Megaromán Part II

4. Taxůvku jsme chytli...
Taxikář byl príma – asi že neměl splín! Haha! Kam to bude, šéfe? K famákům do klubu, do stařičký Alma Mater, kam jinam? Když se člověk podruhé narodí, pár panáků si rozhodně zaslouží. Kurva! Motorka v hajzlu a ještě pokutička! A to byl ten poliš očividně naměkko, když viděl ten šrot. Papíry pro pojišťovnu? Jo, dobrej fór. Asi chudák zapomněl, v jaký době to žijeme. Takže jo. Takže jsem to přežil. To je ale divnej pocit. Stačil jeden jedinej, docela malilinkatej šutráček, kdyby se mi postavil do cesty, a za pár dní už by se kouřilo z komína. Puf! Puf! A už by nebylo nic. Vůbec nic, co by někomu připomínalo, že nějakej Boris Adler vůbec kdy žil. A to jsem se v životě tak nadřel! Jenomže pro koho? Blik!

„Ahoj Borisi, tak co? Už máš nějakej plán na toho Šabatku?“
„Jo, jasně, existuje několik variant, jde v podstatě jen o to, vybrat tu nejlepší.“
„Jako ostatně vždycky, že? Tak spusť.“
„Tak jako první se samozřejmě nabízí možnost prostě se o to nestarat a nechat Šabatku v klidu, dokud bude schopnej pracovat – což může, podle Novakovskýho – trvat tak maximálně rok.“
„To nezní špatně. Jsou s tím nějaký problémy?“
„Jo. Teď vypadá Mirek ještě docela slušně, ale ztrácet na váze už pomalu začíná. Za pár měsíců bude vypadat jak chodící mrtvola. Na obrazovce se nebude dvakrát vyjímat.“
„No tak ho prostě stáhneme a bude.“
„Pokud nebude dělat problémy.“
„Myslíš, že by moh? Jako soudy, diskriminace a tak?“
„Přesně. A taky se toho může do tý doby chytit konkurence a my nebudeme stíhat.“
„Takže?“
„Takže by bylo nejlepší hezky se s ním domluvit a na všechno se náležitě připravit.“
„No ale – to je taky v pohodě, ne?“
„Připrav se, že to bude drahý. Mireček je pěknej vykuk – proto ostatně dělá, to, co dělá, že? Nezapomínej, že už nemá co ztratit. Podáme mu prst a bude chtít celou ruku.“
„Kolik?“
„Nemám tušení, dokud s ním nedám řeč. Co já vím, co se v tý jeho palici vylíhne. Když člověk ví, že to má za pár, může mít všelijaký nápady.“
„Tak jo – dej s ním řeč…uvidíme…“
5.Mirkova podmínka
„Á, sám pan Axler! No to je teda čest! Byl jsem opravdu móc zvědavej, koho za mnou Loriana pošle, až jí to o mně náš dvorní felčar práskne! Jdete mi osobně nabídnout odstupný?“
Chytrej. No, alespoň nemusím chodit okolo horký kaše.
„Přesně tak, Mirku, jako profík to zcela určitě chápeš.“ Vida – pH jeho cukrkandlového úsměvu – který se na obrazovce tak nádherně vyjímá – o poznání pokleslo.
„Jako profík samozřejmě ano, Borisku,“ (je na koni syčák, přesně, jak jsem čekal. Dovoluje si.) „Ale jako člověk odsouzený k smrti pro to nemám pochopení ani za mák. Blbý, co?“
„Blbý? A co jako? Mělo by mi tě snad být líto? Můžu já za to, že si nemocnej? Ne. Můžeš si za to sám. Nechytil’s to jenom tak z luftu, kdepak. Máš to z nějaký klukovský prdele. Nebo ti to někdo nasypal do tý tvý. A kolik holčiček a chlapečků jsi pak sám nakazil – máš o tom alespoň nějakej ánunk? Jo, Mirečku, já vím až moc dobře, že typickej teplajzník nejseš. Jsi docela normální chlívák, co to dělá s klukama čistě proto, že už mu to normálně nestačí. Neboj, o těch tvejch orgiích mám podrobný zprávy. Jestlipak si, hazjlíku jeden, vůbec uvědomuješ, co to dalo práce to všechno držet celou tu dobu pod pokličkou? Navíc tu a tam ňákej ten nezletilej či nezetilá – moc mě neser, nebo tě v tom vymáchám, že ti to vážně nebude milý.“
„No, trošku to zklidníme, ne? To by si sem za mnou nelez, kdybys měl něco takovýho v pácu. To by se vaše blahorodí vůbec neobtěžovalo.“ Sakra! Má to v hlavě pěkně srovnaný, zmetek.
„Dobře – ale moc na to nehřeš. Máš sledovanost, takže pro nás máš teď momentálně určitou cenu – ale neměj nějaký přehnaný představy o její výši, jasný? Z tý tvojí takzvaný slávy ti nepatří ani ň. Bylo ti dovoleno hrát si na celebritu, protože to pro nás bylo ziskové. A když budeš rozumnej, budeš si na ni moct hrát až dokonce – ale jenom když budeš rozumnej. Protože jenom tak to bude výhodný i pro Jupiter. Radím ti jedno – nedělej ramena, a všechno bude OK. Domluveni?“
„Cheche! Ty vole, to je dobrý! Takže je to: Skákej i na smrtelný posteli jak Jupiter píská! A co když se vám na to vyseru? Co když ti řeknu, že už jsem skákal dost dlouho, a že už mě to nebaví? S takovou alternativou jsi nepočítal, co?“ Co sakra blbne? Že už by mu to lezlo na mozek?
„Začínáš bláznit, nebo co? Jak dlouho tady děláš? Patnáct let? To už bys mohl vědět, že proti Jupiteru nemáš nejmenší šanci.“
„To já vím. Já taky nechci žádnou válku. Ale jenom tak se odstavit jako kus starýho nábytku se taky nechci nechat. Já – hehe – chci vám nabídnout obchod.“
„Obchod?“
„No. Chci vám toho svýho HIVa prodat!“
„Cože? To nechápu. Prachy ti přece nabízíme – co ještě chceš?“
„Ach kámo – a k čemu mi tak asi můžou být prachy? Vždyť už nestihnu utratit ani to, co mám teď! Kdepak, Borisi, jde mi o úplně něco jinýho. Neboj – hned vysvětlím. Víš – já skutečně nežil nějakej kór moc příkladnej život, hehe – třeba tu ženskou jsem tenkrát asi vopravdu dohnal k sebevraždě tou svou reportáží. A máš pravdu – pár lidí teď kvůli mně asi opravdu začne pomalu chcípat. Ale jsou věci, který člověka změní – i takovýho šmejda jako jsem já. Fakt. Není jich moc, ale jsou. Třeba taková vlastní smrt – hehe. Já vím, že bych ti to vykládat snad ani nemusel, protože tebe to stejně vůbec nezajímá, ale jen si to poslechni – třeba ti to bude jednou k užitku, hehe. Co ty víš? Třeba sis zrovna včera vrz z nějakou, co jsem ji náhodou taky potkal, hehe. Nebo takovej nádoreček – ten si taky nevybírá...“
„Sorry, že ti skáču do řeči – ale tohle mě vážně nezajímá. Klidně si odkaž všechny svý prachy sirotkům a jdi si dožít někam do kláštera, ale teď už mluv k věci, nebo mě omluv.“
„Počkej ještě chvilku – mám pro tebe skvělej byznys. Nekecám. Bude se ti to líbit. Super věc. Něco, co Jupiter právě teď potřebuje. Uvidíš – sledovanost bude rekordní. A imidž – fasádu nám spraví nejmíň o 100% na to vezmi jed.“
„Dobře. Tak už se teda vymáčkni.“
„Ne. Nejdřív si mě poslechneš – ber to, jako součást toho budoucího obchodu. Já budu mluvit – a ty BUDEŠ POSLOUCHAT – platí?“
„Chvilku to můžu zkusit – pokud máš opravdu nějakej dobrej plán. Jak začnu mít pocit, že jenom tak mlžíš, jdu pryč a ty letíš – jasný?“
„Dobře, zkrátím to. Jde o pokání Borisi. Víš co to je?“
„Jo, samozřejmě. Nějaký křesťanský sračky.“
„Ale vůbec. Pokání vůbec nemusí souviset s náboženstvím. Pokání je nádherná věc. Bohužel většině lidí to dojde až za pět minut dvanáct – jako mně. Přitom bychom se měli vlastně kát celý svůj život – protože jsme opravdu všichni zatíženi dědičným hříchem. A tím samozřejmě nemyslím nějaký kecy o jabku či co – i když, určitý symbolika v tom je. To jabko bylo totiž kradený. Ty si myslíš, že ten tvůj kvartýr, auto, mašinu, tvý drahý kvádra, drahej chlast, děvky a co já vím – že to všechno si zasloužíš, protože sis na to prostě vydělal. Protože jsi schopnej a pracovitej a měl jsi kliku. Jenomže – ono je to všechno taky kradený, víš? Bylo to někomu ukradený dávno před tím, než ses narodil. Všechno na tomhle světě je totiž kradený. Úplně všechno. Vlastně i ten náš život je ukradenej. Napadlo tě někdy, kolik lidí – kolik miliónů – muselo umřít, aby se mohl narodit nějakej Boris Axler? Ne, že? A proto bychom se měli všichni celej život kát. Protože vrátit už nic nikomu nemůžeme. Ale skrz to pokání můžeme na některý věci přijít, víš? Dobrat se jejich podstaty. Alespoň část toho pochopit. A něco maličko možná změnit.“
„Dobrý. Poslouchal jsem. Ještě něco, nebo už budeš mluvit k věci?“
„Už, už, Borisku. To stačí – pro začátek. Samozřejmě si nedělám, iluze, že bys cokoliv z toho, co jsem právě říkal, pochopil, ale to nevadí. Já vím, jakého máš skvělýho pamatováka. Jednou se ti to třeba šikne.“
„Dobře, dobře, ale teď ten tvůj návrh. Začínám být netrpělivej. A to tak, že hodně.“
„Tak poslouchej: Jde o to, že na lidi, co jsou nevyléčitelně nemocný se dnes z vysoka sere. Nejen na takový, jako já – na všecky. Protože bejt nemocnej se dneska jaksi nehodí. Dneska jsou všichni mladí, zdraví a krásní. Díky wondrexu můžou i starý báby – pokud na to maj – vypadat jako patnáctky. Kolik je vlastně tý naší Lorianě, co? Sedmdesát? Hehe. No, a vono to tak nebylo vždycky. Já se trochu hrabal v historii, a třeba koncem dvacátýho století AIDS docela frčel – točily se všelijaký filmy, pořádaly benefiční koncerty, běhaly se maratony a spousta dalších ptákovin. Samozřejmě, že většina lidí z toho měla strach a snažila se distancovat, ale díky týhle cílený propagandě se pár věcí rozjelo a hodně lidem se pomohlo. Jednu dobu to skoro vypadalo, že to nejlepší, co může nějaký herec či zpěvák udělat pro svoji kariéru, je pořídit si tenhleten virus. Pro sportovce za zenitem to byla skoro nutnost, hehe. Jo. Byla to skvělá doba. Pak to ale začalo pomalu skomírat – nemocných přibývalo, účinný lék pořád nikde, umírání na AIDS přestalo být zábavné. Pak se objevil wondrex, který sice nikoho neuzdraví ani neučiní doopravdy mladším, ale poskytuje nádhernou iluzi. Takže teď se všichni snaží tvářit, že se jich to netýká. Že AIDS je pouze záležitost teploušů, narkomanů a chudejch Afričanů. A to, co já chci, je, aby se to Jupiter pokusil alespoň na chvíli změnit. Pokud do toho půjdete, slibuji, že budu před kamerou i jinde šaškovat jako dosud nikdy. Bude to totiž pro dobrou věc.“
„To je sice náramně hezké, ale na co pořád čekám, je ten byznys. Nějak ho v tom pořád postrádám. Jupiter si přece nemůže dovolit pouštět se do podobných ošidných experimentů. To ať si zkoušejí nezávislá studia, co na to někde vyškemrají nějaký ten grandtík. My jsem ryze komerční televize. Nejsme tu pro žádnou intelektuální elitu ani proto, abychom provozovali nějakou dobročinnost. Jsme stroj na zábavu, hrací automat. Jsme jako pouť! Jsme něco podobného, čím byly dřív veřejné popravy – a panstvo sděluje, že po exekuci bude následovat ohňostroj a lidová veselice… pouze intelektuálové si vytvořili obraz televize jako kulturní modly a nebrali na vědomí, že je to jen jedna, i když obrovská, součást mohutného zábavního průmyslu. Televize tu není od toho, aby spasila svět, ale není také žádný ďáblův nástroj. Televize by neměla sdělovat myšlenky – to ostatně ani moc neumí, ale dokáže útočit na city, vyvolat emoce. Je vizuální, útočí na oko…“
„Stačí Borisi, nemusíš mi tu citovat Železnýho – já také prošel základním školením, taky jsem z toho dělal zkoušku… ty emoce – o to právě jde! Hele – jak jsi správně řekl, mám sledovanost – a dost velkou, řek bych. Nechci se naparovat, ale některý lidi mě doslova žerou, hehe. A když budu nemocnej a umírající, budou mě žrát ještě víc – jenom se jim to musí správně naservírovat. Víš třeba, kolik lidí úplně přehodnotilo svůj postoj k homosexuálům a AIDS, když umřel Mercury? Já vím – nejsem Mercury – ale tady v Čechách k němu momentálně nemám zas tak daleko, hehe. Tak co ty na to?“
„Nevím. Možná na tom něco bude. Ale takhle z fleku to rozhodnout nemůžu. Na to se musí udělat analýza. Máš pravdu v tom, že něco podobnýho tu už dlouho nebylo. A lidi maj tu a tam rádi, když můžou s někým takzvaně soucítit, sdílet s někým jeho utrpení a tak. Ale musíme si na to nechat zpracovat studii.“
„Jasně šéfe. Ale pamatuj na to, že to musíme spustit, dokud jsem fotogenickej, hehe.“

---