...dopisy Slunci...

            Na křídlech ptáků zpěvavých

přiletí stupeň po stupínku

kousíček tepla (pramálo hřejícího)

-na listy právě vzbuzené

svou zeleň čistou rozlije.

-A je tu rázem předjaří.

Má duše píše s úctou  Slunci

dopisy s vírou prosebné,

(vyryté barvou myšlenek

do tíživých archů vzdušných vln,

pečetí smutku označené)

a posílá do nebe poštou holubí.

Žádá si rychlé odpověďi

-však oni nepřicházejí.

Zářící hvězda našeho vesmíru

nechala napospas ovečku svou,

jen na pastvu trávu zelenou poslala jí

(přežvykuj človíčku a zticha buď!)

a v srdci prázdno zanechala.

Pak v kontrastu s náladou jarního vstávání

ovečka s duší bloumající

(a s myslí hladového vlka)

po čerstvých stínech sametových dnů

sama se topí v hloubce svého vědomí

a tiše volá o pomoc.

Pošli mi aspoň trochu dotyků

a jedno sousto něhy

-ať v duši mé už navěky

roztají ty černé sněhy.