Josef a jeho bratři

Josef a jeho bratři

   Josef si povolil kravatu a rozhlédl se kolem sebe. Nepřipadal si právě nejlíp. I když od včerejška se stačil s některými v místnosti seznámit, většinu neznal ještě ani jménem. Rozpačitě povolil uzel kravaty ještě jednou a rozhlédl se po salónku.

  U dvou dlouhých stolů, uspořádaných do písmene U, seděli muži nejrůznějšího věku, všichni oblečení v černých nebo tmavých oblecích. Většinou byli zamlklí, jedině čahoun v rohu nahlas komentoval výsledky v deníku Sport.  Karel z Měcholup. Takový buran…Josef znechuceně odvrátil oči. Jak ta Eva mohla? Právě s Karlem, taková jemná, inteligentní žena…

Petr po jeho levici zřejmě sledoval stejnou myšlenku: -do žen a do melounů nevidíš…, kývl hlavou k hulákajícímu Karlovi. Oba najednou pohlédli na portrét, který visel na černé oponě, přikrývající malé pódium. Krásná ženská tvář, napůl ve stínu, výmluvné tmavé oči. Krásná fotka…To Petr Evu tenkrát vyfotil, jak se Karlovi včera přiznal.

   Tak dobrá, Petr byl fotograf, který Evu fotil, ale…Josef nemohl překousnout pomyšlení, že by ti ostatní mohli být samí milenci…Pravděpodobnější mu přišlo, že jsou to „muži, kteří byli mojí matce nějakým způsobem blízcí“. Přesně tak, jak to stálo v pozvánce na smuteční slavnost.

   „Jedním z posledních přání mé matky bylo, aby smuteční slavnosti byli přítomni muži, kteří jí byli blízcí. Proto prosím, pokud máte důvod se takovým mužem cítit, přijeďte. „ Následovalo datum a místo.

   Josef důvod měl, a proto přijel. Nebyl dnešní, nemyslel si, že všichni ti muži jsou pouze kolegové či přátelé:  od doby, co se s Evou rozešli, uplynulo víc jak dvacet let, ale přesto mu nebyla po chuti myšlenka, že všichni s ní spali. Například ten Karel…, jak by se s NÍM mohla Eva bavit o nejnovějších trendech v moderním malířství, o smyslu kombinace mléka a jahod v Bergmannových filmech, o všech těch věcech, které měla ráda…No ale, jak by se o tomtéž mohla bavit s tím mladíkem s copánky na hlavě, vždyť mohl být jejím synem…

Josef se zastyděl -  žárlil… navíc už zbytečně…protože za hrob…a vlastně bezpředmětně: ten hoch byl určitě jen Eviným žákem, asi vynikajícím žákem, blízkým jejímu srdci. Josef si zoufale přál, aby to celé už skončilo. Plánoval hned po obřadu odjet, odjet pryč, odjet do svého města a sem se vracet jednou za rok na Dušičky.

   Celá tahle sešlost začínala připomínat hodně černou grotesku. Karel v rohu přestal komentovat noviny, rozvalil se v křesle a dřímal. Zrzavý Kamil s ortopedem Milošem si skoro šeptem porovnávali svoje mobilní telefony…Ulízaný třicátník v drahém obleku se každou chvíli díval na masivní drahé hodinky na zápěstí a nervózně poposedával. Muž, který vypadal jak indický guru, už před nějakou dobou zalezl za černou oponu, která kryla pódium. Josef si představoval, že zřejmě zaujal meditační polohu, ale mohlo to být také úplně jinak…

   Vyšel ven. U tepané hřbitovní brány pokuřoval Laco. Tak se včera představil. Laco jako jediný,  Josefovi se zdálo, zachovával důstojnost. Teď na něj přátelsky pokývl: - už tu měli být…Josef se postavil vedle něj:  - to si Eva nezasloužila, kývl směrem k hospodě. Laco popotáhl z cigarety a pátravě se na něj podíval: Jak moc jste ji znal…? Od odpovědi Josefa osvobodil příjezd velkého černého vozu pohřební služby.

Vysoukal se z něj řidič v tmavém obleku, v ruce držel velkou proutěnou tašku. Potřásl si s nimi rukou: - Dcera zesnulé se omlouvá, a tady posílá…, máte to zařídit sami…, podával Josefovi tašku. Laco vytáhl peněženku a strčil zřízenci do ruky bankovku: - Děkujeme…Řidič se ukláněl celou cestu pozadu k autu…

 Připadal si  hloupě, rozpačitě a nerad držel tašku s urnou…Chlapi nepláčou…, říkala mu vždycky tetička, asi nebyl chlap. Předal tašku Lacovi a otřel si čelo.  Jen ať si jí drží, určitě ho měla ráda víc…Laco si odkašlal: tak to nějak zařídíme, ne?

   Skautská výprava po 30 letech, napadlo Josefa, když v průvodu už půlhodiny pochodovali po lesní cestě na místo, kde měli „rukou společnou a nerozdílnou a ve shodě“ popel rozptýlit. Tašku nesl momentálně Laco, ale v nesení se muži důsledně střídali.

  Konečně došli k dávno opuštěnému lomu. Těsně před ním přišla řada na Josefa. Snažil se tíhu tašky nevnímat, snažil se vůbec nevnímat svoji ruku, která ji držela. Ovšem, co ho čeká, pochopil teprve, když se všichni ostatní jako na povel obrátili NA NĚJ. ON to měl být, ON měl Evin popel rozptýlit právě tady a teď. Zpanikařil, ruce se mu roztřásly. Laco si odkašlal: pane kolego…tam…ukázal k jezírku vprostřed lomu.

Josef došel na kraj nazelenalé vody a opatrně vytáhl urnu. Měl pocit, že se mu všechno jen zdá. Že se každou chvíli ozve STOP a akce skončí…Držel urnu v náručí možná až příliš dlouho…a pak se v něm něco zlomilo. Co je mu do toho, jestli všichni tady s JEHO EVOU někdy spali, co je mu do toho, NAPOSLEDY je s ní on…Měl skoro vítězoslavný pocit.

   Když popel dopadal na vodní hladinu, zavál vítr a část přistála Josefovi na botách. Všiml si toho, ale vůbec se mu nechtělo s tím něco dělat. Chtělo se mu jen jedno, vrátit se o dvacet let zpátky…ale v lese se rychle stmívalo. Ještě viděl Lacova záda na cestě, když  si rozepnul kalhoty a do jezírka pustil zlatavý proud.

Co do všech, naposledy s ní byl on.

/27.2.2004, 13:44 hodin/