Teleportace aneb osud jednoho vynálezu...

Ženy vytvářejí v mužích touhu po veledílech a překážejí v jejich realizaci.

Bylo krátce po půlnoci, když ve své podkrovní pracovně otevřel další krabičku cigaret. Potěžkal v ruce zapalovač ZIPPO, který dostal od přátel ke svým čtyřicátým narozeninám. Do postele spěchat nemusel, nikdo ho tam nečekal. Zahořkle si to uvědomil a vrátil se zpět k archům papírů popsaným matematickými symboly a vzorci. "Ládíčku, dones mi vodu" ozvalo se z přízemí. Těžce si povzdechl: Ládíčku. Matka mu tak říkala od nepaměti. Otce si nepamatoval. Odešel od nich, když mu byli tři a ani se mu nedivil. Matka neměla žádné kamarádky, nikdo by nevydržel způsob, kterým terorizovala své okolí. To, že se nikdy neoženil byla její vina. A taky vlastně moje, uvědomil si. Všechny moje vztahy ztroskotaly po setkání jeho známostí s budoucí tchýní. "Ládíčku, nezapomeň na led" opět se ozval hlas zezdola. To bylo pořád Ládíčku, tohle smíš, tohle nesmíš, Ládíčku, uč se, Ládíčku to nejsou kamarádi pro tebe, Ládíčku ožeň se, Ládíčku, to nevadí, tahle se k tobě stejně nehodila... Jediné plus bylo, že "Ládíčku, uč se" ho dovedlo až k červenému diplomu z teoretické fyziky a později k doktorátu. Jenže místo na univerzitě učil fyziku na malém městě, protože "Ládíčku, co bychom dělali ve velkém městě, vždyť tady jsme se oba narodili." Směšný plat učitele základní školy a matka, to obojí mu bránilo v naplnění jeho snů cestovat, ať už navštívit protinožce nebo Muzeum věd, které se nacházelo v souhvězdí Orion. Proklínal se za svoji neschopnost odpoutat se od ní. To vše mu proběhlo hlavou, zatím co scházel po schodech do kuchyně. Prošel dveřmi do matčina pokoje, byly jako vždy otevřené. A když pokládal sklenici vody s ledem na noční stolek, matka ani nezvedla oči od svého oblíbeného seriálu. Paradoxně jí byl za to vděčný. O chvíli později už seděl u svého pracovního stolu a jeho myšlenky se ještě jednou vrátily k matce. Kdyby jen věděla... Kdyby jen tušila, co se v posledních šesti letech dělo nad její hlavou. Odklepl popel z cigarety a zahleděl se do otevřených desek. Teleportaci, nebo-li přemísťování v prostoru na libovolně vzdálené místo s minimální nebo žádnou zátratou času znalo každé dítě ze sci-fi povídek. Vzdyť jako teenager po každém výstupu s matkou snil o tom, jaké by to bylo, kdyby teleportace byla skutečností a jeho útěk od matky realitou. S pubertou, přibývajícími léty a starostmi na všechno zapomněl. Tehdy před šesti lety přerovnával knihovnu, samozřejmě na rozkaz matky, a najednou v ruce držel zaprášenou, povědomou a silně ohmatanou knihu. Prolistoval pár stránek a zničehonic se mu roztřásly nohy. Co kdyby to opravdu šlo? Co kdyby teleportace byla uskutečnitelná? A ještě ten samý večer vytáhl nové desky a čisté papíry, které se hned začaly plnit myšlenkami a vzorci. Všechno vždycky zůstalo na papíře, protože počítači nevěřil, byl totiž připojen pevnou linkou ke Spacenetu, obdoby dysi populárního a dnes už stařičkého Internetu. Po šesti letech neskutečného úsilí včera v noci svoji práci zakončil a dnes dopoledne si domluvil na zítra schůzku na Úřadě pro technické vynálezy. Výsledek se dostavil, teleportace je možná, před půlnocí už jen kontroloval závěrečné výpočty. Pohodlně se opřel do židle a zasnil se. Bude bohatým a uznávaným vědcem, o jehož přednášky se budou prát nejslavnější univerzity a určitě ho nemine Nobelova cena. Ale hlavně se bude moci podívat na místa, o kterých se mu mohlo jen zdát a zároveň uskutečnit své trvalé odpoutání od matky. S prováděcími detaily teleportace si nedělal starosti, to už nechá jiným. Vždyť jeho vynález bude dostupný pro každého a kvůli přechodu hranic, vízům a jiným úředním hlediskům bude každý trasovatelný. Jinak to ani nejde udělat. "Ládíčku, ty ještě svítíš? Já už jdu spát, běž taky, budeš mít ráno červené oči" ozval se pronikavý hlas z přízemí. Bude dostupný pro každého...Každý bude trasovatelný... Hlavou mu projelo úděsné poznání. Pečlivě zavázal desky tak, jako to dělal každý večer a pak s hořkým úsměvem na rtech sáhl po oblíbeném zapalovači ZIPPO...

---