Jean Raspail:Já,Antoine de Tounens,král patagonský

Z knižního přebalu:

Na malém hřbitůvku ve francouzském Périgordsku je skromný hrob s nápisem: Zde odpočívá Orélie-Antoine, král patagonský. Zemřel 18. Září 1878. Kdo byl tento podivný král a jak se dostal sem na vesnický hřbitov? Je jeho život tak pamětihodný, že o něm bylo napsáno už tolik knih a že spisovatel Jean Raspail o něm vytvořil vlastně již druhý román? (V prvním, nazvaném Hra na krále – 1976, Raspail napsal o nástupci tohoto krále, malém chlapci dnešní doby, který snil o království). Byl to blázen, snílek, prosťáček, megaloman? Je jisté, že tento périgordský advokát, pocházející z rolnické rodiny, jednoho dne prodal svou kancelář, vypůjčil si k tomu další peníze od svého bratra a vyjel na nejzažší jih jihoamerického kontinentu, kde hodlal založit království araukanských a patagonských Indiánů. Osudy měl fantastické, králem se skutečně stal, panoval v chladných a větrných pustinách několik dnů a králem byl pak po celý život… Ještě třikráte se vrátil, vždy ubožejší a chudší, ale jeho sen o velikém osudu ho nikdy neopouštěl navzdory neúspěchům, zradám a výsměchu, které ho stíhaly.

V době francouzské belle époque, kdy císař Napoleon III. Hodlal vytvořit na latinskoamerickém kontinentu sobě podřízené říše a kdy dokonce poslal do Mexika nešťastného “císaře” Maxmiliána, aby tam byl popraven, osud osamělého dobyvatele Antoina, do jehož snu patřilo i osvobození nešťastných indiánských kmenů od bělošské nadvlády, byl vlastně dojemný a úctyhodný.

Říši se mu nepodařilo vytvořit, ale poddané Antoine de Tounens měl – ať to byli náčelníci zuboženého a bouřícího se lidu, araukánský Quillapan a patagonský Kalfukura, ať to byli různí hodnostáři, které si vysnil a obdařil pomyslnými tituly, nebo ať to byli skuteční básníci a spisovatelé tehdejší doby, Verlaine, Charles Cros, Jean Richepin, Francois Copée, astronom Camille Flamarion a tolik jiných, kteří ho přijali mezi sebe, když se mu celá Francie vysmívala, a kteří se prohlásili za jeho poddané. Byl jim blízký svým sněním, které dokázal tragikomicky uskutečnit, a byl jim blízký i svou neustálou touhou po Patagonii…

I Jean Raspail, spisovatel, básník a výzkumník vzdálených krajů kolem Hornova mysu, se v doslovu prohlašuje za generálního konzula Patagonie, který dostal pověřovací listiny od samotného Krále Antoina I…

Kdo okáže a chce být Patagoncem, ať se začte do této krásné, tragikomické a pravdivé knihy.

Můj názor:

Při pročítání prvních stránek jsem přemýšlel zda je to opravdu podle skutečné události a nebo je to jen čirá mystifikace, avšak zanedlouho jsem pochopil, že na tom vůbec nezáleží, v tomto románu to nehraje pražádnou roli, naopak velkou roli zde hraje snílkovství, ale ne ledajaké, je to snílkovství inspirující, které mě jen utvrzuje v názoru, že sny jsou to co člověka pohání a bez nichž člověk přestává pomalu žít, a proto své sny ochraňujme, ač se zdají na první pohled sebevíc bláznivější. Orélie-Antoine I., král patagonský to dokázal, proč by jsme to neměli dokázat i my? A proto i já se směle prohlašuji za Jeho poddaného a přidávám se k Jeho družině, pozvedám donkichotský meč a sedlám svoji Rosinantu, abych s hrdostí padl, za veršů Charlese Crose, na válečném poli nevyplněných lidských snů…

Je to kniha, kterou doporučuji všem, kteří se jednou za čas zastaví, zavřou oči a za bílého dne se zasní…řadím ji do své galerie vznešených titulů.

Jean Raspail: Já, Antoine de Tounens, král patagonský

Vydalo nakladatelství Práce / Praha, 1987.

Z francouzského originálu Moi, Anoine de Tounens, roi de Patagonie (nakladatelství Albin Michel / Paříž, 1981) přeložila Drahoslava Janderová.