Písmák Nostalgie
Utopen ve své samotě, ve svém trmáceníZuby cení na mě děvka povadláMdlá vůně plná vzpomínekKamínek na kousku kůžeA růže vadnoucí tu zbyla po ToběObě strany mince cinkly do tichaUž utichá tlukot srdce zběsilýNekonečné úsilí TebedobýváníDotýkání, jemné polibky a horký dechV prázdných zdech už nejsouA nebudou. Měl jsem v loži andělaTen však padlA spolu s ním jsi také zemřela.
Temnota
Slunce vyhaslo, pokrylo se slizemHavraní křídla víří histeriiA zametají hříchyDíky jim za to.
Jako pes
Jen pes upoutaný k boudě. Soudě dle Tvého pohleduJsem nikdy nebyl vícV každém ohledu poslušnýBěhal jsem na zavoláníA bání se v skrytu odkopnutíBez pohnutí mlčel jsem a čekalŠtěkal na rozkazNikdy jsem víc nebylSnad jen debilCo nechtěl nikdy vícJen být u Tebe a nehnít v útulku. Jenže i psi mají zuby.
Sám
Jsem tak sámOd doby co´s odešlaJehlu v paži mámDo srdce se nevešlaAsi víš jak mi jeS tělem plným chemieCo zabije. Zabije ve mně člověkaMengeleho v těle mém pokusyCo rvou mi mozek na kusySe nikdy nezhnusíNebo líp. Nestihnou se zhnusit. Jsem tak sámKdyž už nemám TebeVše okolo zebeA nebe.
Vak
Milovat je býti šťastnýmNeznat lásku, hmm, zrovna takA způsobem sobě vlastnímUzavírám citů vakVházím jej do řekyA topím. Snad plavat navěkyProbodnut kopímÚtlocituPlný citůA obavA nenávistiA vůbec všehoBude někde u dnaProsit o odpuštění. Voda pěníA vak spokojeněUžívá si v pěněA mrhá mým časem. Snad ne napořád.
A víc nic
Zlou vidinu války kreslí bubnování deštěKleště, co drtí silou zrůdnouCestu schůdnouNajít Ještě zapomenout na TebeZazebe závan vzduchuV duchu odsypané vteřinyNadýchané peřinyA noční klidPůlměsíce svitNabitý revolver se lesknePotemnělé chorályA víc nicRozsypané korály, co září příliš sytěTři kuličky vášně, co vyklouzly z nitěRozkmitaly časPrávě včas Troska se zbraní v posmutnělém bytěJen třesoucí se prstyNa chladném tělu zbraněChorály zmlklyI z potící se dlaně vypadl onen kousek kovuA znovuHledí měsíc zpoza mrakůBez rozpakůPadám k zemiVýstřel třeskl do ulicA proč taky neBez TebeNeumím, nechciZ vykřičených plic zmizel senA víc už nic.
Chci to, co nechci a musím to, co mohu
Dej, ať ano. Ano, ať zhřeším, dej. Ale ať nynější zůstane zachováno,stav věcí neměň, současné zachovej. Pomoz mi zhřešitna louce plné zkrvavených motýlů,zároveň přej mi se jak kryse vypelešitz jejích shnilých omylů.
Když a nic a všechno...
Když zněly zvony zvrácenosti zvuky peklaa jejich srdce plná zloby rozkmitala čas,když naděje se v uzardění pravdy zřeklaa úmyslně uzamknula sémě strachu v nás. Když zrno vzešlo, prorostlo nám útrobami- změnilo se v hrůzu,člověk potom povýšeně, jaspis mezi drahokamy,přehlížel tu lůzu. A co je lůza. Co je člověk.
Padlý anděl
Jsem anděl padlýPohled zvadlý upřen do stěnyVěřte mi, nedokážu lhátJá lkát umím jenV očích len se svou šmolkou zračíA mračí, ty oči oči se mračí stáleNeustále blednou, vpíjí se do tělaNechtěla, bože, ONA nechtěla zhřešitPřála si jen z těla anděla se těšit. A anděl nezklamal. A čas běžel dál. Na kraj sedlo jaro jemněA někde ve mě probudilo citEmoci, jež pro anděla neníKlidné snění, plné JEJÍ vůněSrdce stůně a malíř stírá štětcem krůpěj krve rudéZatišíčko chudé na barvy systolicky bušíI když mu sluší krvavá šmouhaA člověka rozechvívá touhaTřebaže již padl dávnoNení to nic pro anděla.
Šedivý město.
Posmutnělé střechy popraskaných domů se třásly zimou pod nánosem špinavého sněhu a jen tu a tam se prodral vstříc olověné obloze smrdutý obláček štiplavého kouře. Teploměry odmítaly věřit naměřeným hodnotám, a tak si tvrdohlavě stály na svých mínus dvaadvaceti. A F. se prodíral sněhem k polorozpadlé budově domu kultury.
Proroctví
Leptavý svit měsíce poskvrnil duši mou dlouhými šrámy,zastřel vše svým stříbřitým příkrovem, klopím zraka omílám v duchu Tvou poslední větu. Hanlivé fámykacířů nechávám plout mimo sluch, je to taklepší, neb soustředěn nořím se hlouběji do oněch slov. Víčka, ztěžklá nenadálým hříchem, tonou v slzách smutku,přec dýchajíc derou okolní krajinu, jak válka či krutý lovtoto počínání zdá se lidem čestným, jemným; a to vskutkukazí morálku. Nejspíš proto, jsa nucen klečet,snáším urážky, potupy a ponížení,ale můj čas přijde.
Zbytky slov
Dávímse zbytky slov,já vím,těžko se polyká ten kovslov jako "za co" a "proč",lidé bez naděje pijí vlastní močna rady šílených šamanů. Kdypak už dostanuchuť na tu moč a moč tu chuť kdy získá,když mi pískáv levém uchu,je to zhouba, v pravém spása,ale je to stejnak krása,plesám v duchu:cítit v hrdle zvratky štiplavé, úlisné, kyseléjak na holé hrudi svetr z látky,která svírá vesele. Mívámtakové stavy, když se slovy opiju,dívámse sám na sebe, převaluji se v opiuplného "za co" a "proč" a "jak",no a pakjako pokaždé žádná odpověďjen zeďa pozvracená ozvěnaa strašně vzdálenáhlasitostmou rukou do zdi zazděná,jak středověká slečna s hříchem na čele,která roky zbabělezvracela zbytky slov.
Měsíc - divák
Zvědavý měsíc hledí z výškyna nás, na mě a hlavně Tebea hvězdy mrkají plápolavým jasem,bylo to krásné a bylo to včera,dnes zas zapad´jsem mezi knížky,jimž vykládám monotónním hlasem,v němž třepotá se smutek,od něhož nejradši bych utek´,jen pouhé pomyšlení na ten měsíc zebe,studí však křehkou svou krásou,kterou rozprostírá za večera,kdy se zájmem kouká se z výšin nebe,na nás, dvojici bez citů,bedlivě zkoumá sněhové chodcea já si Tě odvádíma příliš dobře vím,že dala´s srdce jinému. Co s tím. Ten měsíc vypadá tak krotce,v úplňku se skvoucíblíží se k mračnu stinnému. Netušímjak dopadne ten večer náš,i když už dávno v konec dospěl.
World Is Cruel!
Strach se tiše plíží po stěnách,život můj odtéká do blízké stoky,zhnusení vrací se v ozvěnách,už není čas na poslední kroky. Už není čas na nic krom umírání,zmizely vteřiny, dny i čtyři roky,zaťaté pěsti a očí přivírání,nejradši hlavou bych prohnal si broky. Motherfuckin´ cruel world. Fuck ya´.
Šedivý město
Smog, špína a hluk z ulic městanesnáším a cítím se jak otrok,kupa lidí kol, ne, nejsme ze stejného těsta,vždyť oni obdivují pokrok. Pokrok. Pch. Jen rakovinu doby,já uvnitř nádoru, zlé smrduté díry,která tepe, a do nádoby,jak kdys Egypťané plní víry,jímáme vnitřnosti a krev;a mozek pod pokličku,smutněním rezonuje řevv uších, slzy na krajíčku,vztek a pěsti zaťaty,marně hlavou biji desku stolu.
Poslední cigareta
Z obou rtů kroužek udělám,když jsem sáma vášnivě potáhnu si vzduchu,prázdně a mělce. Nemám co bych sobě zapálil,podoben střelceu kompasu těkám sem a tam,a šeptám "poslední" si dám,a zatoužím na pár chvil,abych někým jiným byl. Udělám kroužek ze rtů obou, musím přeci kráčet s doboua být čistý jak nepopsaný list. Nadechnutí a mezi zuby vzduchu svist.