CHTÍT a NEMOCI

Z lesů stoupá pára, těžko se dýchá,

chtěla bych mluvit, ale jsem zticha.

Mám stovky slov na jazyku, však neuniknou,

někde v nitru je dusím - tam, kde vzniknou.

A hlavu mám plnou fantastických činů,

co nutí mě toužebně ke zločinu.

Když chci jim pomoci na povrch vstát,

ony rozhodnou se kvapem utíkat.

Ruce se třesou touhou, touhou po dotecích

a tiše šeptají, že chtějí aspoň dotyku hřích.

Pozvedám je, v objetí chci je vzdát...

Zradí i ony? Snad doufat či nedoufat..?