Stromy

Když byla země ještě mladá a lidé nepoznaly písmo ani stavbu domů, žily stromy úplně jiným životem než dnes.

Větve bez listí, sčesávaly si do účesů podobným účesům dnešních lidí. Měly tak velké šátky poseté ozdobami, že by se na jednom z nich mohla najíst celá škola. Kolem kmene rozprostíraly své sukně z řas a na nohách nosily místo bot velké kameny.

Rádi chodily po zemi a proto se nikdo nemůže divit, že měly kameny neustále prochozené. Na svých toulkách vídaly mnohé. Když se sešly, dlouho postávaly a tichounce, sotva slyšitelně, si vyprávěly své zážitky.

Jednou, když se o slovo vlády nad krajem hlásila zima, potkaly se dva stromy. Dub a Vrba. Dub měl na nohách mohutné kameny z mramoru, zatím co Vrba drobné z oblázků. Dub byl oblečen do jezerních řas, Vrba se oděla do říčních. Zastavily se a jeden druhého pozdravili hlubokou úklonou, jak tomu bylo zvykem…

A pak vrba spustila: “Dube, viděla jsem Sojku, jak staví hnízdo na severním palouku.”

Dub přikývl, jako že rozuměl, a pravil Vrbě:”Ti ptáci to mají těžké. Létají si vzduchem, a přesto musí spát na zemi, kde je pro ně nebezpečno.”

“…jsou tak krásní,” pravila zasněně Vrba. “Škoda že nemají bezpečné místo k spánku.” Bylo jim jich líto. Oba ptáky milovaly. Každý strom je měl rád a dobře znal jejich problémy s hnízdy. První vzal do rukou hnízdo Dub a zasadil jej Vrbě do vlasů.

Ta si jej upravila, aby nespadlo. Bála se o malé Ptáčky hnízdící ve svém pelíšku.

…Když měli oba hnízda ve vlasech, vyrazily i s ptačími krajem. Kvůli dešti nechaly větve růst do stran a na ně zavěsily své listy.

Po čase se přestaly toulat krajem a usadily se na jednom místě, aby je nemusely jejich ptáci hledat.

A tak dnes leží kameny roztroušené po krajině, kde je Stromy zanechaly. Jejich větve hrají zpěvem ptáků a šustěním listů.

Jen jedno zůstalo stejné. Stromy spolu stále rozmlouvají. A kdo nevěří, ať zajde do lesa a zaposlouchá se do jeho zvuků. Třeba si tam budou stromy vyprávět zrovna o nás. Snad jen budou šeptat pohádku milovaným ptákům na dobrou noc.