První paladin 2

Dny pomalu plynuly, stejně, jako se přesýpají zrníčka písku v hodinách života. Tam, kde dříve bývaly hlasy lidí, zůstával jen jediný, ten její. Mohla si myslet, že jediné co jí schází je přítomnost lidí, ale nebylo tomu tak. Ve skutečnosti jí chyběla hrdost. Utekla jako zbabělec, třebaže si to neuvědomila. Možná existoval jiný důvod pro to, aby odešla. Ten se však vytrácel a jediné co cítila byla zbabělost, s jakou odešla.
Již druhým dnem šla podél moře a jeho krása v ní probouzela klid, jaký nikdy v životě nepoznala. Nebýt jeho, zřejmě by se již dávno poddala smutku a nebyla by schopná se vrátit do rodného domu, ani jít dál. Nyní šla dál aniž by věděla proč.
Jako tolikrát předtím a přesto jinak, začalo se stmívat. Noc přicházela pomalu, jak doteky slunce slábly a překrýval je závoj noci, který s odchodem posledních paprsků slunce, pokryl se stříbrnými démanty, v nichž zmučená duše nalézala útěchu.
Dnešní noc byla něčím tajemná, tajemnější než jiné. Astra nedovedla přestat jít. Jako kdyby tam někde, kam ještě nedohlédla čekalo něco, po čem její duše toužila. A Astra toužila po poznání a to, vzdálenější než hvězdy se k ní přiblížilo. Protože není cesty bez konce, stejně jako není cesty za poznáním, bez zjištění kým jsme a Astra toužila poznat kým je, více než kdy jindy, protože nyní nepatřila nikam a k ničemu.
Jako odpověď na její tužby se v dáli zatřpytilo světýlko, které bylo s každým krokem blíž a poznání volalo po odhalení.
Již byla docela blízko, když mezi jedním a druhým krokem, ozval se hlas, jenž nesvazoval, třebaže přikazoval. Ta slova byla v té nejjemnější podstatě písmen, jenž se nesla tmou jako píseň bez odpovědi. Tu odpověď však dát nemohla, protože nebyla schopná poznat otázku jenž jí byla položena.
A znovu zazněl hlas a jeho zpěv byl výhružnější, třebaže jeho sladká píseň více osvobozovala, než svazovala. Ty slova již byla zřetelnější, třebaže je nedovedla zprvu poznat, přišla vlna poznání náhle a zcela přirozeně, jako kdyby je znala vždy.
„Stůj, kdo jsi?“
Nebyla to tak kouzelná slova, jako hlas, přesto jim porozuměla a odpověď nabyla ničím těžším, než promluvit.
„Jsem Astra a proč mám stát?“
Chvíli bylo ticho a pak se objevil elf, jenž odkládal luk a šípy. Celou dobu tam stál a přesto byl skryt jejímu pohledu a otázky se začali drát na povrch v překotném shonu.
„Jsem Finwe, hraničář Greenu, pojď a posaď se.“
Astra přistoupila k ohni a sedla si vedle Finweho na převrácenou loďku.
Chvíli jej pozorovala a pak si uvědomila, na kolik se podobá jejímu otci. Bylo to jako kdyby byla opět v bezpečí, třebaže jinde a cítila i něco jiného. Jak jemné vlny prozkoumávají její mysl a odhalují jej tajemství a pocity. To poznání ji vytrhlo z nostalgie. Dříve, než stihla cokoliv učinit, to přestalo.
„Omlouvám se. Netušil jsem, že si toho vůbec všimneš.“
„To není omluva. Proč jsi to udělal?“
Jeho oči uhly na okamžik stranou a pak se znovu střetly s jejími.
„Nikdy nemůže být jeden dost opatrný. V první chvíli jsem si myslel, dříve než jsi se objevila, že mě hledáš kvůli něčemu jinému, než je přátelská promluva. A pak jsem byl jen zvědav.“
Ta podobnost a odevzdanost se vytratila. Již nebyl podobný otci, byl naprosto jiný. Přesto jí cosi říkalo, že u něj najde oporu.
Finweho oči uhýbaly stranou jako by se bál na ni pohlédnout. To co viděl jej nijak neuklidnilo. Obrazy dávno zapomenuté, netknutě ležící v její mysli jej šokovaly. Odhalení její minulosti jej vrhlo vstříc jeho budoucnosti. Někde na prahu dávno zašlých vzpomínek se ukrývala stará slova věštby. Ta věštba byla pronesena ústy, jejichž zvuk poznal jen ten, co odchází do síně mrtvých.
Třpytivé vodopády tmy se vznášely celým nekonečným sálem. Naplněné duší všeho co zemřelo, nebo se ještě nezrodilo. Tam, na trůnu z vláken osudu, pevnějších než nejlepší ocel seděl bůh Charma. Ten, jenž znal minulost i budoucnost. Jeho oči byly temné a světlé jako dva vodopády. Noc a den se v nich odrážela stejně, jako dobro i zlo.
Hlas rozezněl místnost beze stěn melodií zrodu a zániku, aby odpověděl mladému elfovi na otázku, jenž ve své mladistvé nerozvážnosti položil vládci osudu.
„Nepoznáš dne své smrti, jen jedno povím ti, až čas úkolu tvého se nachýlí, poznáš dívku, jenž pronásleduje stín.“
A mladý elf hrdě, beze strachu proroctví pozvedl bradu na výsměch osudu. Stín, kde tomu je konec, vždyť navždy utekl a zbaběle se za oblaky tmy bojí.
Charma rozezlen jeho urážkou pozvedl hlas, v němž zněl zánik všeho bití a vyhnal elfa ze svých síní. Za utíkajícím elfem pronesl poslední věštbu.
„Ty jenž bývals vzpurným, pokloníš se před bohy. A budeš celý život dbát, zákonů a moudrých rad. I přesto tě trest nemine, Encharionem tě nazve svět.“…
„Nemyslela jsem to zle.“
Realita otevřela náruč příliš brzy, než stačily doznít vzpomínky. Jen málo z nich znal a přesto tušil, že čas úkolu se nachýlil. Ve svitu ohně pohlédl do nevinných očí Astry a jeho pohled až magicky přitáhla hlubina vod její duše. V očích se netřpytil jas elfů, ale moudrost prvních, těch jenž měli vládnout světu.
„Ne, vím to a chtěl bych se ti omluvit.“
„To nemusíš.“
I v hlase zněla sytost prvních a v pohybu těla držení hlavy, vždyť to přeci není možné!
„Nechci aby sis o mě myslel něco zlého.“
Finwe se zasmál. Černé úvahy o osudu a rodech rozehnala nevinnost a uprostřed bouře náhle přestalo foukat.
„O tobě, ne, ale bojím se že by něco zlého mohlo zkazit tu chutnou pečeni.“
A ukázal na proutek, na němž se opékalo maso a ovoce. Astra jej s díky přijala a začali hodovat.

*     *     *

Noc třpytila oblohu hvězdami, stejně jako čelo Astry plulo v krůpějích potu. Steny a těžká nadechnutí doprovázely její nejživější noční můru. Finwe seděl vedle ní a pozoroval vlny kolem její aury. Byla elfkou, alespoň na povrch. I její aura vypadala jako elfí, přesto vypadala trochu jinak. Kým byla a odkud přišla Finweho trápily méně, než to co přinese její příchod. Temnota na severu sílí a jediný kdo to může mít na svědomí je Temný pán. Vítr přinášel ze severu zápach smrti a to nevěstilo nic dobrého. Třebaže boje se skřety byly zuřivější, než dříve, stále stačila moc Ostrovní říše, aby ubránila vody. Jejich moc však ustupovala příchodu něčeho horšího než jsou skřeti. To něco byla temnota a každý kdo věděl čím je se bál.
Astra sebou cukla a Finwe zaměřil pozornost do hloubi jejích snů. Obrazy míhaly mysl vědomí a nevědomí jako hejno splašených ptáků. A uvnitř toho všeho ležela odpověď na Finweho otázky, on však nebyl schopen po ní sáhnout.
Vztáhl ruce nad její obličej zalitý potem a otupil vzpomínky, které probudil. Když to udělal, ucítil úlevu svědomí. Co zkazil to napravil. Spokojeně ulehl a usnul. Dříve než jej polapily vlny sladkého snění uslyšel naštvaný hlásek. Byl však tak nepatrný, že si jej ani nevšiml.

*     *     *

Melodie seděla na převrácené loďce a nadávala. Všechno mohlo být mnohem jednodušší, kdyby se do toho nevložil ten zatracený hraničář. Teď bude muset čekat až se jí naskytne jiná vhodná příležitost. Jenomže to bude doba, než se ta holka dostane zase do nějaké výjimečné šance, kdy její mysl bude přístupná poznání.
Znechucená zkaženou příležitostí mávla rukou a zmizela. Jak tohle Aislinn vysvětlí nevěděla a tušila že to nebude příjemný rozhovor.

*     *     *

Astra se probudila a první co ucítila byla omamná vůně dřeva. V následující chvíli její srdce takřka zaplakalo. Nádherná loďka z nejkrásnějšího dřeva hořela na ohništi a plameny neurputně stravovaly poslední zbytečky jemné krásy.
Vyskočila na nohy a podívala se na Finweho obviňujícím pohledem plným hořkosti.
„Jak můžeš.“
Finweho oči se ani nepohnuly od plamenů. Jen hluboko v jeho mysli cosi zaúpělo.
„Nemohu.“ Řekl tiše. „Já musím a je mi to líto.“
Astra si sedla vedle něho a jemně do něho žďouchla.
„No tak, já to tak nemyslela.“
Oči unavené roky se usmály do její tváře.
„Myslela a to je na tom to nádherné. Kdybys nebyla tak citlivá a mladá, zřejmě bys nepoznala jemnou váhu krásného a zranitelného. Musíš si pamatovat, že se můžeš jakkoliv změnit, ale svojí duší musíš zůstat mladou a nevinou. Nikdy se nesmíš očernit ničím, co by tě pronásledovalo do konce života.“
Finwe se nadechl, aby nějak dokončil myšlenku.
Astra jej zaujatě pozorovala. Položila ruku na prsa a vědoucně pokývala hlavou.
„Tak, tak a až budeš stará a o hůlčičce, pamatuj na moudrá slova Finweho, neboť ona tě dovedou k spokojenosti a mladistvosti. A i když nebudeš skákat, buď ráda, že chodíš. Tak, tak.“
A vážně kývala hlavou na Finweho s očima plným rošťáctvím, které se v ní prolévalo s vážností tak snadno, že Finwe nedokázal odolat nabízené radosti a vrhl se po Astře.
Ta sebou smýkla jako had a upalovala od Finweho.
„Jestli si myslíš, že učení je nějaká sranda.“ Křičel za ní. „Tak to se mýlíš.“
Astra se ohlédla, jestli ji pronásleduje a …
Do písku se zaryla ramenem a následovala i hlava a nepříjemně se dostával písek i do ucha. S nechápajícím výrazem se dívala na větev, která podle jejího úsudku ležela ještě před chvílí někde jinde.
Finwe si sedl k ohni a uličnicky se usmíval.
To snad není možný. Myšlenky se vydaly někam pryč a Astra se snažila dosáhnout logického vysvětlení pádu, zatím co si vytřepávala písek z ucha a neskutečných míst, kam se opovážil zalézt.
„No dobře.“ Řekla. „Jedna nula, ale další tah je na mě.“
„Já to slyšel.“ Ozval se Finwe a vyvolal v Astře bouřlivou vlnu smíchu.
Astra poražená, ale naprosto spokojená se vracela k tábořišti. Finwe si maloval jedním koncem luku do písku a druhým koncem se drbal ve vlasech.
Astra si prohlížela jeho výtvor a uznale kývala hlavou.
„A co to vlastně je? Mě to připomíná zvířátka, ale nakreslila bych je líp.“
Finwe k ní zdvihl oči.
„No jo, ale použila bych na ně více čárek.“
Finweho ústa se třepaly někde mezi úpěním a smíchem.
„Nepřipadá ti to jako něco povědomého?“
Astra se na něj chvíli dívala a pak na jeho čárky a nakonec pokývala hlavou.
„No jo, z profilu vypadáš jako to…“
„písmo?“
„Jo tak to, no já hned věděla že to je nějaká blbost.“
Finwe složil nešťastně hlavu do dlaní.
„U Orweho.“
„Tak toho taky neznám.“ Astra se sice usmívala, ale měla pocit, že jí něco uniká.
Finwe zdvihl hlavu a několikrát se zhluboka nadechl.
„Takže. V první řadě, Orwe je bůh.“ Udělal významnou pauzu. Astra sice měla nutkání zeptat se, jestli je větší, nebo menší než Aislinn, ale radši se neptala. „A v druhé řadě, písmo sděluje informace, které nemůžeš předat ústně.“
„A na co potom je?“
Finwe si prohlížel svůj meč. Mohlo by to být tak jednoduché a on si zase vybere špatně.
„No. Tohle třeba, co jsem tady podle tebe namaloval, říká že, jsem tady byl a jdu na místo, kde jsem byl naposledy s ním.“
Astra si to chvíli přebírala a pak přikývla.
„No to je dobrý, to může pochopit jen ten, komu je to adresováno a nešlo by tam domalovat, že jsem tady taky?“
Finwe se zasmál.
„Tak to tam dopiš.“
A začal Astře vysvětlovat co znamená který znak a podle ní čárka. Trvalo však dlouho vysvětlit jí že nemaluje písmenka, ale že je píše.

*     *     *

A dny začaly utíkat. Ráno střídala noc a noc utíkala rychleji než kdy jindy. Astra si ani neuvědomila, kdy opustili skalnaté pobřeží lemované písečným pruhem a vstoupili do travnatého vnitrozemí, kde nebylo po moři ani vidu. Jen ráno zanášel větřík jeho vůni k cestovatelům a probouzel je s příslibem šťastného dne.
Písmo Astru tak fascinovalo, že se začala učit i znaky jiných jazyků a Finwemu pěkně poklesla čelist, když zjistil, že rozumí všem, na které si vzpomněl. Jen u jednoho zaváhala a ten nedal Finwemu po zbytek těch blažených dnů pokoje.
Jak jen zaváhala a vypadala že mu rozumí, pak v ní něco ale prasklo a poznání pro ni bylo nemožné. A tím jej utvrdila v dojmu, že není tím kým se zdá a že jej ještě mnohým překvapí.

*     *     *

Stařec zavřel oči a vypadal že spí. Děti do něj jemně strčili a on se nadechl, ve snaze uvědomit si co ještě vynechal. „Něco tam bylo ještě důležitého. S tím škádlením jsem úplně zapomněl na to hlavní.“
Děti se shlukli, aby jim neuniklo ani jedno drahocenné slovo, ale stařec vypadal že si nevzpomene.

*     *     *

Někde v příběhu zadrčela tětiva a Astra se marně snažila trefit toho velkého stromu.
Finwe ji pokojně držel za rameno a chlácholivě ji pobízel ať jde blíž.
Na deseti metrech od stromu se zastavila a vypustila šíp. Ten se nešťastně zatřepal a vbodl se do kořene stromu, který vypadal že právě k tomuhle nechtěl aby došlo.
Proč to trdlo nemůže střílet jinam pomyslel si, ale Astra si myšlenek stromu nevšímala, jen Finwe pokrčil rameny.
„Každé začátky jsou těžké.“
„Fakt?“ Odvětila Astra.
„To nebylo pro tebe.“ Řekl jí Finwe a popostrčil ji blíž.
„Nemohla bych se radši učit s mečem.“
Finweho pronásledovala myšlenka, že k tomu by přeci neměl nechat dojít, ale pak si uvědomil svoje výhody v této věci a ostatně i Astřiny a spokojeně se usmál.
„No doufám že si moc neublížíš.“
„A jak bych mohla?“
Finwe se lišácky usmál.
„Myslím že tréninkem to zjistíš.“
A podal Astře meč. Ta jej několikrát uchopila a máchla s ním. Na jejím rameni se objevila stružka krve.
„To je přesně to, co jsem říkal.“
A ukázal jí jak správně se má s mečem stát. Při tom ledabyle přejel po její ráně a ta zmizela.
Nechtěl přeci aby si vyčítala jak byla nešikovná.