Proroctví

Tohle jsem psal a editoval zhulenej, fakticky se vám omlouvám...

Leptavý svit měsíce poskvrnil duši mou dlouhými šrámy,
zastřel vše svým stříbřitým příkrovem, klopím zrak
a omílám v duchu Tvou poslední větu. Hanlivé fámy
kacířů nechávám plout mimo sluch, je to tak
lepší, neb soustředěn nořím se hlouběji do oněch slov...
Víčka, ztěžklá nenadálým hříchem, tonou v slzách smutku,
přec dýchajíc derou okolní krajinu, jak válka či krutý lov
toto počínání zdá se lidem čestným, jemným; a to vskutku
kazí morálku. Nejspíš proto, jsa nucen klečet,
snáším urážky, potupy a ponížení,
ale můj čas přijde! Blíží se konec. Ječet
přikvapivším strachem však budou oni!

Spočívám v klidu, zahleděn v sebe obdivuji celou Tvou bytost.
Ač oči osleply mlhou nicoty, vnímám každičkou křivku zdání
bezchybné dokonalosti. Otupenou hranou mysli potlačím lítost
a sevřu v dlani purpur rtů a šmolku pohledu, bez ustání
šeptám prosebnou modlitbu, kajícně, ruce sevřené
bolestnou křečí, spoutané sametovými okovy tichého odevzdání
vyčkávám na znamení osudu. Marné smrti a zmařené
životy kráčí bok po boku, stálí souputníci v věčném klání
mezi zemí a oblohou, chtějíc zbořit nezměrné hlubiny
skryté pod nánosy špíny. Kdož nevěří v lásku, ni štěstí
či osud, trpí ztraceným bytím. Protichůdné roviny
názorů kříží lidské povahy, hvězdy, všemocní jezdci, klestí
černí tmy nebes křivolaké stezky míru, sejíce smrt hlásají
nekonečnou možnost odpuštění a návratu k těm, kdož klesají
v bludnosti slábnoucí mocnosti milujících, jež padá do propastí
čpících sírou. Srdce, prolezlá zkažeností, pravidelně plesají
v ozvěnách zla. Míra zloby přesahuje mez, praskot kostí
přetrhl ticho echem zvrácenosti, znaje skutečnou tvář
pána bolesti podlehl pokušení a role, jíž se zhostí
sám Satan, obarví zem krví, provázena hroznou zvěstí
o bolestivé smrti naplní srdce provinilců děsem.
Stane se tak ve dnech radosti, plných písní, naneštěstí
propadnou životem zcela všichni, jen my, kráčející lesem
zoufalého doufání, budeme ušetřeni pro příště, vděčně
přijmeme kalich naplnění, usrkneme a žijíce věčně
propadneme vzteku...

Proč jen jsme nezemřeli?!

---