Dravec

Posmutnělá, trochu zaskočena

krutým dravcem v sobě.....

Bez citu, bez slitování,

zběsile hnána pudem,

štvu se za svou ušlechtilou kořistí.

Sobecky trvám na své lásce,

TRHÁM JI NA KUSY.

Květiny spálím ohněm touhy,

jabloně pokácím mečem zaslepení,

řeky otrávím jedem zmaru.

Krvelačně rozsápu všechno,

sebe, tebe a nakonec i nebe.

Ano, JÁ a NOC, to my jsme tě,

slunce, rozsápaly..........

Rudá obloha je svědkem naší krutosti.

Až zůstane jen tma, kameny  a prach,

teprve pochopím.

Pak, udivena nenadálým prozřením,

nekonečnou láskou udusím v náručí

poslední sedmikrásku