Rataje 2002

Všechno to začalo už hodně dávno. Možná v září možná v říjnu. Kdo ví? Dohadovali jsme se o tom, zda-li bychom mohli jet na ŠVP neboli školu v přírodě. Podle místního establishmentu to možné není, díky mnoha odpadnutým hodinám. Po předlouhých debatách s naší třídní profesorkou před námi konečně vyvstalo řešení. Rozhodli jsme se pro školní výlet. Mělo to jisté výhody, ale i nevýhody. Nemusíme se tam učit ani jinak vzdělávat, avšak pojede se jen na tři dny. Datum bylo předběžně stanoveno na přelom května a června. Jak se blížilo jaro a po něm léto, začalo se hlouběji debatovat, kam a jak se pojede. Jako první se objevila myšlenka jet do Ratajů nad Sázavou. Prapůvodní nápad myslel na jízdu vlakem a spaní pod stanem a vaření na přenosných vařičích. Z toho nakonec sešlo a místo stanů se rozhodlo pro chatky vybavené dvouvařiči a lednicí. Další na programu byl sjezd Sázavy na lodích, jenž by byl organizován profesionální cestovní kanceláří. Ovšem po záporné odpovědi většiny účastníků se mohla cestovka s výdělkem rozloučit. Stravovat jsme se měli z vlastních zásob a podle svého uvážení celé tři dny. Konečně se dostavil červen a s ním i sluníčko vylezlo nad mraky. Předpověď na 6. až 8. června však hlásala pršení a na čtvrtek dokonce kroupy. Všichni jsme se již rozdělili do skupin po čtyřech až na Marka a Rendu… Nastal den před odjezdem. Všichni ještě rychle dokupujeme poslední zásoby a opakujeme si postupy při vaření jednotlivých jídel nám přidělených. Balení proběhlo v celku bezproblémově až na několikeré vybalení a zabalení. Kolem šesté hodiny se začaly sítě mobilních operátorů plnit roztodivnými SMSkami typu: „Kdo bere čaj?“ nebo „Ty mlíka vzít nemůžu, protože bych to v životě nemohl unýst!!!“ Šli jsme spát, ale nikdo asi moc tvrdě nespal. Každý přemýšlel o tom, co bude a co by mohlo být. Ráno jsem se probudil, zapnul mobil a šel se nasnídat. Dostal jsem teplé těstoviny s kečupem. Pravděpodobně poslední dobré jídlo po následující tři dny. V klidu jsem dosnídal a připravil se na odchod. Batoh asi o deseti kilech se mi najednou jevil dvakrát těžší než včera večer. Snad to bylo jen těmi párky. Vyšel jsem okolo 7 hodiny ranní a nastoupil do tramvaje číslo 17 směrem do města. Asi ve čtvrt na osm mi pípla SMSka: „Jak se od metra dostanu na místo setkání?“ Velice pochopitelná otázka, až na to, že sraz byl na Hlavním nádraží. Pro ty, kdož neví jak se věci mají: Hlavní nádraží v Praze je semeništěm vagabundů a různých individuí, avšak cesta z metra na jeho hlavní schodiště je velice jednoduchá. Všechny východy ústí do nádražní haly a v jejím středu se nalézá ono schodiště. Za pět minut po této zprávě mi přišla další: „Kde jsi?“ odpovídám, že na cestě a asi za deset minut jsem tam. Když jsem přišel do haly, okamžitě jsem uviděl naši výpravu. Stála okolo jednoho sloupu a pod záplavou batohů a tašek se podstavec sloupu nadobro ztratil. Zahlásil jsem se třídní profesorce od této chvíle přezdívané Vedoucí výletu a pozdravil kamarády. Bylo něco po tři čtvrtě na osm a vlak měl odjet v 8:11. Nasedli jsme do něj a obsadili skoro celý jeden vagón. Smělá dvojce našich vedoucích se posadila a my okolo nich. Několik vyšších odvážlivců odházelo batohy do přihrádek nad našimi hlavami. Několik z nich tak činilo jednoruč a vypomáhalo si odstředivou silou a popřípadě gravitací. Po těchto úkonech jsme se rozdělili na několik skupinek, které se buď bavili, nebo si četli. Pár jedinců počalo hrát karty. Cesta utekla docela příjemně rychle a po necelé hodině jsme v Čerčanech přestoupili na druhý vlak tzv. panťák. Asi jsme přišli příliš pozdě, ale všechny sedačky byly obsazeny. V prostoru 4 x 1,5 m jsme museli naskládat víc jak pětadvacet batohů a ještě udělat uličku pro vystupující a nastupující cestující. I to se nám podařilo bez problémů. Po hodině jízdy, několika tunelech a spoustě zastávek se dvojce našich vedoucích měla k odchodu. Všichni přehodili batohy přes rameno a doslova vyskákali z vlaku na kus dávno vyasfaltovaného nástupiště železniční stanice v Ratajích. Okolo nebylo nic než stromy a jedna polorozpadlá budova, která se dostavovala. To byla „nádražní pokladna“. Dále zde byla ještě rozvodna elektrické energie a cesta. No cesta, spíše souvislá plocha písku a bahna v šíři asi dvou metrů. Z toho jsme usoudili, že to je ta správná cesta a vydali jsme se po ní. Začalo pršet, takže jsme vešli do prvního kempu, jenž jsme našli. Zastavila nás až výzva nějakého muže: „Co tady děláte? Jděte pryč, toto je soukromý pozemek!!!“ Než to dopověděl, začal někde zvonit telefon. Paní profesorka se ho optala, zda-li neví, kde leží kemp Severka. Osoba nám odpověděla: „Já nemám čas. Mám telefon.“ a odešel. I když okolo stáli asi další čtyři lidé, nikdo z nich polohu Severky neznal, neboť to byli všechno turisté a nemístní lidé. Místo bylo nazváno Vidlákovem a muž, jenž telefonoval byl pro nás Vrchní Vidlák. Jeho kemp měl jak místo pro stany, tak i chatky a to nás zmátlo. Odešli jsme tedy po cestě, která po chvíli přešla v asfalt. Kemp o sto metrů vedle byl Severka. Pro jistotu šla paní profesorka první následována civilkářem Milanem, jenž si získal naši náklonnost pro své chování velice se podobajícímu našemu. Tentokráte nás nepřivítali slovy: „Toto je soukromý pozemek, odejděte!“ ale překvapivým pozdravem: „Vítejte. Doufám, že se vám u nás bude líbit.“ Jak komu. Ale myslím, že celkem se nám tam docela líbilo. Vše bylo v ceně ubytování. Půjčení lodiček, přístup k ping-pongovému stolu a další. Chatky byly opravdu vybaveny dvouvařičem a lednicí, navíc zde byl i slunečník a zahradní židle. Ovšem uvnitř chat to moc velké nebylo. Jedna skříň o velikosti 160x50x50 cm a naproti ní stála police připomínající žebřík. Po stranách dvě palandy a vzadu pod oknem stál noční stolek. Na postele dolů by se pohodlně vešel člověk o výšce 160 cm, avšak já a Martin oba o 180 jsme museli spát s nohama vystrčenýma ven. Nahoře to nebylo o moc lepší. Délka byla sice prodloužena o skříň a polici, ale střecha do A zde začínala tak akorát, aby se člověk právě probuzený zcela jistě praštil do hlavy. Trochu jsme vybalili a všechny osazenstva chatek pustili své CD a MC na „plné kule“. Víťa a Jirka se šli podívat do nedaleké vsi jménem Rataje. My ostatní jsme začali buď vybalovat, anebo vařit. Klíče od „sociálky“ jsme měli všichni na chatce. Sociálka je zařízení určené k tomu, aby se zde mohli táborníci osprchovat, vykonat potřebu a umýt nádobí. Z celého kempu je to nejlépe vybavená budova. Shodli jsme se na tom, že být tu televize tak bydlíme zde. Teče tu teplá i studená voda, vše je vykachličkované a toalety se splachují fotobuňkou. Na vstupních dveřích visí nápis: „Otři nožku o rohožku!“ a nad dřezem je cedulka, která hlásá: „Šetři vodou!“. Nad tímto nápisem je fixou připsáno: „Teplou“. Cedulka je ovšem pověšena tak, že si jí myč všimne až si napustí dřez plný teplé vody a opaří se. Po jídle se sem stahují zástupci všech chatek s lavorem v ruce a použitým nádobím v něm. Jak jsme si naplánovali již v Praze, bylo nutné dojít pro housky, máslo a vody. Martin vzal krosnu na lahve s vodou a já menší batoh na to ostatní. Mezitím přestalo pršet a vrátil se Jirka s Víťou. Jak nám řekli, k samoobsluze vedou cesty dvě. Jedna vede po silnici a je značně delší, ta druhá prochází lesíkem do kopce a pak přímo rovně až na náměstí. Celá tato cesta neměla trvat déle než patnáct minut. Vyšli jsme tedy v dobré náladě a pomalu nás míjeli místní obyvatelé s košíky nákupů a co chvíli se zastavovali. Už to mi začalo být divné. Podle Víťových pokynů se mělo jít stále po červené značce. Inu dobrá. Za mostem se značka stáčela do mírného kopce. Po deseti metrech zmizeli vyvrácené kočičí hlavy a začala zde cesta opět bahnitá. Po předchozím dešti se po obojím šlo velice špatně. Stoupání se zvedlo asi tak o 100% a na bahně se objevilo spadané listí. Naštěstí se z bahna a listí vynořili schody a silnice. Červená značka pokračovala přímo rovně do kopce. Tuto pěší zónu jsme interně nazvali Václavským náměstím. Na sto padesáti metrech nebylo ani živáčka. Po pravé straně stála zřícenina hradu Pirkštejnu. Zbyla z něj jen věž a kousek hradeb. Touto cestou jsme se dostali na Náměstí Míru (což je jeho oficiální název). Ani zde se to lidmi příliš nehemžilo. I když byl čtvrtek po poledni, venku prošli jen asi tři lidé a na náměstí stáli dvě, maximálně však tři auta. Náměstí vévodí park a v jeho dolní části se nachází škola. Dodnes si myslíme, že na takovou vesnici to byla škola veliká až moc. Nad náměstím čněl zámek. Jak nám Víťa pověděl, potraviny jsou zde dvoje. Jedny na horní části náměstí a druhé ještě dál. Michal nás poprosil o koupi oleje na smažení, a tak jsme se rozhodli projít potraviny oboje. V těch prvních nic moc neměli, ale olej jsme koupili. Protože nás Jakub s Vlastou vyslali pro vody, museli jsme dál. Šli jsme dál a dál, ale samoobsluha nikde. Jakmile jsme se rozhodli, že se vrátíme, tak se před námi cedule s nápisem POTRAVINY přímo objevila. Zde měli vše. Vodu, housky, máslo i mycí prostředek. Neboť se již blížila hodina našeho odchodu na výlet, počali jsme se vracet. Cestou nám začalo opět krápat a my o šest až sedm kilo těžší jsme šli rozbahněnou cestou dolů. Párkrát se Martin musel zachytit zábradlí, ale jinak se nám nic nestalo. Po návratu a umytí nádobí, mi paní profesorka řekla, že na školní náklady proplatí Pur na mytí nádobí. Na odpolední výlet jsme se měli vydat na hrad Český Šternberk. Výpravu vedla průzkumná rota o dvou členech. Víťa s Jirkou se za pár minut vzdálili natolik, že je již nebylo ani vidět, ba ani slyšet. Jedna jediná turistická značka, která vedla do Ratajů a z nich byla červená, proto všechny naše výlety vedly právě po ní. Po jednom kilometru se trasa stočila do lesa. Zde byli přes cestu položeny stromy a každých pět metrů se musely přeskakovat. Za lesem byla ves neidentifikovatelného názvu, ale za to v ní byli tři nebo čtyři krávy a výprava postižených důchodců. Pokaždé když kolem nich prošel člen naší výpravy, hlasitě ho pozdravil. A abychom nebyli za nevychovance, pozdrav jsme vždy opětovali. Za touto vesnicí bez názvu se rozprostírala pláň a za ní opět les. Cesta se zdála nekonečná. Tento les byl poněkud jiný než předešlý. Byl velice hustý, a tudíž i velice mokrý. Cestička se zúžila asi na půl metru a po obou stranách viseli větve ztěžklé vodou. Stačilo málo a člověk byl od hlavy k patě promočen na kost. Naštěstí se nikdo nenamočil, akorát Martin se svezl po zadku asi tři metry a od té doby měl hnědé kalhoty. Za pár zatáčkami nás dohnal Ondra přezdívaný Bernie a dali jsme tam pauzu. Počkali na vedoucí a vydali jsme se opět na cestu. Na příkré stráni nám poskytovali záchranu jen stromy a spolužáci, kteří se zastavili v polovině stráně. Přešli jsme potok a šli cestou opět do kopečka. Za další asi dva kilometry se před námi rozprostřelo městečko Český Šternberk. Na hradě nás již očekávali Víťa s Jirkou a několik dravých ptáků, kteří jsou zde celoročně na výstavě. Po příchodu paní profesorky se rozproudila debata, zda-li máme do hradu jít nebo ne. Pokud by se do hradu nešlo, odebrali bychom se pěšky zpět do tábora. Po záporné reakci většiny spolužáků se zakoupily lístky a šlo se. Hned v první místnosti při výkladu, jak hrad dostal své jméno, nastala situace, na kterou se vzpomínalo celou prohlídku. Výklad asi takový: „Hrad Šternberk získal své jméno z německého štern – hvězda a berg…“ Bernie přeřve všechny ostatní: „Skála. To jsem se učil. Ještě umim wissen-wuste-gewust!!!“ Po chvíli smíchu výklad pokračoval. Ovšem ještě několikrát byla tato scénka vzpomenuta během výkladu a to několikrát dokonce i paní průvodkyní. Po prohlídce se rozhodlo o tom, jak se bude čekat na vlak. Cestou na horu jsme ve vesnici zahlédli hospodu. Tam byl stanoven náš tábor pro příštích asi pětačtyřicet minut. Byla zde televize, takže fotbaloví fanatici nepřišli alespoň o těch pár minut. Zatvrzelí hráči mariáše konečně nalezli to správné místo pro svou hru. Po několika hrách a spoustě vtipů se dvojce vedoucích zvedla a jala se odcházet. Jen jsme vylezli ven, rozpršelo se dvakrát víc než před chvílí. Odvážlivci, jež vyšli na výlet v sandálech se radovali, že nebudou mít mokré ponožky. Na vlakovou stanici se muselo přejít přes most a za ním hned doprava. Kdo měl deštník, šel docela v klidu a vesele se bavil pohledem na běžící spolužáky, jak si zakrývají hlavu vším možným. Zastávka zde byla, ale obsazena malinkatými turistíky a jejich učitelkou. Další střecha byla před kioskem. Za těch pár minut, než nám přijel vlak, utržil majitel stánku pár peněz za lízátka a sušenky. Jízda vlakem dlouho netrvala a za chvilku jsme byli zpátky v táboře. Martin jehož svršky byly mokré a špinavé se rozhodl vykoupat. Sundal si hodinky a boty a šel do vody. Ostatní si začali vařit večeři. Postupně se všichni najedli a umyli nádobí. Byli jsme svoláni do společenské místnosti a tam se asi do půl jedenácté hrály hry. Po nich následovala debata o tom, zda-li noční bojovka bude dnes anebo zítra. Všichni se shodli na tom, že udělat bojovku první den je blbost. Vedoucí s naším názorem asi souhlasili, neboť se nic nekonalo. Přesto jsme se vydali na noční procházku. Všichni máme stále ještě v paměti procházku s paní profesorkou Schweitzerovou. Nikdo stoprocentně neví jak dlouho jsme tenkrát šli, ale jedno je jisté: Nejprve se šlo do restaurace, kde pracovali i známí paní profesorky, neb zde měla chatu. I tento objekt byl na naší cestě. Dále pak jsme minuli jakýsi rybník a rozcestí, na kterém jsme zvolili cestu méně strmější, avšak o hodně delší. Vše probíhalo jen za svitu měsíce a ničeho jiného. Tato procházka byla jiná. Dneska nesvítil ani ten měsíc a pouliční osvětlení se zde skládalo z jedné lampy po sto metrech. Ve tmě je všechno jiné. Zákoutí, jež jsou zaplněna trávou a sutinami se promění v nekonečnou propast. Věž hradu Pirkštejn čněla do výše nad okolní přízemní domy, ve kterých se svítilo jen výjimečně. Jestli bylo město přes den vylidněno, v noci se z něj stává město duchů s mnoha temnými uličkami a jednou telefonní budkou svítící do tmy. Zdálky vypadá budka jak nějaká pokladnice z dob egyptských faraónů. Cesta se rozdvojovala a náš předvoj neomylně vybral tu, jenž směřovala dolů. Dostali jsme se až na konec vsi a za ním byl jen les a černočerná tma. Druhý den ráno jsem se probudil několikrát. Poprvé mě probudily kapky dopadající na okenní parapet. Podruhé jsme se vzbudili všichni naráz, ale stále ještě nebylo tolik hodin, abychom chtěli vstávat. Až na potřetí se mi podařilo probudit se úplně. Oblékl jsem se a deštěm se vydal vyčistit si zuby. Cestou zpět jsem vzal vodu do konve abych mohl uvařit párky. Vzhůru jsme byli jenom my a asi jen jedna jiná chatka. Asi za tři hodiny byli všichni najedeni a připraveni na dnešní program, o kterém se vedly dlouhé spory. Nakonec zvítězilo hezké počasí, a tudíž i výlet do Sázavy nad Sázavou. Překvapivě jsme se vydali po červené značce. V Ratajích cesta odbočovala vlevo do lesů podél řeky. Víťa s Jirkou byli opět vpředu a hnali svým „turistickým“ tempem. Cesta bez varování přešla do bahna a občasných potůčků přetékajících přes cestu. Takto jsme šlapali asi dva kilometry. Jak jsme se přiblížili k silnici, spatřili jsme Jirku a Víťu jak odpočívají a čekají na nás. Po krátké poradě s vedoucími se sešlo z červené značky na silnici. Tudy to šlo o mnoho lépe. Nebylo tu bahno ani potoky a až na občasné auto to byla nejlepší cesta, jakou jsme kdy šli. Druhá Víťova zastávka byla opět na odbočce červené zpátky do lesa. Sice zde nebylo bahno, ale vody tu bylo až dost. Teď se náš průvod rozdělil na tři skupiny. Víťa a Jirka vpředu, za nimi se hnala skupina o šesti lidech, která debatovala ovšem možném. Od morálního úpadku televizního vysílání až po politiku. A třetí se držela asi tak patnáct minut za skupinou dva. Zde byla všechna děvčata a několik, rychlé chůzi neholdujících, kluků. Také tu byli vedoucí. V takto rozprostřeném průvodu jsme se postupně všichni dostali k Sázavskému klášteru. Na jeho nádvoří jsme posvačili a zároveň poobědvali. Většina spolužáků se vydala do města nalézt nějakou vhodnou restauraci s televizí, aby mohli sledovat zápas Argentina – Anglie. Několik výjimek se však posadilo před klášter a vyčkávalo druhé hodiny, kdy měla být další prohlídka. Po prohlídce kláštera, která byla neobyčejně levná (15Kč za jeden lístek), jsme se vydali nalézt zbytek třídy a potažmo i nějakou cukrárnu. Oboje bylo na náměstí. Spolužáci si házeli létajícím talířem přes vodotrysk a cukrárna stála osvícena sluncem na konci náměstí. Postupně se sem sešli všichni a také se zapojovali do házení talířem. Vzhledem k tomu, že jsme byli kompletní, vydali jsme se na nádraží. Cestu vlakem nám zpříjemňoval mariáš a pán, jenž do paní profesorky a do okolí pouštěl repliky z různých divadelních her a dramat. Rozloučili jsme se s dědkem poetou a šli si uvařit večeři. Neustále si někdo půjčoval a zase vracel loďky a hrál ping-pong, nebo jen tak klábosil s každým, koho potkal. I my jsme neodolali a loď si půjčili. Vešlo se nás na ni pět. Martin seděl na předním sedadle a koukal se dozadu. Opačně to bylo s Jirkou. Dále tu seděli Vlasta a Jakub kvůli vyvažování lodi a já jako motor a hnací síla. Povzbuzeni písní Migu 21, jsme zdravili každou loďku ( vlastně byly jen tři, ale nám to nevadilo, neboť jsme byli rádi, že se držíme na hladině.) a dojeli skoro až pod železniční most. Po příjezdu se začal organizovat noční život. Já Jirka jsme byli vybráni abychom prozkoumali cestu noční bojovky a ostatní se vrhli na přinesení dřeva. Jak jsme se pomalu blížili zpět k táboru uviděli jsme jak Víťa a pár dalších lidí mylo lodě. Milan zkusil rozdělat oheň a i když se mu to podařilo, moc to nehořelo, neboť všechno dřevo bylo navlhlé. Vydali jsme se tedy pro nějaké suché dříví, avšak nalezli jsme jen sušší stromek a ten jsme podřezali a vzali zpět. Většina již seděla u ohně a připravovala buřty. Kdosi dostal nápad opékat sýr. Potom přišla na řadu jablka a nakonec i bonpari. Dnes odpoledne odjel první účastník zájezdu. Jakub Rozsypal. Teď večer přijeli Novákovi pro Rendu a Marka. Pomalu jsme dopékali buřty a ostatní věci, a až kolem desáté nám začalo pršet. Události se daly do pohybu. Paní profesorka vydala pokyny a zburcovala celou naši společnost. Milan, Jirka a já jsme se vydali na naše stanoviště. Jako první šel Víťa, neboť měl velice dobrou náladu a tak šel jen v kraťasech. Kvůli dešti se měl každý kdo dojde do cíle, vrátit ihned do tábora. Takže se poutníci míjeli přesně tam kde jsme byli schovaní. Když přišel Bernie, Víťa se právě vracel a jeho bojovná nálada mu dovolila zpívat. Píseň ocituji v necenzurované verzi: „Jsem car ruské země, seru nerušte mě. Sahám po papíru, Přemýšlím o míru. Soudruzi bratři, my sereme za tři, matka Rus nám patří hej hej“ Postupně prošli všichni. Někteří po jednom a někteří po dvou. Pršet nepřestávalo. Na konec šel Jakub a Alena. Jak zašli za roh, vyrazil jsem směrem k domovu. Za zatáčkou se objevil Jirka a říkal, že počkáme na zbytek shora. Počkali jsme a odešli do tábora. Po příchodu jsme se převlékli a dlouho si povídali. Bernie nám vyprávěl, jak si Michal Macháček přišel pro řízek a od té doby se Michal oslovuje: „Bratře v řízku!“ nebo jsme se dozvěděli, jak si „Řízek“ hrál na šamana. Pak se nás optal jestli jsme již slyšeli Chaprál crazy plesk! a jejich album Hladina mrkve je v nepoměru k botanické zahradě. Nikdo to neznal, a tak jsme se odebrali do Ondrovy chatky. Po dlouhém hledání tzv. Pleskáčů nám Ondra oznámil, že neví kde to je, ale že to zejtra najde. Víťa prohrabávající se v cédéčkách, nalezl rituální zpěvy z ostrova lidojedů a pustil je. Chvíli jsme je poslouchali a pak si je vypučili. A šli jsme spát. Za zvuků padajících stromů a ustavičného vyřvávání: Zimááááá, zima mi jééééééé jsme usnuli. V naší chatce zhaslo světlo jako první, ale ještě dlouho jsme slyšeli a sem tam i viděli ostatní jak se venku houpají a povídají si. Probudil jsem se poněkud později než včera, ale stejně nikdo nebyl vzhůru. Jednak opět pršelo, a jednak se po bojovce chtěl každý vyspat. Pršet nepřestávalo a tak jsem si četl. Co jiného by se dalo dělat v chatce, která má 10 metrů čtverečních a čtyři lidi (z toho tři spící). Časem se všichni kolem mě probudili a Martin šel uvařit snídani. Aby se nám dobře snídalo, pustili jsme si lidojedí zpěvy znovu. Asi za tři čtvrtě hodiny bylo po jídle, ale vzhůru, kromě nás, nebyl nikdo. Dali jsme si karty a znovu lidojedy a čekali, až se někdo vzbudí. Okolo půl deváté se déšť trochu utišil, a tak vyšla ven i paní profesorka a pár dalších probuzených. Optala se nás jestli víme o někom dalším, kdo by byl vzhůru a šla zpátky. Pro nečinnost jsme začali balit a uklízet. Včera při ohni v nás zmizelo trochu zásob, a tak jsme je teď skoro úplně dojedli. Po dlouhé době se probudil i Bernie. Vrátil jsem mu rituální zpěvy a on mi zapůjčil Pleskáče. Přinesl jsem si je do chatky a začal shánět někoho, kdo by si to taky poslechnul. Přišli jen mí spolubydlící. Popisovat toto hudební sdružení nemá cenu, neboť to nejde. Styl, jenž nese hrdý název Plesk!, je opravdu crazy. Většinou se jedná o crazy rock, jenž je prokládaný recitacemi básní a prózy od stejné skupiny autorů. Pro neustávající pršení byl odjezd stanoven o hodinu dříve, než se čekalo. Po obědě všichni dobalili a douklidili chaty, protože jsme byli svoláni do společenské místnosti. Ještě chvíli se Franta koukal na fotbal, a když paní profesorka televizi vypla, bez váhání ji opět zapnul. Takhle se handrkovali asi pět minut. Nakonec jsme se dozvěděli, že nám budou předány diplomy. Každý nějaký dostal. Např.: Za první místo ve Vodičství (Jirka a Víťa), Martin byl jmenován Mr. Mokré Hadry a Bernie dostal diplom za první místo ve všem. Rozloučili jsme se s kempařkou a odešli na stanici. Po dalším zdolání několika tunelů a přejezdů řek jsme se opět objevili v Čerčanech. Tam nás opustil Franta a my vyčkali příjezdu vlaku do Prahy. Na Hlavním nádraží nám Víťa ještě jednou zazpíval: „Jsem car ruské země…“ a pak jsme se rozešli na metro a domů. Takto skončil náš výlet, na němž skoro neustále pršelo, na němž se prokázali schopnosti a neschopnosti každého z nás.

---