Někdy je to jen otázka času

černou propiskou udělám přímku přes cévy na zápěstí...

najednou je mi skvěle

cítím mravenčení v dlani, předloktí a teď už i celé paži.

bože, cítím se nádherně

sednu si do kouta a přu hlavu o stěnu

samy se mi otevřou ústa

a já z hluboka dýchám-

nádech, výdech, nádech

přivírám oči

skrz řasy se mi všechno rozmazává:

strach, smutek, bolest-

ta veliká bolest,

ne z venčí,

ale ta uvnitř-

odchází z těla ven otvory v cévách.

Odlepím hlavu ode zdi

nemám sílu otevřít oči dokořán

a řasy rozmívají další obrazy

potůčky tekoucí po dlani a mezi prsty se slévají v řečiště

delta je na zápěstí

zvednu dlaň do úrovně očí-

řeka mění směr

nevrací se zpět do cév, ale teče k lokti

v prstech mi škubá

-jsou studené.

Uvolním celé tělo

ruka padá, trošku se uhodím do týla

strašně špatně se mi dýchá

hluboké nádechy, těžké výdechy, rychlé tempo

přesto se vleče čas

a mě je tak úžasně

rozhlížím se po pokoji s hlavou u studené zdi

zaostřím na skříň, postel, malířský stojan u okna-

venku svítí sluníčko-

je ironií dneska umírat

(Hynku, Viléme, Jarmilo. Petro!)

Proč je mi zima?

Na stolku vedle mě leží mobil

zvednu ho a zavolám

chvíli tiše šumí-

"Mami, proč to nezvedáš?", povídám

"já jen chtěla, ať mě vnímáš, ať mi rozumíš..."

promluvím si s hlasovou schránkou-

telefon brzy vypnu a zahodím.

Zavřu oči- tma je překrásná

a to ticho...

za pár hodin zvoní zvonek.

rozespalá jdu ke dveřím.

"Můžeš mi říct, co mi to necháváš za pitomé vzkazy?"

matka proběhne kolem mě,

 zase zapomněla klíče.

před zrcadlem si ladným pohybem upravý vlasy.

"Podej mi kabelku!", řekne a už je zase pryč.

já stojím v chodbě opřená o zeď.

sleduju dlouhou čáru na zápěstí.

myslím na to,

kdy se přestanu bát smrti

a opravdu si ublížím.

Propiskou, co mě poslala na druhý konec světa napíšu:

chleba, máslo, 15deka salámu, mléko

na nákupní lístek

a dnešek hodím za hlavu.