Měsíc - divák

Věnováno nádherným včerejškům.

Zvědavý měsíc hledí z výšky
na nás, na mě a hlavně Tebe
a hvězdy mrkají plápolavým jasem,
bylo to krásné a bylo to včera,
dnes zas zapad´jsem mezi knížky,
jimž vykládám monotónním hlasem,
v němž třepotá se smutek,
od něhož nejradši bych utek´,
jen pouhé pomyšlení na ten měsíc zebe,
studí však křehkou svou krásou,
kterou rozprostírá za večera,
kdy se zájmem kouká se z výšin nebe,
na nás, dvojici bez citů,
bedlivě zkoumá sněhové chodce
a já si Tě odvádím
a příliš dobře vím,
že dala´s srdce jinému.
Co s tím?!
Ten měsíc vypadá tak krotce,
v úplňku se skvoucí
blíží se k mračnu stinnému.
Netuším
jak dopadne ten večer náš,
i když už dávno v konec dospěl.
Šeptám něžná slůvka co už dávno znáš
a duše nemohoucí
otvírá se lásce plně,
snaží se vykřičet svůj stav
do širého světa.
Tak trochu cituplně
vyzní moje věta
a Ty hřejivě se usměješ
a měsíc pozoruje dál,
jako by se o nás bál,
však taky má proč...
Bláznivý kolotoč
citů poblouzněné dvojice,
co měla být spolu,
když ve tmě hučí splav,
jehož hukot mine věž
citadely lásky jen o chloupek
a v střechách zasněžených chaloupek
zalesknou se nitky měsíce.
Čekám mlčky na prahu stavu bdělosti,
v mysli Tě zasypávám citem,
jinak však z hrany stolu
mračí se na mě kupa knih
a jako neposlušný mnich
přáním se s Tebou miluji
a měsíc zírá,
srdce strachem se mi svírá,
jsem sám, s holoprázdným bytem
a s hříšnou touhou.
Hvězdy už vyhasly, i nov ve své oblosti
se oddal radosti
ze samoty mojí,
poslední myšlenku já věnuji
Tobě a vykročím do noci.
Krev vře mi v žilách jen nadějí pouhou,
už není mi pomoci,
i měsíc odvrátil svůj zrak,
inu, zkrátka je to tak -
miluji as nesprávnou osobu;
a láska má mne přivede do hrobu...

---