Studentský večer

„Tak mám takovej pocit,“ vytrhl Adam Lauře sluchátka z uší „že sem právě udělal pěknou botu.“ Kam jsem jen dala tu řasenku… zamyslí se na okamžik Laura, ale po chvilce opět začne vnímat Adama, který je viditelně nedočkavý. Očekává, že se zeptá a se zájmem bude naslouchat jeho slovům. „Tak povídej, co zas?“ Nenechává Laura Adama dlouho čekat. „Takže:“ nadechne se Adam, „sem byl teďka u Nikoly jo, no a vona, posloucháš mě?“ Laura se na něj podívá a souhlasně kývne. Adam spokojeně pokračuje. „No, kde sem to… jo a vona byla uplně v pohodě, což není tak častý, sedla si ke mně na postel a prostě sme kecali a tak. Znáš to. No a když už to jako vypadalo, že by k něčemu mohlo dojít. Chápeš ne?“ snaží se Adam opět zjistit, jestli ho vůbec poslouchá. „Né asi.“ Pohotově řekne Laura. „No já jenom aby.“ Usměje se Adam a dál vypráví: „A tak když to už prostě bylo celkem nadějný, tak se přiřítila Jana z vedlejšího pokoje. Já jako nevěděl, že tam vůbec je, takže sem koukal asi dost blbě, ale vo to nejde. Víš, jak s Janou chodim dycky na vlak, tak si povídáme no. A jednou sme probírali Lauřino břicho. A já jako nevim jak jí to napadlo, ale prostě si na to nějak vzpomněla a udělala takový znamení…“ (Což znamenalo, že se Jana zeptala: „Tak co?“ a maminkovsky si pohladila svoje absolutně ploché břicho) „… no a já“ chytne se Adam za hlavu „sem Nikole  šáhnul pod svetřík, a ani nevim proč, sem řek, že její břicho mi popisovala úplně jinak, a jako by toho nebylo málo tak sem eště dodal, že Markéta nemá u pupíku pihu…“ „A co vona na to?“ „No znáš Nikitu.“ Sklonil Adam hlavu. „To je fakt. A to se jako urazila kvůli tomu, že jí šaháš na břicho, že to probíráš s Janou, nebo že zkoumáš břicho Markéty?“ zajímá se Laura. „Asi všechno, já s ní vod tý doby nemluvil. Teda já chtěl, ale Nikola ne.“ „Tak jí nech, ať se uklidní a bude to ok.“ Laura si zase nerušeně zastrčí sluchátka do uší a zapne discmana. Ostatně to dělá vždycky, když se chce zavřít do svého světa. Jenže asi tak po třech minutách (Těsně před krásným kytarovým sólem) jí došly baterky. Naštvaně je dala do nabíječky v zásuvce. Nabíječka už byla trošku starší, takže je tam musela nechat přes noc.

Učit se jí moc nechtělo a všichni co se neučili už byli někde v hospodách, na diskotékách, v klubech…Tak na sebe hodila černé přiléhavé tričko s hlubokým výstřihem, bundu a  taky vyrazila. Spíš narazila. Jakmile totiž vyšla z pokoje narazila do Milana. Teda do bláznivého pyromana (profesora na chemii). Oba vypadali tak nějak zahleděně. Profesor ani nenadával, jen se podíval kamsi k Lauřinu dekoltu, a šel dál. Laura se na chvíli opřela o dřevěné dveře svého pokoje. Chvíli pozorovala strukturu dveří. Přemýšlela nad tím, jak se asi matná barva vpíjela do dřeva z dnes už oloupaných dveří. Pak si uvědomila jak je dlouhá chodba koleje prázdná a tichá a vydala se ke vchodovým dveřím. Vyšla na ulici a zatím neměla žádný určitý plán. Jen tak si šla po chladných dlažebních kostkách a míjela hloučky většinou popíjejících a pokřikujících vrstevníků. Pravděpodobně zamíří do jednoho z místních klubů. Dneska nemá moc náladu na blbnutí. Po chvilce vybírání zapadne do nazeleno natřeného domu se světelnými poutači. Chvíli sedí, popíjí z vysoké, šestihranné sklenice bílý vinný střik a poslouchá živé vystoupení Gaia Mesiah. Na to, že je slyší poprvé se jí celkem líbí. Když se natahuje po druhé sklence přistoupí k ní tři kluci. Nikde jinde už není místo, a tak jim dovolí, aby si přisedli. Zprvu společně nekomunikují. Po tom, co číšník odnese Lauřinu prázdnou sklenici se spolu začnou trochu bavit. Asi tři čtvrtě hodinky si povídají a docela dobře si rozumí.

Laura se opatrně zvedá ze židle, musí se tak trochu přidržovat stolu, protože se jí nějak motá hlava. „Kam deš?“ diví se Vojta a podívá se na ni svýma krásně temně zelenýma očima. „Řekla sem spolubydlící, že když půjdu někam ven, tak do půlnoci sem doma.“ „Tak jí brnkni“ přeruší jí černovlasý dlouhán, jehož jméno si nemůže vybavit. „Jo, a navíc eště není ani půla!“ nenechá jí odpovědět Marek. „Ona nemá mobil.“ „Co?“ diví se ten čahoun s Vojtou zároveň. Laura pokrčí rameny. „Tak se tu mějte.“ Vezme si bundu přehozenou přes železné opěradlo a odchází zpátky na kolej. Venku se obleče a jde dál. Prochází pod oranžovými světly pouličního osvětlení. „Lauro!“ „Jo, Lauro.“ „Héééj!“ Laura se otočí. „Počkej na nás.“ Volají ti týpci z klubu. „Je teprve půl, pojď s náma kousek. My jdem támhle kousek.“ „Na vlakáč.“ Skočí Vojta do řeči Markovi. Laura se usměje. „Tak jo. Stejně bych kolem vlakáče šla.“ Kluci vypadají spokojeně. A koneckonců Lauře jejich společnost taky nevadila. Navíc jí dost zaujaly Markovy odbarvené, dlouhatánské dredy. Po pár krocích jí vzal Vojta přátelsky kolem ramen. Napadlo jí, že by se měla bránit. Ale z nějakého důvodu to neudělala. Byli vážně milí. Dokonce je začala tak trochu považovat za přátele. Ovšem jen do té doby než Marek nevytáhl nůž. „Tak jo, děvče, prachy sem.“ Laura vytáhla z Kapsy dvoustovku. „Víc nemám.“ „Ale, ale. Suky prošetři jí“ pověřil dlouhána Marek. Ten si klekl a začal Lauru osahávat. Víc nenašel. Laura pootočila hlavu tak, aby Vojtovi viděla do obličeje. Chvíli se na ní upřeně díval. Pak se Laura otočila zpět na Marka. Vojta se naklonil k jejímu uchu a co nejtišeji jí řekl: „Promiň.“ To Lauře moc nepomohlo, ale kupodivu se jí ulevilo. „Měj se bezva kočko“ Rozesmál se Marek. Pak všichni utekli.

Laura si pomalu sedla, opřela se zády o zábradlí a zavřela oči.

„Nikola mi zavolala!!!“ zajásá Adam a stiskne  na Lauřiném discmanovi >>stop<<.