Písmák Předloha
Jméno jsem již dávno zapomněl. Jediné co zbylo zkdysi nádherného života, stalo se pro mě noční můrou. Jediné co to kdy mohlo změnit nebyly skutky, ale dotek její tváře. Porušil jsem všechny pravidla a na konci stála odpověď kterou jsem nikdy nechtěl slyšet.
Loď Draků 8
A v tom se země pohnula. Ze začátku jen nepatrně. Nikdo z bojujících si toho nevšiml. Pak vše explodovalo.
Loď Draků 7
Pavlova babička se škaredě dívala na rány na Pavlově ruce a pak i na Pavla. Občas její pohled sklouzl k dvěma chlapcům, kteří před třemi dny přijeli s Pavlem, i na ně byl její pohled škaredý. Jirka přemýšlel, zdali bylo lehčí se dívat na to co se stalo v lese, nebo na rozhněvanou osmdesátiletou babičku. „Jak se mu to stalo.
Loď Draků6
Šli lesem s prázdnými proutěnými košíky. V lese šlo cítit sucho. Vzduch jako kdyby stál na místě a jen díky tomu že šli, mohli uchopit jeho částečky do úst. „Myslím že babička měla pravdu,“ volal Pavel na své společníky.
Loď Draků 5
Modré oceány se stále zmenšovaly, jak jsem stoupal stále víš. Za ty roky co jsem se naučil létat ven mi ani nepřišlo na mysl, kolik kilometrů to jen urazím za tu chvíli, než doletím k lodi. Stála pořád tam, kde vždy. Schovaná očím i jakékoliv technice.
Loď Draků 4
Táhli Pavla snad přes půl Brna, než se konečně probral. To už ale nastupovali na noční autobus a Pavel uznal, že si teď může konečně zdřímnout. Jirka se snažil rozpomenout na jméno toho kluka, který mu pomáhal táhnout Pavla a přitom si všímal, že na rozdíl od něho není zpocenej. „Martin.
Loď Draků 3
Pavel zrovna vyspával začínající otravu alkoholem, kdy mu na rameno přistála ruka. To že už čtvrt hodiny tancoval ploužák, třebaže rychlost hudby se výrazně zvýšila, nevadilo. To co vadilo, byl on. „No sakra.
Loď Draků 2
Jirka se díval na dvě skleničky, stojící před nimi. Pavel se lehce ušklíbl a přitáhl si jednu k sobě. „Tak na dobrý lov. “ Řekl Jirka a obrátil do sebe obsah.
Loď Draků
Oči, ty brány do duše, ukazují více, než dokáží říci slova. Vše vyšlo, jen oči zradily. Mohl jsem se ukrýt, ale při pohledu do zrcadla jsem stále viděl to, co jsem si nechtěl připustit. Začalo to docela nevině.
Obr a elf
Kopyta koně dopadaly na zem v pravidelném rytmu ještě neobjeveného blues. Les zpíval píseň založenou na praskotu větví v příjemném vánku a ševelení jehličí. Jeho jezdec se snažil spát, ale jak už to bývá, vždy, když začal zabírat jej kůň probudil nějakým skokem, nebo trhnutím. Znovu vyrušen z pokusu usnout se zadíval k blízkým horám.
První paladin 2
Dny pomalu plynuly, stejně, jako se přesýpají zrníčka písku v hodinách života. Tam, kde dříve bývaly hlasy lidí, zůstával jen jediný, ten její. Mohla si myslet, že jediné co jí schází je přítomnost lidí, ale nebylo tomu tak. Ve skutečnosti jí chyběla hrdost.
Znáš sám sebe?
Věčný boj není bojem, ale strategickou válkou. Takovou válkou, ve které nevítězí nejsilnější, ale nejvytrvalejší. Tato válka poznání se táhne již od prvního zvednutí hlavy až po to poslední a nedá se říci že by jeden hlas získal jasně navrch. Včem pak tato válka spočívala.
Ptačí pera
Vlasy barvy ptačích per,
Nezná větší bolest svět.
Její oči jak ty vody,
Co uchvátí, vysvobodí.
Stromy
Když byla země ještě mladá a lidé nepoznaly písmo ani stavbu domů, žily stromy úplně jiným životem než dnes.
Větve bez listí, sčesávaly si do účesů podobným účesům dnešních lidí. Měly tak velké šátky poseté ozdobami, že by se na jednom znich mohla najíst celá škola. Kolem kmene rozprostíraly své sukně zřas a na nohách nosily místo bot velké kameny.
První paladin
Světla ve vesnici pomalu mizela. Na obloze zářili tisíce hvězd a měsíc, jenž rozhazoval svoje jasné paprsky na pole a lesy. Byla jasná noc, tak jasná jak dlouho nebyla. Stařec, sedící ve svém houpacím křesle se podíval zokna a chvíli pozoroval prozářenou krajinu a temné lesy.
Hrdina
Rudé ohně zaplály,
sémě nenávisti zasely.
Celé věky tvrdě spalo,
zjeskyní se dnes vydralo.
Vločka a mrazík
Vzimě za bílého nadělení,
létají vločky vzduchem bez zastavení.
Dlouho se rozmýšlejí,
kde přikryjí bílou zemi.
Závěť
Mé věci ať rozeberou si lidé,
srdce mé zůstane jen jedné.
Ve prospěch životu smrti dám šanci,
ať jiní lidé mají s mým tělem práci.
Probuzení
Noc se prala sednem o místo vlese. Denní paprsky neúnavně bojovaly spláštěm noci, který pohlcoval ty, které se zatoulaly příliš daleko do jeho nitra. Noc zbavená ochrany své poslední hvězdy ustupovala až do nejtemnějšího místa mezi stromy, které zde rostly dříve, než započal věk jakéhokoliv tvora plavajícího ve vodě, chodícího po zemi, nebo létajícího vzduchem.
Tam na prahu skutečného a falešného se usadila a vjejím nitru začala růst nenávist ke všemu, co miluje život přinášený světlem.
Jasno
Někde na prahu vědomí se hromadí myšlenky, které, jako malé děti se derou do předu, aby byly vědomím zachyceny a dotažené do konce. Každá znich je jednou kostkou vmozaice, která vykresluje obrazy informací, které mysl uloží do škatulky sobrázkem, který nejvíce připomíná podstatu myšlenek.
Vnezachycených však chybí poslední rámeček a bez dotažení nedojde kpochopení. Jen nejasně si pak uvědomí mysl, že něco ji navždy uniklo.