No tak už spadni

Byl začátek srpna. Jeden z příjemných letních večerů. Seděla jsem na stráni za chalupou, kousek od lesa. Pořád se mi to všechno přehrávalo znovu a znovu. Obrazy, pocity. Včera. Ještě včera jsem byla s ním. Zavřela jsem oči a pořád ho viděla před sebou. Bylo mi mizerně. Pak jsem je otevřela a dopadla na mě tvrdá realita. Jsem tady, několik set kilometrů od něj a už ho možná nikdy neuvidím.

Začínalo se pomalu stmívat. Slunce tady v údolí zmizelo z obzoru už dávno. Ještě včera. Včera touhle dobou byl se mnou. Všude se rozprostíralo šero. Domy na protější stráni přestávaly být rozeznatelné. Byly vidět už jenom jejich měkké siluety. Dole u silnice se rozsvítila jediná pouliční lampa. Její světlo bylo ale tak slabé, že se málem ani nedotklo země pod ní. Na nebi se začaly objevovat první hvězdy. Odjakživa jsem je milovala. Mám pocit, že mě můžou spojit s celým světem. Můžu se na ně dívat z kteréhokoliv koutu planety.

Zavřela jsem oči a pořád ho viděla před sebou. Ani nevím jak dlouho jsem takhle seděla, ale když jsem je otevřela, klenula se nade mnou tmavá obloha posetá hvězdami, které se čas od času poroučely k zemi. Byly to Perseidy. Při každé padající hvězdě jsem si mohla něco přát. Pokaždé něco jiného, ale mě napadala jedině jedna věc. Stále jsem opakovala: “Ať se vrátí. Prosim, ať se vrátí.”

Pomalu se do mě dávala zima, ale já neměla sílu odejít. Nemohla jsem je tam nechat jen tak si padat. Třeba zrovna další bude ta, která mi splní moje přání. Nakonec jsem to vzdala. Ty dvě věty jsem vyslovila snad stokrát možná i tisíckrát a pořád se mi to zdálo málo. Věděla jsem, že by to nikdy nebylo dost na to, abych si mohla být jistá, že ho ještě někdy uvidím.

Uběhl rok a on se vrátil. Byl zase tady a všechno začalo znova. Další noc strávená pod padajícími hvězdami a další návrat. I následující rok jsem čekala na Perseidy. Nedočkala jsem se jich. Stejně jako jsem se nedočkala jeho. Bylo zataženo a nebyla vidět jediná padající hvězda. Ani jedna malá hvězdička. Od té doby vždy čekám na srpen, na padajíc naději. A když už se nějaká najde a já si můžu přát cokoliv, napadají mě stále jenom ty dvě věty. “Ať se vrátí. Prosím, ať se vrátí.”