NETYPICKY S TELEFONY

Jednoho dne jsem pocítil nutnost zatelefonovat si. Letmé rozhlížení se po bytě mi prozradilo, že telefonů mám poněkud povícero. Jen mi nebylo jasné, kterým se dá volat. Mou pozornost zaujal nezvykle vyhlížející telefon přímo v předsíni. Po zvednutí sluchátka jsem ke svému překvapení neslyšel žádný tón, ale jakési nadávání. Po chvíli poslouchání mi došlo, že takhle nadává správcová Blažková, poté co zjistila, že jí někdo poničil záhonky s kytkami.

„Halóóó. Pani správcová. Já jsem včera večer nějak při parkování auta trochu sjel z ulice. Tak se vám tedy omlouvám. Nebylo to úmyslně,“ sdělil jsem jí sluchátkem nahlas. Ale nebyl to vůbec dobrý nápad.

„Vy idote! To mi zaplatíte“! rozkřičela se Blažková a já jsem si vzápětí vyslechl tolik slov, že by se za něho styděla i armáda dlaždičů. A tak jsme raději sluchátko zavěsil. Přitom mi došlo, že tímhle telefonem se nikam nedovolám. Naštěstí byl po ruce jiný telefonní přístroj. Po zvednutí sluchátka a jeho přiložení k uchu, se mně zmocnil pocit, že se mi nějak horní část sluchátka přisála na ucho. Poněkud mne to překvapilo. Také mi začalo být divné, že neslyším žádný tón. Při bližším zadívání se na telefon jsem si uvědomil, že se jedná o přístroj, který mi daroval můj šprýmařský strýc. Odtrhávání sluchátka od ucha bylo bolestivé a trochu to zavánělo amputací ucha. Vše však spravilo použití lepidla.

  V mém bytě se nacházelo hned několik podezřele vyhlížejících telefonních přístrojů a já jsem raději neměl snahu z nich zkusit volat. V kuchyni se nalézal telefon, který vypadal normálně. Po opatrném zvednutí sluchátka se dokonce ozval tón a to znamenalo, že tímhle se dá volat. Zkusil jsem vyťukat na klávesnici několik čísel. A vskutku se ozvaly dlouhé tóny znamenající vyzvánění. Po chvíli jsem zaslechl klapnutí, jak někdo zvedl sluchátko.

„Halo. Kdo tam?“ ozval se něčí hlas.

„Dobrý den. Kdo tam?“ zněla má otázka. Chvíli bylo ticho, načež se ozval ďábelský smích. Nevím, jak to bylo možné, ale z telefonu vystříkl prudce gejzír vody, který mne smetl od stolu na podlahu.

„Trocha vody ještě nikoho nezabila!“ uslyšel jsem vzápětí ze sluchátka. A poté mi došlo, že je to další telefon od mého strýce, ve kterém se skrývá namluvená kazeta a nádržka vody.

  Zlá předtucha, že strýc mi daroval povícero telefonních přístrojů, co mohou dokázat ledacos, mne přinutila obléknout se do pláštěnky, nasadit si na hlavu helmu a obličej si zakrýt umělohmotným štítem. Po dlouhém váhání a dodávání odvahy jsem se přiblížil k jednomu telefonu, který jak se zdálo byl zapojen do zásuvky. Ruka se mi při uchopení sluchátka chvěla. Tón se ze sluchátka ozval. Stiskl jsem první tlačítko a to byla chyba. Šňůra od telefonu se prudce vyrvala ze zásuvky, v několika vteřinách mne omotala a poté se ze spodní části přístroje vysunula rozkládací noha, která mě nakopla.

  Prolétnutí otevřenými dveřmi balkonu bylo otázkou několika vteřin. Místo dopadu ve stánku s ovocem a zeleninou vyvolalo u prodávajícího i nakupujících zděšení.

„Já se omlouvám. Mne nakopl telefon,“ snažil jsem se vysvětlit užasle zírajícím lidem, přičemž bylo mou snahou se vyhrabat z trosek stánku a všeho co obsahoval. Vzápětí nastal křik a mně nezbylo nic jiného než se dát na rychlý útěk. Bylo však mou chybou, že jsem neprozřetelně utíkal přes záhonek u domu. Správcová Blažková byla nepříjemně překvapená, když větší počet lidí se jí proběhl po jejím posvátném území. Někteří pocítili její hůl na zádech, ale poté se její hněv obrátil na mne a za chvíli byla v čele těch, co mne honili napříč sídlištěm.