První láska aneb Trampoty traktoristy Arnošta

Dodnes, když si na ní vzpomenu, píchne mne u srdce. Přestože jsem již léta šťastně ženat, mám laskavou manželku a trojici zdravých neposedných dítek, má první VELKÁ láska mi stále kdesi hloubá v podvědomí. V podstatě se dá říci, že jsem dělal opravdu, co se dalo, abych ji vypudil z mysli. Ač po dědečkovi buržoazního původu, zavrhl jsem své předky a vstoupil do Strany, kde jsem celá léta konal dobro ve prospěch pracujícího lidu. Při službě u pohraniční stráže jsem dokonce vyprázdnil zásobník do zad diverzanta a byl za to oceněn medailí „Za chrabrost v boji s nepřítelem“. V továrně na obráběcí stroje jsme plnili plán na 150 procent a díky mým zlepšovákům (zapojení Lidových milic na úsek kontroly) byla omezena zmetkovitost na pouhou desetinu procenta. Soudruzi si mě nemohli vynachválit. Ale ani tyto mé nesporné životní úspěchy nepřinesly kýžené ovoce. Ta dívka prostě ovlivnila můj život a já na to nikdy nezapomněl...

         Bylo to o žních. Právě vrcholil poslední rok třetí pětiletky. Všude bylo cítit napětí, každý z obyvatel naší krásné socialistické vlasti ještě zvyšoval své pracovní nasazení, aby byl završen další úspěšný úsek cesty k blahobytu. Netrpělivě byl očekáván XIII. sjezd KSČ, který měl ukázat výsledky práce všeho lidu a naznačit případné nedostatky ve výrobě. A za této situace jsem nastoupil jako brigádnická výpomoc SSM do JZD Třemošnice.

         Byl jsem šťasten, že mohu svým dílem přispět našim rolníkům v jejich obtížné a zároveň důležité práci. Pamatuji si to, jako by to bylo dnes. Jak jsem si vykračoval v hrdém postoji, v blankytně modré košili s předpisově uvázanou kravatou a  zbrusu novým odznakem vzorného traktoristy, kterým jsem hodlal ohromit místní děvčata. Dosud jsem totiž pro přílišnou angažovanost ve Svazu mládeže nenacházel dostatek času na tuto oblast lidského konání. Jistě, i v naší organizaci byly některé mladé soudružky vhodných kádrových kvalit a znalé marxismu – leninismu, ale já byl dosud slepý k jejich nesmělému červenání, které nastalo pokaždé, když jsem na schůzi pronášel plamenné projevy proti západnímu imperialismu a vnitřnímu nepříteli. Ne nadarmo se mi tehdy říkalo Rudý Goebbels.

         Díky svému mistrovství v řízení traktoru Zetor 5 jsem byl brzy zařazen k elitnímu družstvu, které mělo za úkol svážet všechnu pokosenou pšenici do sil. Tito mladí soudruzi dosahovali v práci vynikajících výsledků a jednou je dokonce pochválil sám okresní tajemník KSČ. Abych řekl pravdu, trochu jsem se přijetí od takového skvělého kolektivu obával. A mé obavy se záhy potvrdily.

Ráno před východem slunce už na mě čekali u strojů a netvářili se nijak soudružsky. Bylo jich pět a moje osoba je evidentně čímsi odpuzovala. Snad mi závidí traktoristický odznak, říkal jsem si. A oni jen stáli a mlčky bafali  partyzánky. Tíživé ticho prolomil až kolohnát stojící nejblíže. Usoudil jsem, že je to jejich vůdce. Nečekal jsem sice žádný vybroušený cicerovský projev, ale i tak mě ta nesouvislá směska východočeského nářečí, nadávek a impertinencí zarazila. Navíc byl celý výstup zakončen mohutným vyfouknutím kouře z laciné cigarety přímo do mé tváře. Nicméně jsem pochopil, že se ten člověk jmenuje Hamsa a že očekává moje plné pracovní nasazení a pokud možno zavřená ústa. Ovšem on sám to vyjádřil poněkud ostřejšími výrazy. A tak jsme konečně vyrazili splnit náš socialistický závazek.

         Dřel jsem jako stachanovec a ostatní soudruzi poněkud slevili ze svého uměřeného postoje. Za dobré znamení jsem považoval třeba to, že když jsme se náhodou někde míjeli, tak si přestali odplivávat. A právě po jednom takovém dni, plném dřiny a naježděných kilometrů mi osud přichystal osudové překvapení. Sedím opřen o zadní kolo svého Kolchozníka, jak jsem překřtil svůj věrný traktor, a marně se pokouším zbavit mé vlasy všudypřítomné pšenice. Ostatní šli jako obvykle do místní nálevny, kde hrají karty a zpívají pobuřující písně. A v tom z blízkého kravína vyšla ONA.

         Byla překrásná. Její dlouhé vlasy měli barvu čerstvě vyloupaných kaštanů a do dálky zářil její rozkošný obličej. Byla přibližně stejného věku jako já. Pomalu se blížila ke mně. Nedostávalo se mi slov. Myšlenky se mi v hlavě draly na povrch jako bubliny v sodovce. Ani ve snu by mě nenapadlo, že tohle zapadlé JZD skrývá takový poklad. Nedovedete si přestavit, jak jí to slušelo v těch přiléhavých montérkách a zablácených bagančatech. A pak prošla kolem mne. Myslím, že jsem nervozitou celý zrudnul. Zkoumavě pohlédla nejdříve na mojí maličkost, potom na traktor a zase zpět. Usmála se! Dobré znamení, říkám si. Už už se chystám jí oslovit, když v tom z kravína vycházejí dvě postarší soudružky a jedna z nich zahaleká protivným hlasem: „Heleno! Kde se zase touláš?! Ještě musíš vykydat u koní!“

Myšlenkové spojení slov kravín a koně mi sice přišlo poněkud podivné (stáje jsem zatím neobjevil), nicméně do dívky jako by udeřil blesk, nekoukala vpravo vlevo a poslušně se vrátila zpátky. Aspoň, že znám její jméno...

         Následující den se rozhoduji zkusit štěstí znovu a opět počkat po směně u kravína. Svoz pšenice probíhá bez problémů. O polední pauze procházím kolem Hamsy, který o čemsi zuřivě debatuje s ostatními traktoristy. Jak mě uvidí, ihned zmlkne. Jediné, co se mi podařilo zachytit, bylo „Amerika“ a „již brzy“. Nevěnuji tomu přílišnou pozornost, mám plnou hlavu dnešního večera.

         Konečně! Pečlivě učesán a očištěn doslova hypnotizuji vrata od kravína. A skutečně! Helena vychází, zdá se v dobrém rozmaru. Záškodnická dvojice soudružek není v dohledu. Tentokrát míří rovnou ke mně. Co já jí jen řeknu?

„Čest práci!“ Ach jo, někdy mě ty svazácké směrnice nepřijdou příliš vhodné, zejména pro chvíle jako je tato. „Ahoj, ty nejsi zdejší, viď?“ Má opravdu krásný hlásek. „Ne, jsem tu na brigádě socialistické práce. Jmenuji se Arnošt.“ Zasmála se a já si poprvé všiml jejích smyslných rtů. „Já jsem Helena, ale můžeš mi říkat Helčo, každý mi tu tak říká.“ Začínám pomalu věřit v kouzlo mého odznaku traktoristy. „Tak jo, Helčo.“ Obdařil jsem jí svým nejskvělejším vřelým úsměvem. Ale ouha! Ty dvě stíhačky zase vyletěly z hangáru a opět volají Helču zpátky do práce. Chvatně se se mnou rozloučila a domluvili jsme se na zítra, stejné místo ve stejný čas. Opojen takovým pokrokem dostávám chuť létat.

         Na zem mě vrací zjištění, že soudruh Hamsa celý výjev sledoval z nedaleké garáže, kde už stačil spořádat slušnou řádku lahvových dvanáctek. „Hej šmejde, vole! Tu nech na pokoji! Ta je moje, jenom moje, rozumíš? Vypadá to na komplikace. „Ale soudruhu! Myslím, že nevíte, co mluvíte...,“ snažím se ho uklidnit klidným hlasem. „Kdo je u tebe soudruh, buzno?! Koukej odsuď vypadnout nebo ti narvu tu tvojí kravatu do prdele, rozumíš?!“ Začínalo to vypadat nebezpečně, naštěstí se Hamsa tímto citovým výlevem notně vyčerpal a upadl do hlubokého spánku.

         S Helenou to šlo skvěle. Scházeli jsme se každou volnou chvilku a celé hodiny jsme si povídali. Zjistil jsem, že je z rodiny někdejšího malorolníka a že teď pomáhá ve stájích. Oba rodiče jí zemřeli za války. Koně milovala. A měla evidentně ráda idealisty. Když jsem jí citoval pasáže z Kapitálu a Komunistického manifestu, takřka nábožně mi naslouchala. Společně jsme obdivovali hrdinný boj Rudé armády a Sovětský svaz vůbec. Učil jsem jí jezdit na traktoru. Moc jí to nešlo. Vzpomínám si, jak nás honil nějaký přespolní družstevník s vidlemi za to, že jsme mu poněkud zmenšili hejno hus. Na oplátku mi Helča dávala lekce v jezdectví. Šel jsem do toho s bolševickou vervou, ale kůň neměl nejspíš pro můj světonázor pochopení. Po desátém rodeu a následném pádu zanechávám marných pokusů vyhrát někdy Velkou pardubickou. Helča mě utěšovala a ujišťovala, že příště se to určitě podaří. Když jsme se loučili, poprvé jsem jí políbil. Ani se nebránila.

         Nezadržitelně se blížil konec žní. Jednoho dne jsem zaparkoval traktor naposledy. Večer se konaly tradiční dožínky, slavnost spojená s taneční zábavou. Helča se trochu obávala, jakou reakci vyvolá moje přítomnost po jejím boku. Varovala mě před Hamsou a moc se jí na zábavu nechtělo. Já ale nemám ve zvyku se někde schovávat, řekl jsem jí a bylo rozhodnuto.

         Večer to Helče moc slušelo. Měla úzké světlé šaty těsně nad kolena a k tomu bílé lodičky. Já jsem se ozdobil svazáckou košilí a několikrát přeleštil Vzorného traktoristu. Vstoupili jsme do sálu a sedli si ke stolu úplně vzadu. Promptně kupuji dvě velké vodky. Helča v tomto ohledu předčila moje očekávání. Sotva jsem usrkl, hnala se pro další. Vypadá to na zajímavý zážitek.

Při dámské volence mě vyzvala k tanci. Toho jsem se nebál. Tančím totiž opravdu dobře. Ona se také nenechala zahanbit, a tak jsme byli ze všech stran zahrnováni uznalými pohledy. Tedy až na jednoho člověka. No jistě. Hamsa. Spatřil jsem ho v poslední chvíli a to už bylo pozdě na ústup...

         Byl ve formě, nalitý jak hovado. Rychle jsem dopil nejbližší vodku, protože tohle bude ostré. „Smi nerozuměl, buzno? Sem řek, abys vodsuď vypadnul a jí nechal bejt!“ Zatímco tohle blekotal, blížil se se svojí suitou goril blíž a blíž. „Je mi jedno, co plácáš po večerech, ty mizerný kulaku!“ Tohle jsem moc nedomyslel, většina místních byla do JZD donucena vstoupit za ne příliš přátelských okolností. Ale co, ať třeba puknou. „Výborně, soudruzi! Šest na jednoho...To jste družstevníci?“ Odstrčil jsem jemně Helču stranou. A už to začalo. Hamsa se rozmáchnul a mocně udeřil. Uhnul jsem a trefil ho pořádně do žaludku. Trochu se zapotácel a jeho prasečí očka dostala ďábelský odlesk. Další sled událostí si pamatuji velmi mlhavě. Kopu, mlátím a oháním se židlí kolem sebe, ale je jich moc. Postupně dostávám další a další direkty. Pomalu ztrácím vědomí. Krev z rozbitých úst mi kape na potrhanou svazáckou košili. Slyším kdesi v dálce, jak Helča křičí hrůzou. Kdosi volá Bezpečnost. Nakonec mě Hamsa a jeho parta vyhazuje oknem, které nebylo zrovna otevřené. Pak už je jen ticho a tma...

         Když mě nakládají do sanitky, probírám se opět z bezvědomí. Bolí mě celé tělo. Blízko sebe slyším dívčí pláč. Nahmatám Helčinu ruku a tisknu ji na rozloučenou. Překotně mě ujišťuje, že všechno bude v pořádku a že se mi určitě ozve. Něco mumlám, snad „miluji tě“ nebo tak. Pak opět upadám do limbu.

         Byl jsem v nemocnici čtyři měsíce. Bilance hospodské rvačky byla děsivá. Tři zlomená žebra, těžký otřes mozku, zlomený nos, vyražené dva zuby, zlomená klíční kost, rozsáhlé pohmožděniny...Hamsa utekl před příjezdem Bezpečnost kamsi do lesů. Od Helči jsem dostal několik dopisů, ale přibližně v polovině mého pobytu v nemocnici náhle ustaly. Nedokázal jsem si to vysvětlit. Na odpověď na tuto otázku jsem si musel počkat dva měsíce. Když jsem se konečně doplahočil do Třemošnice, nikde jsem Helču nemohl najít. Až v hospodě mi řekli, utekla asi před dvěma měsíci na západ spolu s Hamsou. Prý odjeli do Spojených států. Nemohl jsem tomu uvěřit. Prostě zmizela z mého života. Bez rozloučení. Už se nikdy neuvidíme. Teď se mi teprve vybavil pravý smysl Hamsových slov o Americe. Popadl mě nepříčetný vztek, křičel jsem a nadával snad hodinu. A asi už chápete, že proč jsem se později stal jedním z nejzuřivějších pohraničníků.