Strom

Starý pán jednou na své zahradě zasadil strom. Pečlivě se o něj staral, každý den ho chodil zalévat a nikdy nezapomněl pohladit jeho lístečky a pošeptat mu něco vlídného do větviček. Stromek se měl k světu a rok od roku byl větší a silnější. Jednoho dne ale starý pán nepřišel. Stromek si už začínal dělat starosti, co se asi mohlo stát. Nakonec si řekl, že pán asi jen zapomněl. Byl přece jen už opravdu velmi starý a nebyl na tom s pamětí zrovna nejlíp. Jenže pán nepřišel ani druhý den. A nepřišel už nikdy. Ale stromek nezůstal sám. Často za ním chodívala žena starého pána a dlouze sedávala v jeho stínu. Někdy s sebou přivedla i děti – říkala jim „vnoučci“. Děti vesele běhávaly po zahradě, honily se kolem stromu a rostly společně s ním. Jak byly starší, už do zahrady tak často nechodily. Žena starého pána stloukla z prken malou lavečku, kterou pod stromek postavila aby už nemusela sedět na zemi. Odtud pak každý večer pozorovala západy slunce. Někdy zůstala sedět ještě dýl, až do tmy a tu stromek často slýchal její tichý pláč.

Jednou v zimě přišla a pověsila stromku na nejspodnější větev krmítko. Pravidelně sem potom přilétaly sýkorky a vrabci a plnili si zobáčky zrním. Stromek je pozoroval a líbili se mu. Chtěl také umět létat. Celý svůj život strávil na jediném místě a to ho mrzelo. Zahrada se mu sice líbila, ale toužil také poznat svět za plotem. Občas mu vítr čechral větvě a šeptal mu o hlubokých lesích, krásně rozkvetlých loukách, o širých pláních a stromek jen tiše snil.

Někdy za ním přišel vnouček se svojí dívkou a tu se stromek stával svědkem nádherných vyznání, spatřil slzy štěstí a dojetí, viděl hřejivé polibky a láska dvou mladých lidí jej opět naplňovala životem.

Když byla v noci jasná obloha, hrozně rád pozoroval hvězdy. Utápěl se ve studeném měsíčním světle, tiše ševelil a protahoval se a upínal své zraky k nebesům. V té nekonečné hloubce vesmíru spatřoval něco blízkého, viděl tam naději a sny vyzařující tisícem malých světýlek.

Jednou přišel vnouček bez své dívky. Byl smutný. Se svěšenou hlavou přišel až ke stromku a beze slova objal jeho kmen. Přitiskl svou hlavu na kůru a vzlykal. Potom vzal kus provazu, který s sebou přinesl, uvázal jej na nejsilnější větev a oběsil se. Stromek se snažil ten děsivý pohled nějak zakrýt, skučel a praskal, vítr mu přispěchal na pomoc a oba se společně snažili oběšence nějak zachránit. Dokonce i slunce se schovalo za ponurou hradbu mraků aby nevidělo ten strašný obraz.

Stará žena teď chodila na odpočívat na lavečku pod strom kdykoli to jen šlo. Tiše plakala, svou starou rukou hladila kůru a její slzy skápěly do trávy. Jednoho dne přišla a nesla sekeru. Pevně se postavila před stromek, zeširoka se rozmáchla a zaťala železné ostří do kmene. Strom zaúpěl, obrovská dunivá bolest jím projela od kořenů až ke koruně. A přišel druhý úder. Z rány začala vytékat míza, stromek cítil jak jej opouští síly. Snažil se vymanit ze sevření, kroutil se a ohýbal, ale nebylo to nic platné. Celá zahrada s úděsem mlčky přihlížela, jeho věrný kamarád vítr bezmocně poletoval sem a tam. Stromek poprvé v životě pocítil úzkost, ale svůj osud nesl statečně. S každým dalším zásekem byl slabší a slabší, ozvěna tlumených úderů mu dlouho zněla v podvědomí a než stihl odeznít jeden, přišel další. A pak už jen ze sebe vydal poslední hlasité zapraskání plné bolesti a bezmocně se zhroutil na zem.