O thajském cestování

Do Thajska se našinec dostane většinou letadlem. Jsou i dobrodruzi, kteří jedou lodí, ale myslím, že by se nenašel ani jeden, který by tam jel po souši autem nebo vlakem. Nedej bože po vlastní ose stopem, pěšky… Tyto druhy dopravy jsou všeobecně známé. Přibližme si tedy vnitrostátní thajskou dopravu. Vnitrostátní letecká doprava se omezuje jen na přelety mezi Bangkokem a letišti v turistických oblastech a to jak na jihu a ostrovech, tak i na severu v džungli. Ostrovní letiště jsou většinou skoro na pláži. Odbavovací hala se skládá z dřevěné nebo bambusové chýše a přístěnku na čekání. Runway je písčitá. Létá se většinou malými letadly. Thai airlines používají ATRka. Protože jsou ostrovy většinou malé, není nemožné, aby se vedle sebe nesešla dvacetimetrová socha Buddhy s klášterem a letiště. Návštěvníci si mohli hlavy ukroutit, aby alespoň zjistili, kde se letadlo nachází, a když je přeletělo v pátnáctimetrové výšce, lekli se, až si z toho sedli na zem. Silniční doprava by se dala rozdělit na městskou a meziměstskou. V meziměstské působí povětšinou autobusy, nebo osobní auta. Autobusy jsou velké hlučné a většinou nevětrané. V nich, stejně jako v autech,sedí tolik lidí kolik se jich tam vejde. Na delších trasách se zapíná televize. Není to jako u nás, kdy se pustí video a je klid, zde se chytá normální běžné vysílání. Nevím jak vás, ale mě to, když jsem hodinu poslouchal křiklavé vyprávění a třaskavý smích, začalo mírně štvát. Vzhledem k tomu, že autobus jel po dálnici padesát kilometrů za hodinu a to i mimo dálnici a z televize se linuly další skřeky, není se čemu divit. Dalším prostředkem na silnicích v Thajsku jsou mikrobusy. Jsou čisté, klimatizované a jede v nich tolik lidí, kolik je tam míst. Řidiči se s nikým nehádají a ochotně vám odnesou zavazadla, kam chcete. Městská doprava se velice liší od meziměstské. Nejen že v ní jezdí podivuhodné kolo zvané rikša, ale hlavně je mnohem hustší. Pamatuji se na jednu křižovatku v Bangkoku, kde z jedné strany jelo pět pruhů a z druhé čtyři. Když padla na semaforu zelená, všichni na ráz se rozjeli. Znělo to jako když startuje Boeing 747. Mezi troubícími auty, autobusy a mikrobusy se proplétají odvážní motorkáři na čemkoliv. Od ručně smontovaného mopedu až po chopery západních značek. Zažili jsme situaci, kdy na poměrně klidné silnici přejel motocyklista čáru o necelý půlmetr a přihlížející policista mu dal takovou pokuta, že se z toho netvářil příliš nadšeně. Popišme si blíže rikšy. Jsou to původně tříkolky,na které byla do zadu připevněna sedačka. V předu bylo namontováno okno z motorky. Celé toto monstrum zastřešovala ocelová střecha v barvě vozu. Zde jezdili většinou na motor. ( V Indonésii se stejně jmenující vozidla sestávají pouze z prodloužené tříkolky, sedačky a plátěné střechy z kabrioletu. Řidič vozí turisty vlastními silami.) Jízda tímto podivuhodným strojem v thajské metropoli se rovná inhalování výfukových plynů, neboť to nemá stěny. Ale pozor! Najdou se i tací řidiči, kteří mají smlouvy s luxusními obchody. Tihle rádoby slušní řidiči vás dovezou na Zlatou horu, kde vás nechají hodinu pozorovat krásy jejich města a potom vás vesele zavezou k danému obchodu. Se slovy, že si musí něco nezbytně vyřídit zastaví a doporučí vám, aby jste se šli zatím podívat třeba do toho obchůdku naproti. Jeden náš známý si v takovémhle krámu musel koupit kravatu, aby ho vůbec pustili ven. Řidič mezitím svačí na tříkolce a nevypadá, že by někam nutně potřeboval. Když odhalíte jejich podvod a nic si nekoupíte, tak vás s trochu zlomyslným úsměvem dovezou na smluvené místo a řeknou si o deset procent navíc. Dalšími hojně používanými dopravními prostředky jsou vlaky a lodě. A o těch budou následující příběhy. 1. – Cesta na Koh Samet. Odpoledne, ihned po dvanácti hodinovém letu, se na nás sesypali nejen taxikáři, ale i zástupci dopravních agentur. Všichni nám nabízeli nejvýhodnější a nejlepší cesty, kamkoliv budeme chtít. Vybrali jsme toho, který podle nás křičel co možná nejméně a dohodli se s ním, že nás dopraví do přístavu. Jeli jsme asi hodinu pohodlným a klimatizovaným mikrobusem. Řidič nás vyhodil u brány a jakéhosi mola. Vzhledem k tomu, že už byla tma, nic důležitějšího než pokladna nebylo vidět. V pokladně nikdo nebyl, a tak jsme čekali, až někdo přijde a studovali mapu ostrova, kde jsme se chystali strávit dva týdny. Přišel pro nás stařec v roztrhaném triku a v sandálech. Optal se, zda-li chceme na ostrov, a když jsme mu přisvědčili, mávl rukou a řekl: „Follow me!“ S celou naší bagáží jsme se za ním pohupovali po rozežraných prknech prastarého mola. Děda, z kterého se vyklubal kapitán, se zastavil až na konci mola a řekl, abychom si sedli, že ještě čeká jeden zájezd. Usadili jsme se tedy na jeho loď a vyhlíželi pobřeží ostrova. Podle map nemělo být daleko. Maximálně tři kilometry. My jsme však neviděli nic, protože byla tma a loď se začala houpat. Jediná žárovka na lodi počala svítit méně. Najednou se ze tmy vynořil náš kapitán a sním asi dalších deset turistů. Většinou ztrhané anglické turistky. Z jejich výrazů bylo patrno, že už dnes hodně zažily a že si potřebují odpočinout. Kapitán nahodil dieselový agregát a pomalu se začal stáčet k ostrovu. Bez jakéhokoliv osvětlení, nebo majáku se vydal do tmy. Za půl hodiny jsme přirazili k ostrovnímu přístavišti a opět se na nás vrhli všudy přítomní taxikáři. 2. – Motorový člun a loď duchů. Jednou se na ostrov Koh Samet dostavil vítr a s ním i vlny. Nevadily by, ale že měli aspoň dva metry, rozhodli jsme se, že půjdeme na výlet. Přešli jsme přístav a vyrazili do turisty neosídlené oblasti. Na jasně modrém nebi nebyl ani mráček a sněhobílý písek se třpytil ve slunečním svitu. Moře zde bylo obzvláště klidné a průzračně čisté. Prošli jsme okolo rybářů a jejich sítí. Všichni si nás z dálky prohlíželi a někteří nás i pozdravili. Zašli jsme za skalní výběžek a spatřili opuštěný a potopený tanker. Nikde nebyl v dohledu ani jeden turista. Vlastně ani jeden člověk. On ten tanker nebyl potopený. Stál na mělčině a obrovské pláty červené oceli nabírali rezavou barvu. Kdo ví, jak dlouho tu stál. Nikde se o něm nic nepsalo a zeptat se místních jsme neměli odvahu. Usedli jsme na skály a počali svačit. Najednou nám došlo, že vlny, které byli ráno na naší straně ostrova větší než my, zmizely. Ještě chvíli jsme seděli a pak jsme se šli zeptat majitele motorového člunu, zda-li by nás neodvezl domů. Usmlouvali jsme cenu na přijatelnou pro středoevropana a nasedli. Řidič nasadil závodnické tempo hned od začátku. Jeli jsme asi sto metrů od pobřeží a voda stříkala do lodi. Rozráželi jsme vítr a ten nám na oplátku bral čepice. Najednou začal řidič zpomalovat. Když jsme zastavili a vystoupili, zjistili jsme, že jsme v přístavu a ne doma. Pravil, že na druhé straně ostrova jsou vlny, takže se tam nemůžeme dostat. Řekli jsme, že jsme si to nedomluvili a šli domů. Vyběhl za námi a křičel, že nám zaplatí taxi. Zaplatil. Přijeli jsme do chatičky a chtěli se jít vykoupat. Náš odpor vodnímu živlu byl marný. Vlny nepolevily, a tak jsme zbytek dne strávili v bungalovu. 3. – Dvanáct hodin vlakem aneb „Už tam budem?“ Když jsme byli v Thajsku poprvé, měli jsme zajištěný jen hotel na dva dny v Bangkoku a pak jen dobrodružné sny o cestě na jih. Od místní cestovní agentury jsme vyzvěděli, že vlak vyjíždí k večeru, aby byl v Sura Thani na snídani. To bylo přesně pro nás. Natěšeni vyprávěním našich známých doma, kteří říkali, že ten vlak je jako letadlo, pohodlné sedačky, stewardi a spousta vymožeností v první třídě, nechali jsme si tedy koupit pět lístků do první třídy a těšili se na cestu. K večeru jsme se rozloučili s hotelem a vydali se vstříc novým zážitkům. Na nádraží jsme dorazili málem pozdě. Naskákali jsme do vlaku a hledali naši třídu. V tomhle vagóně nebyla, a tak jsme přeskákali do dalšího. Ten byl náš. Usadili jsme se a vlak se pomalu rozjel. Ještě před první zastávkou přišel průvodčí. Dali jsme mu naše lístky a on řekl, že jsme ve špatném voze a ukazoval na klikyháky na jízdence. Tvrdil, že máme lístek do druhé třídy. Odvedl nás tedy do vagónu, který se podobal tomu z trasy Praha – Karlštejn. Zde máte být, řekl a zmizel. Obsadili jsme tedy volná místa. Děti k oknu a dospělí do uličky. Ve vlaku cestovali snad všichni Thajci světa. Seděli kde se dalo. Na sedadlech, na taškách, na novinách a někteří odvážlivci si ustlali pod sedadly. Někteří seděli na nástupních schůdcích a pokuřovali s nohama venku. Projížděli jsme krajinou za úplné tmy. Občas prošel vagónem prodavač všeho, čeho si kdo žádal. V každé zastávce děti stáhly okna a pustily dovnitř čerstvý vzduch, který se stále oteploval, i když bylo deset v noci. Po půlnoci ve vlaku zhasla všechna světla a byly vidět jen vzdálené vesnice za oknem. Občas bylo vidět letící světýlko uprostřed vagónu. To se jen nějaký kuřák snažil dostat na druhou stranu vlaku. Všichni usnuli. Jen co se rozednilo, probudili jsme se a zjistili, že nám do Sura Thani zbývá necelá hodina. Od přátel jsme věděli, že se odtud na Koh Samui dostaneme dvěma způsoby. Buď jednu hodinu autobusem a tři hodiny lodí, nebo tři hodiny autobusem a jednu lodí. Chtěli jsme jen jednu hodinu v autobuse a tři na moři. Jakmile jsme vystoupili, zašli jsme se nasnídat a pak nás nějaký cestovní agent zavedl do autobusu a řekl: Koh Samui. Optali jsme se ho jak dlouho pojedeme autobusem a on říkal, že asi hodinu. Nasedli jsme a jeli tři hodiny autobusem. Autobus jel většinu času po dálnici uprostřed džungle. Nakonec vyjel k pobřeží a před námi se rozprostřelo moře a přístav. Nalodili jsme se na trajekt a vychutnávali svěží mořský vzduch. Na ostrově nás autobus opět naložil a dovezl do našich bungalovů. Žádná jiná dopravní akce se na ostrově nekonala, až na jízdy taxíky. Další naše dopravní šílení začalo až v den odjezdu. Dojeli jsme do ostrovního přístavu a našli spoj do Sura Thani. Tentokráte rychlolodí. To je něco jako vodní skútr, jenže mnohem větší a pro mnohem více lidí a zastřešené. Něco jako počet míst nebo maximální náklad Thajci neznali. Naloďovali a nakládali všechno, co se vešlo. Když se zdálo, že se loď potopí, odrazil kapitán od břehu a vydal se k pevnině. Cesta příjemně ubíhala, takže jsme ani nezpozorovali, že se zatáhlo nebe a začalo mírně pršet. Když jsme se vylodili, někdo nám řekl, že vlaky nejezdí, protože dva dny předtím jeden vlak vykolejil, kvůli podemletým kolejím. V přepravní kanceláři nám vyměnili lístky na vlak za lístky na autobus. Ukázali jsme je řidiči a ten nás poslal si sednout. Uložili jsme tedy lístky do brašny na kameru a zapomněli na ně. Za chvíli přišel průvodčí a chtěl po nás lístky znovu. Nemohli jsme je najít, a tak jsme se rozdělili. Jedni hledali lístky v autobuse a táta se vydal pro další dva ven. Průvodčí začínal být mírně naštvaný a my nebyli sto najít alespoň jeden. Venku se táta dohadoval s prodavačkou v kanceláři angličtinou. Znalosti i jiných řečí mu však nebyla mnoho platná, neboť Thajci sice umí anglicky, ale většinou jen fráze jako: Dobrý den! Jak se máte? nebo Stojí to tolik a tolik, takže po chvíli přešel do vyjednávání rukama – nohama, které bylo námi již tolikrát využito, že jsme si mohli otevřít institut pro jeho výuku. Najednou se lístky objevili a v tu chvíli se vrátil táta a v ruce držel dva nové lístky na autobus. 4. – Na letiště! A fofrem. Když jsme se vraceli domů, byl to pro nás smutný den. Všechno bylo najednou naposled. Naposled jsme viděli Bangkokskou dopravní zácpu a čilí lodní provoz na řece. Dopoledne jsme si objednali odvoz na letiště a šli se projít. Jak se přiblížila hodina odjezdu, dali jsme si něco k snědku a vyzvedli zavazadla. Čekali jsme na mikrobus před cestovní kanceláří s dalšími pěti turisty. S asi desetiminutovým zpožděním dorazil náš mikrobus. Naházeli jsme tam zavazadla a usedli. Vyjeli jsme ještě pro další cestující a potom prý na letiště. Když se ale naše cesta protahovala a my se ocitli v rybářské čtvrti a čekali až vyloží náklaďák, došla nám trpělivost a všichni naši spolucestující se na řidiče vrhli, kudy že to jede. Vedle nás seděl další Čech, který nám tlumočil co se děje. Nakonec se všichni dohodli na tom, že si každý najmeme taxíka na letiště. Když jsme procházeli okolo řidiče, všichni mu ve své mateřštině spílali a proklínali ho. Zaplatit jsme museli už v dolarech. A stejně jsme tam byli brzo.

---