Člověk a stroj aneb já se napiju!

Jednoho krásného dne zrodil se nám v hlavě nápad, že bychom mohli opět někam vyrazit. Někam, kde jsme ještě nebyli. Po dlouhém prohledávání v leťáku jsme se rozhodli pro jednodenní výlet do Bruselu. Ráno tam a večer zpátky. Když jsme se jednoho březnového dne probudili okolo čtvrté hodiny ranní, vyrazili jsme na letiště. Cestou z východní části Prahy na letiště na opačné straně města přibývalo mlhy a místy i sněhu a ubývalo teploty. Nad samotným letištěm se převalovala mlha, že nebylo vidět na sto metrů. Řidič autobusu poslepu a po paměti přijel před terminál a my vešli. U přepážky probíhalo vše hladce až na to, že nás odbavovala novicka, a tak se pětiminutová procedura protáhla na čtvrt hodiny. Měla prý problémy se zvládnutím počítače. Nu což. Prohlédli jsme si letenku a zkontrolovali již vyřčené údaje. Zjistili jsme, že sedíme oba v uličce. Usoudili jsme tedy, že letadlo je plně obsazeno a my přišli tak akorát. Přečkali jsme pár minut a již nás volali k nástupu. Okolo nás nebylo mnoho lidí, a tak jsme se domnívali, že teprve přijdou. V letadle jsme se usadili vedle statného pána a začali číst noviny. Když se zavřely dveře a aeroplán se dal do pohybu, zjistili jsme, že v letadle pro 144 lidí je jich sotva pětadvacet. Rozsadili jsme se tedy každý ke svému vlastnímu okénku a pokračovali ve čtení. Mlha mezitím nepolevila, ba naopak snad i zhoustla. Kapitán nám oznámil, že letadlo bude ošetřeno proti námraze. V reálu to vypadalo tak, že přijel obrovský náklaďák s výsuvným ramenem na jehož konci byla tryska. Celý tento kolos měl prozaický název Elephant – slon. Nejsem si jist, zda pravým účelem této operace bylo ošetřit letoun proti námraze, neboť po zásahu zmíněného vozidla nebylo ven vidět vůbec a většina tekutiny zůstala na oknech. Posléze jsme se opět rozjeli a my se těšili na klidný a ničím nerušený let. Chyba lávky. Popojížděli jsme po ploše ruzyňského letiště více jak hodinu, než jsme se konečně odlepili od země vyrazili vstříc oblakům. Zbytek cesty proběhl podle plánu a my prožili krásný, slunný den v Bruselu. Prošli jsme město křížem krážem, povečeřeli v jedné z mnoha hospůdek na pěší zóně a vychutnávali tuhle metropoli do posledních detailů. Brusel je velice zajímavé místo, kde se snoubí moderní architektura s vlámskou a nejen tou. Stojí za povšimnutí, že uklizené a čisté jsou jen hlavní cesty a pěší zóny. Jakmile člověk zahne za roh do postranní uličky nečeká ho nic jiného než hromady odpadků, popřípadě sutin, popřípadě něco ještě mnohem horšího. Po prochozeném dni jsme se cítili značně unaveni, a tak jsme se s mírným časovým předstihem vydali zpět na letiště. Z vlaku projíždějícího městem jsme naposled spatřili proslavené Atomium, které z dálky vypadá mnohem lépe než z blízka a pak jsme vjeli do tunelu a výlet tím pro nás prakticky skončil. Odbavení na letišti probíhalo hladce. No, vlastně na chlup stejně jako ráno v Praze. Taktéž jsme narazili na nově zaučovanou obsluhu a taktéž jsme dostali místa do uličky. Poučeni z rána, říkali jsme si, že to zase nebude tak hrozné, i když je večer a dalo by se očekávat více lidí. Prohlédli jsme si bezcelní obchody a restaurace, které cenami mnohdy převyšují ty nejdražší pražské restaurace a odešli jsme si sednout a kochat se pohledem na noční letiště plné letadel. Když jsme projížděli chodbou dlouhou snad kilometr na pojízdných chodnících, uviděl jsem, u stěn automaty na pití. I dostal jsem žízeň. Vzal jsem tedy dvě poslední jednoeurové mince a vhodil je do jednoho z automatů. Obě mince propadly zpět. Chtěl jsem je „ohoblovat“ o stranu automatu, ale byl natolik nový, že mi to přišlo trapné. Šel jsem tedy hledat další. To nebylo zrovna těžké. Vždy na konci třicetimetrového pojízdného chodníku stály dva. Vyzkoušel jsem jich takto asi čtrnáct. Ani v jednom z nich mince neuvízly a já měl stále žízeň. Najednou nás stihlo prozření. Zjistili jsme totiž, že náš gate má sice nejvyšší číslo, ale to neznamená, že musí být úplně na konci chodby. Vrátili jsme se tedy skoro na začátek a tam sešli po schodech do našeho gatu. Byl to jakýsi „přístěnek“ ke hlavní letištní budově. Byl však mnohem hezčí než zbytek letiště. A také tu byl jeden automat na pití. To bylo něco pro mě. Vzal jsem své štěstí doslova do hrsti a v hodil jednu minci. Zůstala vevnitř! Zaradoval jsem se a nedočkavě vhodil druhou. Byl to nejdelší zlomek vteřiny v mém životě. A ta druhá mince ------------PROPADLA! Zaklel jsem a zmáčkl tlačítko na vrácení mincí, ale to nefungovalo. Sundal jsem si bundu a vyhrnul rukávy u košile. Dělal jsem s mincí všelijaké kousky. Zahříval jsem jí, zchlazoval, „hobloval“ o zem i o stěnu a všechno marně. Nakonec mě zachránili dva technici, kteří sem přišli. Rozměnili mi a já se mohl po půl hodině dobývání plechovky konečně napít. Popíjeli jsme tedy kolu a hledali na ploše okolo nás nějaká letadla. Nebyla tam žádná. Celou hodinu jsme sami dva seděli ve „stanu“ o rozměrech padesát krát padesát metrů a vyhlíželi spolucestující. Necelou třičtvrtěhodinku před startem jsme se uklidnili, neboť se dostavil jakýsi japončík s kufrem a sedl si vedle nás. Nakonec pro nás přijel autobus a odvezl nás k letadlu. Oproti předpokladu neletěl Boeing 737 ale ATR 42. Již nás přešla zlost na přepážkovou pracovnici. Za letu jsme si schválně spočítali kolik je na palubě lidí. V letadle pro 46 osob nás bylo celkem třináct.

---