Nohy - groteskní férie

NOHY

( groteskní férie )

   Albert byl posedlý ženskými chodidly. Bylo mu třicet a byl sám. „Vždycky když vidím bosou nohu, tak mě posedne tak mučivá touha, že nejsem schopen rozumně uvažovat,“ říkával tak trochu žertem. Nejmučivější pro něj bylo letní období. Slast a zároveň trýzeň zažíval vrchovatě na plážích. Když se vedle něj, na dosah, ocitla bosá dívka, Albert z ní byl schopen po chvíli vnímat jen ta drobná růžová chodidla. Oněměl a nebyl schopen se od objektu své touhy odtrhnout. Celé tohle paralyzující martýrium zažil i vedle Renaty, dívky kterou potkal náhodou na nemocniční chodbě  v oddělení zlomenin kam zabloudil, když si pln zmatku odnášel výsledek svého jaterního testu. Seděla tam sklesle na lavičce a z pod bílé nemocniční košile jí vykukovali dva v sádře zalité údy. Pod dojmem tohoto žalostného obrazu zanikla i výhrůžka jeho lékaře, který hrozil, že pokud se nevystříhá styku s alkoholem, dojdou brzy jeho játra pokoje v podobě jeho vlastního předčasného odchodu. „ Když jsem spatřil ty její andělské nohy, vězněné tou tyranskou sádrou, ty bledé vylekané prstíky, málem jsem se rozbrečel. Klekl jsem si před ní na kolena a začal bušit do sádry a ulamovat ji, jen abych ty nohy vysvobodil.“ Na Renatu tato scéna doslova bolestně zapůsobila a po náhlém a zvířecím splanutí své životy spletly v jeden společný. Dá se tušit, že Albert si konečně přišel na své a jeho vášeň nakonec došla naplnění. Ostatně fantazii na to měl velmi bujarou…a perverzní. Renatiny sádry však měli pro jejich společný osud daleko hlubší význam. Předznamenaly totiž budoucí tragédii. Z její blíže prozkoumané minulosti se dalo vyčíst, že to, co znamenalo začátek jejich společného štěstí se podepíše také na jeho zániku. Renatiny nohy jakoby totiž po celý její život přitahovaly katastrofy, to není žádná laciná ironie na Albertův učet. Zanedlouho po svatbě se totiž vydala jejich společným autem navštívit svou starou nemocnou matku. Jela sama.  Albert matce totiž velmi živě připomínal jejího prvního zesnulého muže, floutka a děvkaře, který ji obral o naspořené úspory a iluzi krásné romantické lásky jejíž následky si léčila v podobě lues tajně v soukromém sanatoriu na druhém konci státu. Nebylo nejvhodnější takhle ji jitřit v už tak dost těžký minutách. Můžeme zmínit fakt, že Renata nebyla nijak excelentní řidička, že auto nebylo v nejlepším technickém stavu, že byla rozrušená matčiným zdravotním stavem, to všechno však jsou jen rekvizity které osud použil pro svůj nejfatálnější výstup. Smyk a čelní náraz který otřásl starou rozkvetlou třešní znamenal to nejhorší: amputaci obou Albertem zbožňovaných částí Renatina těla. Kdyby ji v tu chvíli viděl, jak tam ležela na nosítkách, zasypána bílými třešňovými květy které barvila její rudá pulsující krev prýštící z rozdrcených nohou…lze vůbec přežít pohled na takovou zkázu? Albert se tak podruhé ocitl na nemocniční chodbě oddělení zlomenin a tentokrát se mu zdála ponurá a děsivá. Jako kanál vedoucí do nitra stoky, nikoli ven. Domů si ji odnášel v náručí jako Kristovo tělo které sejmul z kříže.

   Jakkoli si byla Renata vědoma bolesti, kterou v sobě Albert dusí kdykoli pohlédne na její zmučené tělo sedící na invalidním vozíku, nemohla přijít na způsob, jak mu ulevit. Její cesta už byla navždy určena schopností pohybu zmrzačeného těla na vozíku , ale on mohl dál, jinam, sám a rychleji. Bála se, že ho ztratí, zároveň však měla obavy, že tomu sama napomůže. Proto v jedné posmutnělé chvíli v setmělé kuchyni mu navrhla, zda by ho nelákalo dělat pedikéra. Albert se uchechtl, ale mlčel. Uchetl se tak ještě několikrát, než Renatinu myšlenku pojal za svou a přihlásil se do rekvalifikačního kurzu.

   Ale…, přesto že se Albert, jak se mu v prvních dnech své nové profese zdálo, ocitl v naprostém ráji, přesto to pro něj byla cesta do pekel. Leccos nám pomůže osvětlit několik zápisků z jeho deníku „Neblahého pedikéra“, který si začal vést v době, kdy s buldočím zaujetím budoval svůj pedikérský Eden. Poznámky jsou natolik výmluvné, že není třeba žádných komentářů.

x.x.červen

Jestli nějak vypadá ráj, tak právě takhle: procházím živým porostem vztyčených ženských nohou, která ke mně otáčí svá růžová chodidla jako právě rozkvetlé květy. Když se jimi prodírám, nahý a vzrušený, cítím ty jemné, teplé doteky na svém těle a šeptám: Bože, bože, díky…Takový malý ráj, takový předráj, ráj nanečisto stvořil jsem teď na zemi. To není holedbání. Renatino neštěstí byla rána pod pás, tak snad mám na to právo. Bože, ty její nohy, ta chodila. Existuje v nebi nějaké oddělení, kde odpočívají ženské nohy? Kde se o ně starají i když majitelka je ještě naživu?

x.x.června

Kdykoli se na Renatu podívám, jsem blízko ztráty vědomí. Je to tak krutý, nemilosrdný pohled…vidím je tam stále. Jak bych byl teď vděčný i za tu sádru, znamenala by totiž, že tam neustále jsou a že je jednoho dne znovu pohladím. Náplastí budiž mi tato má rajská provozovna. Každý den mi projde rukama tolik krásných chodidel, jejíž majitelky po mě žádají ať je učiním ještě pěknějšími. Samy chtějí, ať se jich dotýkám, hladím, zjemňuji jejich pokožku, upravuji a lakuji nehty…Kriste pane, jsem potom po té práci naprosto duševně hyn.

x.x.července

Rozjelo se to báječně. Hrne se ke mně tolik mladých, dychtivých zákaznic a já má to výsadní postavení dotýkat se všech těch chodidel a pečovat o ně. Kdyby tak tušili jakou službu mi tím činí, jak mě odměňují. Kdyby tak tušili proč každou chvíli odbíhám za závěs, kdyby jen měli ponětí, že zpoza něj sleduji ty jejich nožky čekající na mou péči a ochranu a přitom co nejtišeji ulevuji své touze. I Renata má radost. Stále ji miluji.

x.x.srpen

Jak snadno se člověk stane nespokojeným. Cítím, že dotýkat se těch chodidel je mi najednou málo. Chtěl bych je líbat. Celé dny chodím jako bez života a lámu si hlavu, jak to nalíčit.

x.x.srpen

Dnes jsem neodolal. Byl to pěkný šrumec. Bože, proč mě tak trestáš. Takové nevinné, bledé chodidlo spočinulo v mé dlani. Když jsem ho lehce snášel do léčivé vodní lázně, naklonil jsem se lišácky nad lavor a dotkl se rty jeho nártu. Cítil jsem jak mi v té chvíli v dlani ztuhlo a vyčkávalo. Myslel jsem, že mohu pokračovat dál, tak jsem jazykem jemně přejel po palci. Začalo chvět jako malé poplašené zvířátko. To mě dojalo tak silně, že jsem jej začal zasypávat polibky…a to už bylo příliš, vím…Ta slečna mi ztropila takový skandál, že mám pocit, že budu muset svůj rajský salon na čas zavřít.

x.x.září

Pokračuji dále. Zákaznic moc neubylo. Snad to extempore dodalo mé činnosti váhu, snad ženy právě po tom pochopily, jak velké je mé zapálení a že v mé péče bude jejím chodidlům lépe než kde jinde. Mám také pár stálých zákaznic, které si nechají líbit i nějaký ten dotek na víc. Přesto mě chlípné představy mučí víc a víc. Vždycky, když si s nějakým chodidlem pohrávám, má fantazie se rozbíhá až někde za hranice perverze. Na kolik způsobů lze takové chodidlo s prsty zneužít, to vím snad jen já.

x.x.září

Jednou se opravdu neovládnu a pak mě zavřou za provozování nemravné činnosti. Dnes se však na obzoru objevil cosi, co snad můžu považovat za svou spásu. Čas od času se mi stalo, že ke mně do salónu zavítala zákaznice, jejíž chodidla mě nijak esteticky neuspokojovala, ostatně stejně jako ona sama. Ne že bych nějak vynímečně zhnusen, ale opečovával jsem je naprosto chladně, bez citu. Chodidla ženy, která se na nich jednoho dne doslova dobelhala a těžce mi je spustila do dlaní, to byl opravdu velmi otřesný pohled. Oteklé, vrásčité, s tlustými kotníky plnými modrých žilek spočívaly v mé dlani  a já pociťoval mírnou nevolnost, nevolnost jako příslib vysvobození. Žena chtěla odstranit ztvrdlou kůži na patách a trochu přibrousit zrohovatělé zahnědlé nehty. Když jsem to všechno s mírným sebezapřením provedl, požádala mě, zda bych jí je nemohl chvíli hladit a masírovat. Měla sametově příjemný hlas, naprosto v neshodě s chodidly. Musela vidět, jak se přemáhám, ale nijak mi práci neusnadnila. Když odešla, zamkl jsem dveře, zhasl a v jednom z křesel se dal do pláče.

x.x.listopad

Zimní období je pro chodidla nejhorší. Noha se v uzavřené, často gumové obuvi potí a tím trpí, stejně jako já. Žena se strašidelnými chodidly se stala mou stálou, spokojenou zákaznicí. Vždycky když měla přijít těšil jsem se a zároveň propadal panice. A to byla cesta k mé záchraně. Když jsem je bral do dlaní, dokázal jsem se už na ně dívat bez emocí. Že bych se přece jen začal zbavovat své utkvělé představy a začínal brát chodidla jako normální, nevzrušivou část těla?

x.x.prosinec

!!! Svedl jsem ženu s ohavnýma nohama! Stala se mou milenkou. Je to má jediná záchrana. Renata nic netuší, ale věřím, že by to pochopila.

x.x.prosinec

Proboha, do čeho jsem to spadl. Na těle té ženy se nenajde naprosto nic, co by stálo za pozornost. Její tělo a její nitro jsou dvě spojité nádoby. Hezký hlas je žalostně málo na to, aby s tím člověk mohl obcovat. Přesto se scházíme dál a dneska jsem si vedle ní dokonce lehl do postele. Rychle jsem ale vstal, oblékl se a běžel za Renatou. Ji jsem tam zanechal ležící, nahou a očekávající ubohou schránku s planým obsahem a šerednýma nohama. Znovu jsem začal pít.

x.x.prosince

Ta ježibaba mě snad očarovala. Vládne nade mnou nějakou divnou mocí. Neustále jsem se nacházel v jejím chmurném kamrlíku. Pane Bože, vyměnil jsem beznohou Renatu za tuto vyčpělou kurvu s ďáblovými kopyty!!!

x.x.prosince

Už jsem to nemohl vydržet. Tomu samičímu přízraku jsem oznámil, že se vidíme naposledy. Doma jsem se pak svěřil Renatě. Padl jsem jí k nohám a prosil za odpuštění. Dívala se na mě jako na šílence a pak řekla, abych už nepil. Utekl jsem do svého salónu, oba jsme těsně před zhroucením.

   Další den se na popud zoufalé Renaty a zástupu rozhořčených zákaznic, jejichž nohy nervózně přešlapovaly před rajským salónem, toužící po Albertově péči, vlámali požárníci za asistence policie dovnitř, kde našli Alberta s hlavou ponořenou v léčivé vodní lázni, která tak často poskytovala potěchu a úlevu té části ženského těla, jenž nešťastný léčitel tolik miloval. Při kondolenci se všechny ženy z města, jejichž nohy prošly Albertovýma rukama, nezapomněly zmínit, jak jeho tělo bylo stále tak krásně cítit heřmánkem.