Had a dvě křesla v zahradě

             Je to mlčenlivá post-apokaliptická zahrada. Žádné zářivé slunce. Pouze takovéto podzimní; neustále schované za melancholickými mraky a kouřem a smogem z odcházející pohromy.. lidé už na planetě nežijí.. zničili se ve VZDUCHU, na ZEMI, ve VODĚ a OHNĚM... Teď už zůstala jen tahle zahrada - lidmi, jak je známe dnes, nedotčená a neponičená, s křesly, co vypadají jako z období industrializace a oparem očekávání někoho, o kom sami víme, že nikdy nepřijde. My pozorujeme vše nezůčastněně jako bychom, jako lidé neměli být dávno po smrti.. Snad očekáváme opakovaný příchod Adama a Evy, aby znovu utrhli jabko z jabloně a aby na konci lidské cesty mohl mýtický Had znovu lidstvo zničit průběžným zaséváním nenávisti a neupřímnosti do jejich duší... Nebo snad spíše hlídáme jabloně, abychom Adama a Evu (a tím i sami sebe) ochránili před Hadovým mrštným jazykem a jeho svůdnými slovy??
A tehdy když spolu Adam a Eva šli, tak je z říčních teras pozoroval onen bájný Had a už tehdy spřádal plány na zhoubu těch, kteří se teprve měli zrodit.. zrodit z myšlenky, krve, prachu a hlíny, obilí a živočichů, trávy a slunce, vody a vzduchu. Zhoubu lidí. Nás. Opět se setkáváme s živly. Provázeli nás po celou naši epochu. Zde je Hadova past. Ty živly, které nám dávají život a ze kterých jsme vzešli nás zároveň zabily. Nejvíce nás ale zničil ten pátý.. duše.
Oheň - Slunce nám dává život a živí naše rostliny./Spaluje vše v jeho cestě... i nás.
Voda - Jsme z ní stvořeni a chrání nás před Ohněm./Zatopí naše tělo a my jsme bez Vzduchu.
Země - Živí nás a my do ní uleháme abychom jí opět navrátili naši tělesnou schránku./Otřese se a my se rozpadneme.
Vzduch - Dýcháme ho./Živí Oheň.
A pátý element? Duše.. ano kdysi dávno jsme se vděčně učili ji používat.. Naučila nás myslet  v materiálním světě.. tím nám obstarávala potravu a zabíjela divou zvěř, kterou poslal Had, aby nás zničil. Dávala nám oděv i nástroje. Zničila nás.. Naše vlastní podstata, která  nás dělala lidské bytosti.. nás zničila. Posedl ji Had a jeho mláďata, v mnohém horší než on sám.
Křesla čekají dál, milénia, miriády let... nevědí, že na ně už nikdy žádný člověk neusedne.. přesto zde budou stát navždy aniž by je Had posedl.       

.... nemají Duši.

A tak zde setrvávají v zahradě mezi dvěma jabloněmi pod melancholickým sluncem a očekávají příchod.

Koho?

Nové rasy, rasy lepší než jsme byli my...