DOPIS

Čtěte a mylete...

Ztracená láska V tu dobu,kdy tento příběh začal jsem nastoupila po dlouhých osmi letech do zaměstnání.Děti už chodily do školy,manžel pracoval u jedné stavební firmy a já,soudkyně středního věku jsem se opět začala piplat v začátcích i koncích mezimanželských vztahů. Kolikrát jsem si při výpovědích svědků říkala,že jsou ti lidé snad bez rozumu,když jsou schopni pro své radosti a slasti zahodit léta spokojeného manželství.Nechápala jsem jak je možné,že uprostřed spokojeného rodinného kruhu je možná tajná nevěra,že se partner dokáže zbláznit do 3x soudně trestaného idolu a zahodí celičký svůj život s partnerem,který mezitím dosáhl vysokého společenského postavení.Rozváděla jsem manželství bez vlastního přesvědčení že dělám dobře a uléhala ke spánku s výčitkami,že jsem někomu zničila život. Až dovyprávím svůj příběh,snad mne někdo pochopí.Prosím,neodsuzujte mne,ať už si budete myslet cokoliv.Pokuste se zaposlouchat do vlastního nitra,zda podobné myšlenky,podobné pocity a podobné sny nedřímají někde hluboko ve Vás a nečekají na ten okamžik,kdy vyletí nahoru rychlostí blesku a celý váš dosavadní život změní k nepoznání. Kapitola první – SEZNÁMENÍ Měla jsem za sebou noc plnou milování.Manžel se vrátil z týdenní služební cesty a natolik jsme si chyběli,že jsme po sobě toužili snad už ve chvíli,kdy mi zavolal že už je doma.Jeho úsměv a namátkové dotyky při společné večeři ve mne jen rozdmýchával oheň,který začal spalovat mé nitro.Společně jsme uložili děti a i když dávali v televizi konečně velmi slušný program,pro nás to byla pouze kulisa ke vzájemným důvěrnostem.Už dlouho jsme po sobě tolik vzájemně netoužili.O půl čtvrté ráno jsem zjistila,že po několika bouřivých chvílích slasti nemohu ani vstát a dojít si pro limonádu.Nohy se mi natolik chvěly vzrušením i fyzickou únavou,že tento nadlidský úkol převzal manžel.Ještě asi hodinu jsme si šeptali a povídali jako v letech našich začátků,prvních pohlazení a nesmělých polibků. Ráno,jak jinak,jsem přišla o dvacet minut později.První spor jsem vyřešila šmahem a vlastně jsem při tom ani nějak zvláště nepřemýšlela.Lidi,chcete od sebe??? No tak prostě běžte!! Já vás přece držet nebudu!! V poledne jsem byla již natolik unavená,že jsme měla co dělat,abych v soudní síni neusnula.Jen se nesmějte,zkuste si to stále a stále poslouchat to stejné a stejné.Ten mi byl nevěrný s tou a ta zase s tím.ten může za to a ta zase za ono.Je to neskutečně vyčerpávající. Ukončila jsem dopolední program a vyběhla z budovy přes ulici na oběd.Drobně pršelo a ve spěchu jsem si začala vytahovat deštník.pak se to seběhlo velice rychle.Uslyšela jsem brzdy a pak ucítila bolest v pravé noze.Na chvíli jsem ztratila vědomí.Pak jsem ucítila,že mne někdo vzal do náručí a křičí ať zavolají sanitku.Otevřela jsem oči. „Promiňte,já jsem vás vůbec neviděl,nechtěl jsem vás srazit,vyběhla jste tak znenadání a pak se stejně neočekávaně zastavila.Chtěl jsem vás objet a místo toho do vás nazaril.Já opravdu za to nemohu.“ Asi pětadvacetiletý mladík se mi zcela nesmyslně omlouval.Pokusila jsem se pousmát,ale bolestí stažený obličej mi to nedovolil.Chtěla jsem odpovědět,že jsem hloupá husa a že si za to mohu sama,ale jen jsem skřípala zuby. Za chvíli se přihnala sanitka.Siréna,majáky,spousta zvědavců a ten chlapec mne stále držel v náručí a neustále se omlouval. V nemocnici mi zjistili zlomeninu kotníku a na operačním sále si museli dát záležet,abych mohla chodit bez následků.Pár modřin a naraženin ani nestálo za řeč.Musela jsem ale zůstat. Druhý den jsem si,ještě v bolestech,protrpěla návštěvní hodiny.Manžel běsnil,že takové řidiče by měli zavřít a už jim nedávat řidičák.Ani jsem se nenamáhala mu vysvětlovat,že já jsem na vině a tak trochu i on.Hladil mne po tváři a ujišťoval,že až se vrátím domů,bude mne obletovat.Věřila jsem mu.Vždy,když jsem byla nemocná byl pozorný a snažil se mi nemoc ulehčit.Že se postará vzorně o děti jsem věděla.Úsměv,políbení na rozloučení a konečně samota… Skoro jsem usínala,když jsem zaslechla otvírání dveří.Dovnitř vplula nejprve překrásná kytice růží a poté mladík ze včerejška.Opatrně se podíval zpět na chodbu a pak tiše zavřel dveře. „Promiňte,já se vám přišel omluvit,ale setra mi řekla,že sem s kyticí nemohu,tak jsem čekal až někam odběhne a mezitím už je po návštěvách.Máte důvod se na mne zlobit dvakrát,“ řekl rozpačitě a stál ve dveřích. „Krásná kytice,kde jste ji koupil?“ „Ukradl na záhonech v parku,“řekl bez uzardění a nervózně přešlápl. „Ukažte,“ natáhla jsem ruce. Těch růží bylo snad třicet,ani jsem k nim nemusela přivonět.Celým pokojem se nesla vůně čerstvě natrhaných královských květů.Šrámy na jeho rukou svědčily o pravdivosti jeho slov.Proboha,on je opravdu ukradl pro mne.Uprostřed bílého dne,před mnoha lidmi.Nedalo mi to a usmála se.Chtěla jsem ho pokárat,ale v jeho nesmělém usměvu bylo něco,co mi v tom bránilo.Ukázala jsem na židli. „Nemáte se proč omlouvat,to já vám způsobila spoustu a spoustu problémů.Chovala jsem se naprosto bez rozumu a pod vaše auto vběhla prakticky sama.“ Chvíli jsme se přeli,kdo byl vlastně na vině a jeho mladická nesmělost se vkrádala pomalu do mé duše.Ještě dlouho poté,co odešel jsem měla jeho obraz před očima.Nesmělý úsměv,upřímné oči a lítost,se kterou ke mně cítil mne neustále nutila přemýšlet.Z hrůzou jsem zjistila,že se mi líbí.Vysoký,černovlasý,statný chlapec se líbí ženě středních let,bože,jak absurdní.Málem jsem se začala nahlas smát.Opravdu nejvyšší čas jít spát. Kapitola druhá – Pozvání Byla jsem již druhý měsíc doma.Noha ještě pobolívala,ale už jsem chodila docela obstojně.Ještě pár týdnů a vše bude zapomenuto.Tedy vše…Já na něj musela neustále myslet.On se po první návštěvě vůbec neukázal a přesto mi na něj vzpomínky zůstaly. Včera jsme se s manželem po dlouhé době mé neschopnosti zase bezstarostně milovali a já uprostřed všech něžností náhle dostala nápad,jaké by to asi bylo s tím mladíkem.Úplně jsem se zděsila té myšlenky,ale milování mi najednou připadalo krásnější než předtím.V jedné chvíli jsem chtěla zavřít oči a představit si,že ten,s kým se právě miluji,je tím,na koho jsem tak často myslela.Vzrušení,které jsem při tom pocítila bylo natolik intenzivní,že jsem byla na vrcholu daleko dříve,nežli to bylo obvykle. Pokusila jsem se bránit těm nesmyslným představám a pocitům,ale stále častěji jsem se přistihovala při tom,že rozum jsem zapomněla někde při nárazu do auta. Druhý den,když už jsem měla oběd skoro hotový,mne vyrušil telefon. „Paní Krátká?“ ozvalo se ve sluchátku „Ano,co si přejete?“,odpověděla jsem a projel mnou lehký zával.Byl to jeho hlas.Hlas toho,který nechtěl z mé duše ven a zaniknout tak se vším všedním. „Tady Pavel,teda Pavel Konečný,víte kdo,já jsem vás tehdy přejel.Musím se vám opět omluvit,že jsem se tak dlouho neozval,ale když jsem vycházel z nemocnice,tak se mi stala nehoda a skončil jsem na stejném oddělení jako vy,akorát na mužském oddělení.Je to absurdní,ale srazila mne sanitka a ve stehenní kosti mám dva šrouby.Před chvílí mne pustili a tak vám hned volám“,vysypal ze sebe odmlčel se.Nevěděla jsem,co říct. „Víte,já vás chtěl pozvat na večeři,zítra v osm,U slunce,“vyrazil ze sebe odhodlaně a já se slyšela jak naprosto automaticky souhlasím. Co to dělám,co se to se mnou děje,proč jsem ho zdvořile neodmítla? Já nikam nepůjdu.Už snad dost zasáhl do mého života! Co si vezmu na sebe?Jak to vysvětlím manželovi? Celá má duše byla jako by mimo mého těla.Celé mé chápání a realita života a jeho dosavadní hodnoty byly někde daleko vzdáleny.myšlenky mi letěly hlavou neskutečnou rychlostí.Sama sebe jsem přesvědčovala že to,co dělám je nesmyslné ale zároveň se přesvědčovala,že na nevinné schůzce přece nic není.Stále a stále jsem vznášela argumenty a protiargumenty a přece k koutku duše jsem věděla,že na tu schůzku přece půjdu. Při večeři jsem skoro ani nezaregistrovala vyčítavé pohledy svých hladových krků nad připáleným mase.Mi stejně nechutnalo. Kapitola třetí-Schůzka Následující den proběhl jako ve snu.V práci jsem odkývala prakticky všechno,co chtěla ta banda prachatých obhájců.Nikdy jsem je neměla ráda.Většinou ti lepší obhajovali pouze tu bohatou spodinu společnosti,která si říkala smetánka.V našem právním systému vždy měli navrch.Někdy jsem si říkala,zda má má práce vůbec nějaký smysl,posílat do vězení ubožáky,kteří v návalu opilosti rozbili výlohu a ukradli pár foťáků či jiných věcí a pak to za pár korun prodali aby měli na svou láhev vína.A ti,kteří zcela bezostyšně kradli milióny,obklopeni právníky nejvyššího kalibru se při líčení jen drze usmívali nad tím,jak svědkové ztrácí paměť při pohledu na výpis ze svého konta. Několikrát jsem se přistihla,že ani nevnímám,o co vlastně ve sporu jde.Co jasné nebylo jsem odročila,co jasné bylo,tam jsem měla rozsudek stejně připravený,takže vlastně bylo vše předem rozhodnuto.Žvásty,bláboly a nesmysly,které zněly soudní síní,byly stejně zbytečné.Právo a etika,pocity viny či neviny,to jsou nepřátelské pojmy. Domů jsem přišla o půl čtvrté.Vyházela jsem celou skříň a hledala něco,co bych si vzala na sebe.Ano,již jsem se rozhodla.Na schůzku půjdu.Vždyť vlastně o nic nejde.Jen se mi chce omluvit a revanšovat.Na mých pocitech vůbec nezáleží.Jde jen o nevinnou schůzku s večeří a možná trochou vína.Vždyť skoro pořád sedím doma sama,věnuji se dětem a manželovi a po večerech práci. „Jůůůů“,málem jsem vykřikla nadšením.Našla jsem šaty,ve kterých jsem absolvovala promoce.Krásné,decentní šatičky,kousíček nad kolena a s ozdobnou mašlí.Rychle jsem je oblékla a ještě rychleji svlékla.Co naplat roky jsou roky a přece jen tatam je postavička z mládí.Nevím,proč mi stále ještě visí ve skříni.Snad jen z nostalgie.Zklamaně jsem vytáhla kostýmek.Koupil mi ho manžel k loňským narozeninám.Nádherný a musel být taky pěkně drahý.A nosila jsem ho celkem ráda.Nevím proč,ale nezdál se mi na dnešní večer vhodný.Ale co naplat,i přes plnou skříň to bylo snad jedinné,co bych si na sebe dnes mohla vzít. Podívala jsem se na hodinky a rychle se oblékla.Nemám ráda vysvětlování a neumím lhát.Raději jsem napsala na kousek papíru vzkaz že jsem musela ještě do práce/kdysi jsem tam stejně bývala věčně/.Vytáhla jsem dvě pizzy a rodina byla na dnešní den zabezpečena. Prošla jsem se po městě a zvědavě prohlížela výlohy.Trochu mi pomohlo dívat se na krásné věci,které stejně k životu nikdo nutně nepotřebuje ale utratí za ně největší část svých příjmů.Ale stejně se mi stále a stále myšlenky vracely k dnešnímu večeru.Někde uvnitř mne hlodaly výčitky.Dělám dobře? Proč jdu na schůzku s člověkem,který mne vzrušuje pouhým pomyšlením.Nebylo by lepší sedět doma,zkontrolovat úlohy dětem,nachystat pořádnou večeři,dát ti kafíčko s tatínkem,podívat se na televizi,pomazlit se a jít spát? Doposud tomu tak vždycky bylo! Proč si komlikovat zaběhnutý systém??? Ale ještě silnější a s utíkajícími hodinami i vzrušivější část mého Já rozhodovalo skálopevně o tom,že prostě a jednoduše na tu schůzku půjdu. Již třikrát jsem prošla kolem domluvené hospůdky a sledovala netrpělivě pomalu jdoucí hodiny.Čím více se blížil náš čas,tím více jsem pochybovala o správnosti toho,co dělám.Bylo to jako oheň,který polijete trochou vody.Na chvíli se zklidní,aby poté zaplápolal ještě více a zlovněstněji. „Dobrý večer,“ozvalo se za mnou,až jsem se lekla.Stál tam,v tom horku oblečen v saku a v kravatě.Na tváři opět ten nesmělý úsměv,který mne tolik fascinoval a který jsem tolikrát viděla ve svých snech.Když mi naprosto zmateně podával kytičku karafiátů,po dlouhých letech jsem cítila,že červenám.Bože,co se to se mnou jen děje. Vždyť jsem jako na prvním rande,jako bych se vrátila do svých pubertálních let,kdy jsem se červenala pouze z myšlenky na to,že s některým z chlapců zůstanu o trochu déle po diskotéce. Ani nevím jak jsem poděkovala.Ještě zmatená sama ze sebe jsem usedla ke stolu.Vrchní zapálil svíčku.Venku se ohlásila teplá letní noc.Objednali jsme si jídlo a láhev vína. „Víte,nevím proč,ale cítil jsem,že jsem vám něco dlužen,když už jsem tolik zasáhl do vašeho života.Když jsem vás viděl na tom bílém nemocničním lůžku,připadala jste mi jako rudá růže uprostřed pole sedmikrásek.Proto mi promiňte,že vás tolik rponásleduji a možná vám i komlikuji život.“ „Ale nic se neděje“odpovídám,“vždyť vy vlastně vůbec za nic nemůžete.Kdybych tenkrát tolik slepě nespěchala,asi bychom se vůbec nikdy nepotkali“. „Víte,i já jsem tehdy moc nevěnoval pozornost tomu,co dělám.U soudu,kde pracujete mne právě rozvedli,vzali mi mou holčičku i přes to,že moje bývalá se tahala s kde kým a já prostě bezmyšlenkovitě vyjel z parkoviště a neštěstí bylo hotovo“. „Tak víte co? Prostě a jednoduše se shodneme na tom,že jsme vinni tak asi půl na půl“,navrhla sem a on odpověděl úsměvem. Chvíli jsem si povídali o všem možném a pak se najednou otevřel úplně dokořán.Řekl mi o celém svém životě,o tom,jak mu ve 14 letech zemřela maminka,otec zapíjel žal alkoholem a tak se v sedmnácti oženil s o tři roky starší dívkou.Tedy musel se oženit.Po jednom divokém flámu mu řekla,že je těhotná a on ani po předčasném porodu,podle ní,nepátral,zda je dcerka vůbec jeho.Bral si ji,protože ji měl snad i rád,ale hlavně proto,že jako ženatý dostal byt.Od začátku to neklapalo.O dítě se staral on,o mejdany a o přátele ona.Nakonec to dospělo tak daleko,že dal žádost o rozvod.Prohrál vše.Byt i holčičku,kterou upřímně miloval.Když mi ukazoval její fotografii,viděla jsem,jak celý rozkvetl.Snad ani nevnímal,že jsem se ho dotkla rukou.Zato mnou projel zničující blesk.Snad jsem se úplně zbláznila,ale poprvé jsem naprosto jasně a zřetelně pocítila,že tohoto skoro ještě chlapce prostě a jednoduše chci.ten nepatrný dotek rukou a emoce,které mne při něm zachvátily byly jasným signálem toho,že chemické procesy v mém těle zachvátily rozum.Měla jsem obrovskou chuť vzít jeho hlavu do dlaní a položit ji na svá prsa,tak jak to dělávám se svými dětmi,když jsou něšťastné.Byl tak bezbranný a otevřený,když si prohlížel onu fotografii,že jsem pohlédla až na samé dno jeho duše.Naprosto mechanicky jsem mu sevřela dlaň. „Nic si z toho nedělejte,asi cítím jak vám je,ale pokuste se s tím žít.Někdy je čas nejlepším lékem na tyto nemoci“,slyšela jsem,jak říkám,ale celé mé tělo cítilo pouze ten elektrizující dotek rukou.Na chvíli jsem myslela že se snad neovládnu a políbím ho. Naštěstí přišel číšník a jemně nás upozornil,že bude jedenáct a že zavírají.Žádost ustoupila do pozadí.Mé námitky,že když vina na půl,tak i placení zamítl bez diskuzí jakož i to,že domů pojedu taxíkem.Vydali jsme se napříč městem.Někde uprostřed byl parčík,kterým jsme museli projít….

---