Zrod mága

Elisa z vesnice Dokora ve stínu Adeských hor stála na rozbahněné návsi a zírala do husté mlhy. Padala tma a po jejím obličeji stékali kapky vody. Z dáli se neslo houkání sov a jiné zvuky které vydávali snad démoni. Bála se a rychle se vydala ke své chatrči, kde žila sama. Její muž zemřel před měsícem. Protáhla krok, bosé nohy se jí bořili do bláta. Dusot kopyt ji překvapil. Z mlh se vynořil obrys démonické postavy. Na hřbetě mohutného vraníka jel člověk v těžké černé zbroji. Na kovovém pancíři se srážela voda. Na hlavě měl muž kovovou přilbici, která mu kryla celí obličej.

Elisa se zastavila, kůň mířil přímo k ní a zastavil se těsně mimo její dosah. Zafrkal.

„Paní, potřebuji pomoc“ zazněl chladný hlas deformovaný přilbou. Až nyní si Elisa všimla, že brnění je pokryto krví. Zmocnila se jí panika, chtěla volat o pomoc, chtěla někoho, kdo jí pomůže….

Natáhla ruku a popadla koně za ohlávku. Vítr sílil a jeho skučení jí nahánělo stejnou hrůzu, jako přízračný jezdec. Kůň se podvolil jejímu tlaku a vydal se za ní. Dovedla jej ke dveřím chatrče a muž sklouzl ze sedla. Bahno se rozstříklo pod okovanýma botama a musel se opřít o koně, aby neupadl.  Jeho krok byl kymácivý, ale ještě sňal od sedla dvoubřitou sekeru a opíral se o ni. V domě byla tma, ale muž neomylně zamířil k Elisině posteli a zhroutil se na ni. Stále vyděšená Elisa rozdělala oheň v připraveném ohništi a obrátila pohled na nehybnou postavu. Potlačila strach a sundala bezvládnému muži přilbici. Obličej, který skrývala byl hubený a porostlí černými vousy. Žena odložila zvláštně tvarovanou přilbu a začala rozepínat řemínky, držící zbroj. Neměla s tím žádnou zkušenost a kov ji studil do prstů. Její dlaň narazila na zlomené ratiště oštěpu, který měl muž v boku. Další ránu měl na zádech, asi sekera mu tam prorazila pancíř i kroužkovou košili.

Muž se uzdravoval zázračně rychle a koncem týdne byl připraven k odjezdu. Byla opět mlžná noc a z venku se ozývali duchové mrtvých. Dnes se Elisa nebála, když seděla u ohniště a hlavu měla položenu na rameni mohutného válečníka, který se jí představil jako Serator.

„Neodjížděj“ zašeptala žena.

„Musím“ válečníkův hlas byl stejně drsný a nepříjemný, jako první den. „Jdou po mě.“

„Ti, co ti udělali tohle?“ Přejela mu prstem po ráně na zádech, která se dobře hojila.

„Někteří přežili a ti si dovedou posily. Zabili by všechny ve vesnici, kdyby mě tady našli.“

„Pojedu s tebou.“

„Ne. Místo po mém boku je snad nejnebezpečnější na celém světě.“ Muž jí vzal bradu do dlaně a políbil. Elisa polibek opětovala a pevně se k němu přivinula. Válečník ji vzal do náruče a přenesl na postel.

Bojovník se v sedle naklonil a naposledy Elisu políbil.

„Kdo vlastně jsi?“ zeptala se, když si Serator nasadil přilbu.

„Prokletý“ zazněl jeho hlas a válečník pobodl koně. Mohutný kůň vyrazil a jeho kopyta rvala morou zem. Elisa se za ním dlouho dívala. V očích se jí objevili slzy.

Jak Elisa přežila porod, nikdo nevěděl. Šeptalo se, že ji zachránil démon, který se vynořil z vánice. Její nový manžel, sedlák Horn byl tu noc venku a už se nikdy nevrátil. 

Šeptalo se, že je prokletá.

Měla zemřít, ale přežila. Celou noc ležela v krvi a zimě. V náručí jí ležely její dvě děti, kterým vlastní dýkou odřízla pupeční šňůru. Neměla dost sil, aby je umyla či rozdělala oheň kvůli teplu.

Serator sťal posledního soupeře a zapotácel se. Jeho zbroj byla pokryta krví a věrný kůň ležel mrtev opodál. Krev na zbroji ihned zmrzala a ledový vichr se zakusoval do válečníkovy nekryté tváře. Bojovník byl zraněn, těžce, téměř smrtelně a nyní klesl na kolena. Ve vířícím sněhu nic neviděl. Chtěl zemřít.

Náhle něco ucítil, zvláštní impuls v mysli.

Elisa.

A jeho dítě.

Válečník povstal a potáceje se, vydal se sněhem tam, kde tušil nejbližší vesnici. Zpoza namrzlé zbroje tekla životodárná krev a ihned zamrzala. Jeho ocelová vůle jej vedla. Měl syna a musel jej chránit.

Dokora hořela.

Plameny požírali neskutečnou rychlostí dřevěné domy a ničili uskladněnou úrodu. Vesničané umírali, bestie které se vynořili z noci byli podobny lidem, však v jejich rozšklebených tvářích nic lidského nebylo. Zubaté meče se zakusovali do masa a horká lidská krev skrápěla zemi.

Řádění ve vesnici bylo děsivé a pohled na bestie, požírající syrové lidské maso by položil i nejsilnější z válečníků.

Elisa se krčila mezi několika stromy vedle vesnice.  V náručí svírala své syny. Už nezvracela, neměla co. Bála se pohnout, všude okolo běsnili bestie. Náhle jejich slepá zuřivost opadla. Nocí zaznělo bubnování kopyt a do záře plamenů vjel vysoký jezdec na mohutném vraníkovy.

Serator, blesklo ženě hlavou, ale vzápětí poznala, že se mýlí. Jezdcova zbroj byla krvavě rudá. Jezdec chvíli v sedle setrval nehybně, jako by přemýšlel a bestie na něj vyčkávavě hleděli.

Náhle vykřikl nějaký rozkaz a desítky jeho sluhů se rozběhli po vesnici a propátrávali každou škvíru, každý kout. Elisa si s děsivou jistotou uvědomila, že hledají ji. Skřehotání bestií se rychle blížilo. Elisa začala jednat chladně a s rozvahou, o které ani netušila, že ji má. Políbila jedno dítě a položila jej na jednu z větví. Mohla se jen modlit, aby jej tu našli lidé.

To druhé…… zachvěla se. A v tu chvíli ji bestie našli.

Nezabili ji.

„To je tvé dítě?“ zaduněl hlas válečníka v rudé zbroji. „Zplodil je muž v černé zbroji, podobné té mé?“

„Ano“ řekla třaslavě Elisa. Cítila, že ji opouští zdraví rozum. Bylo toho na ni moc. Zápach páleného dřeva a masa, těžký pach krve a vnitřností, mlaskání bestií, které požírali její známé…

„Dítě potřebuje matku“ pronesl válečník. „A já chci to dítě. Půjdeš se mnou. A nepokoušej se dítěti ublížit, nebo tě čeká osud horší než smrt.“

Serator projížděl zničenou vesnicí. Měsíc osvětloval spáleniště, které ještě na některých místech doutnalo. Mraky se hnaly po obloze a zvedal se vítr. Mraky brzy zakryjí měsíc a začne pršet.

Válečník jel na jisto a na široké větvi našel dítě zavinuté v tenké pokrývce. Muselo zde ležet celý den a část noci. Bylo podivem, že žije. Válečník je vzal do náruče a dal si pozor, aby dítě náhodou nezranil o některý z trnů na zbroji. Cítil, že žije i Elisa a byl rozhodnut ji zachránit. Ale nejprve….

Bouře byla děsivá. Proudy vody padali z nebes, blesky křižovali oblohu. Lidé se modlili k bohům ve které věřili.

Mladá kněžka Aria pospíchala do kláštera. Po ulicích města Valterie se valili proudy vody a ty hrozili mladou ženu strhnout. A ke klášteru to bylo ještě několik stovek metrů. Žena už nemohla.

Vedle ní zařinčela zbroj a vedle ní se objevil kůň s jezdcem. Aria se chytla třmenu sedla a nechala se koněm vést až branám.

„Ženo“ zachraptěl muž na koni. „Postarej se o mé dítě. Jednou se pro něj vrátím.“ S tím jí muž v černé zbroji předal malí uzlíček. Dítě mělo bledou tvářičku a vysokou horečku. Aria kývla prošla boční brankou do nitra kláštera. V brance se ohlédla, ale muž byl pryč.

„Jmenuje se Tred!“ zaznělo bouří.