčerpali téměř všechny druhy vědomí, začali se živyt něčím docela jiným. A byli to jakési druhy genů, které jedince předurčovali k určitému úkolu – Osudu. Požírali osudy ...

A když jsem přišel já, hned se zalekli, neboť cítili můj osud. Jsem jediný kdo dokázal z jejich lesa uprchnout – tedy až na mého syna. A není to žádnou zvláštní schopností – je to zapsáno v mém Osudu. A když jeden osud uprchl, ovšechny ostatní najednou současně přestali existovat a současně se vtělili do jediného bodu Vesmíru – do mě ...

Možná je to příliš složité pro vás, kteří nemají vědomí veškerého Vesmíru, ale budu vám teď vyprávět jak to bylo dál. Protože to co jsem teď povídal byl začátek. A já o něm mluvím, protože jen na něm teď bude záležet jaký bude konec ...

Když jsem dopadl na beton Země. Hlava mi hučela milióny cizých vědomí. A já jsem najednou chápal úplně všechno. Byl jsem jediný, jehož osudem bylo najít Skleněný les. Lidé si mysleli že je to jejich osudem, protože je přinutili Poslové. Přinutili je věřit. ale nepočítali se mnou – mým osudem skutečně bylo najít Skleněný les. Ale tím moje poslání neskončilo. Zvedl jsem se ze země a zvedl jsem ruku. Vedle mě na zemi ležel mladý muž. V prsou měl díru po kulce a já ho znal. Věděl jsem že to on psal správy a že on mě přivedl k mému osudu. Jmenoval se Richard a já mu daroval další život. Pak jsem poklekl a položil paži na betonovou pláň. Cítil jsem jak země umírá. Pohlédl jsem k neby. Byla to další helikoptéra. Přiletěla jako vážka a posadila se na pláň. Dveře se otevřeli a já spatřil onu alornskou ženu. Měla v očích údiv. „Nevím jak, ale slyšela jsem tvé volání ...“ vydechla. Povstal jsem a pomalu se rozhlédl po plání. Pak jsem promluvil: „Ano Elibeth, princezno Alornská, volal jsem tě. Nyní mě vezmeš na vaši mateřskou loď a já vám potom řeknu jak to bude dál ...“

„A Samuel Silverwolf našel i mě. Já vím, vždycky jsem byl zvláštní a když jsem slyšel že ve Skleněném lese mohu pložit jen jednu otázku, dlouho jsem ji zvažoval. Mistr Samuel mě tehdy neviděl, když jsem se těsně před ním proplížil portálem zpět. Les mě však nechtěl pustit a v té podivné tmě jsem se vracel zpět, unášen větrem věčnosti. V té chvíli ale Mistr Samuel proskočil portálem a Skleněný les se rozpadl.

Ach, ani nevím proč to píšu až dneska po tolika letech. Život ve skelněném lese nebyl tolik špatný ale stejně jsem rád že jsem nakonec tu otázku nepoložil. Mistr Samuel mi všechno poví – a když ne, dobře vím že se ptám na něco co ještě nemám vědět. Když se podívám z okna, vidím zlaté mraky. Sedím na onixové stolici ve věži Tal-Hiliad na dračí hoře Kirschin. Několik draků poletuje venku. Hrají si. Alornská planeta je teď svobodná a já jsem se znovu narodil. Chtěl to tak mistr Samuel, když já zestárl v rebelských válkách a on se rozhodl že se stanu jeho synem. Miloval se s princeznou Elibth a stal se vládcem alornské soustavy. Mám vzpomínky na svůj starý život, ale teď jsem jeho synem ...

Draci začali zpívat. Položím teď pero a už nikdy nic nenapíšu. Nikdo z nás už nic nenapíše. Všechno je uchováno v mysli velikého Samuela Silverwolfa, hrobaře planety Země, který zničil Skleněný les ...“

Dočetl jsem zápis svého syna a usmál se. Ano, draci skutečně zpívaly – tak jako velryby, ale nebyl to žalozpěv ani sonet, ani chorál smrti – byla to balada o štěstí. Obejmul jsem svou nesmrtelnou princeznu a vystoupil i se synem na balkón. Alornské lodě tiše pluly zlatými mraky a draci je obletovali. Sám velmi dobře vím že ne všechno mohu prozradit, takže vám nepovím ani o tom vašem osudu. Tam dole pod mraky leží lesy – ne skleněné, ani zrcadlové, ale smrkové, borové a modřínové. Alorňané jim jenom říkají trochu jinak. V létě sklízíme okurky a obilí a v zimě u nás na Kirschinu létají ledoví draci ...

Konec