Lednové jiskření

Ta letošní zima je přece jen úžasná.

Lednové jiskření


I


Polární květy v bílém snu,
ledové růžence na stromech,
perlové zdobení ve vlasech,
drobounce lesklá sklíčka z mlh,
panenská krása cherubínů,
lednové znělky koledníků.

Broušené jiskry na řasách
jak poztrácené slzy
Stříbrné hvězdy po ránu -
a to by chtělo ještě snít.
Náramky hvězdic na pažích
svádivě nahých bříz.

Jak to teď třesklo o nebe!
Ochranná křídla
protrhla zvuky ticha
a spadla do úbělu.
A teď to krvácí jak
z proříznutých ran!

Dobrácká hlava sněhuláka
nesmělou kapkou pomrkává.
V lokýnkách voda,
severní noci v barvě lnu
krajinu vřele objímají.
Laskavé požehnání.

A země
zoraná trnem mrazu
pije svůj příděl bez dechu.
Pod víčkem ještě tma…
Jak pobrat tolik vláhy!
To požehnání z nebe!












II


Sněhurky na dlaních
rozpažených větví,
když zima přibrušuje,
šedivá s bílou když se ladí
a všude natřeno,
stříbrné ostří burácí.

Povodně hvězdokup
pokryly krajinu
chladnou hřívou.
Na horách vločky
složeny do mozaiky
nekonečných snů.

Jak se to dřímá
v půvabném objetí
letmého slunce!
Vesmírné kouzlení
modrobílých her
kraj vůbec nevnímá.

Zapadl v moci ticha,
do drápků mrazu
schoulil se celý,
v sněhovém brnění,
do chladných peřin
zimního vinobraní.

Úroda zajatá
v ledových dějinách,
meč proti meči,
rytířské klání
mrazivých květin
ve vichřici.










III



Zatím co ve vzduchu
probíhá kdo s koho,
dole to prospí
málem soudný den.
Kosí vzdech rozléhá
ticho krajem.

Při cestách bílých kavalírů
jakoby se nic nedělo,
vždyť je to všechno
jenom hra
bodavých teček
s oblevou.

Kořínky jaro netuší,
země má nevidomou duši
a vítr bujnou ohlávku.
Už se zas šedě setmělo,
světlo nám jaksi polehává,
den odkapává tiše.

Tma rozhodila
svoji kštici,
měsíční hřívou
osvětluje zem.
Je konec kouzlům
konec hrám.

Po slavných bitvách
odevzdány zbraně.
Zraněné ticho
hojí tržné rány,
a někde v sněhu tluče
srdce hvězd.

---