Loď Draků 7

Pavlova babička se škaredě dívala na rány na Pavlově ruce a pak i na Pavla. Občas její pohled sklouzl k dvěma chlapcům, kteří před třemi dny přijeli s Pavlem, i na ně byl její pohled škaredý.
Jirka přemýšlel, zdali bylo lehčí se dívat na to co se stalo v lese, nebo na rozhněvanou osmdesátiletou babičku.
„Jak se mu to stalo?“ Zeptala se a pohlédla tvrdě na chlapce. V tu chvíli vypadalo, že na všechny tři zároveň.
„Upadl.“ V Martinově hlase se mihlo cosi, co přinutilo Pavlovu babičku nepochybovat o jeho slovech.

Seděli na římse a dívali se na shromáždění draků. Zpráva, kterou před chvílí přinesl přinutila draky vyjít ze svých jeskyní a shromáždit se v uvítacím sále.
Tryndanochan stál ve prostřed sálu a shlížel ve své mohutnosti na shromážděné draky.
„Pro ty co zde nejsou, vraťte se hned k lodi.“ Kámen v Tryndanochanových drápech zhasl.
„Pro vás ostatní. Dnes jsem se od Marniganongana dozvěděl, že se setkal s druhým a že našel toho, o němž si povídáme jen pohádky.
Je to velký okamžik, pro nás pro všechny. Legendy ožívají a stojíme proti našim největším nepřátelům. Jejich odhalení rychlé. Naše akce musí být ale ještě rychlejší. Hned jak dorazí ti jenž jsou mimo loď, tak vytáhneme do boje. Marniganongan zatím poletí chránit toho, o němž se tolik vypráví v našich pohádkách pro malé, stejně jako v nejděsivějších legendách.
 Marniganongane, leť, je v tobě velká část naší naděje.“
Já zvedl své tělo z římsy. Pohladil křídlem Lyn po jejích sametových blánách a vyrazil. Svět se přibližoval mnohem rychleji a já si uvědomil, že nikdy jsem jej tak rychle neopustil, natož abych se tak rychle vrátil zpět.

Pokoj byl ozvučen jen dechem spících. Chvílemi bylo slyšet z venku zakňučení psa, ale jen tak tiše, aby jej nikdo neslyšel. Jediní kdo jej vnímali byli ti, co jej chtěli umlčet před svými obětmi.

Říkali jim ti druzí, ale oni byli mnohem víc. Vyvolení mezi démony a pozvednuti na věky věků do světa. Jejich kroky byly tiché, mysl však zvučela jediným hlasem. Najít toho, jenž by mohl zvrátit svět a navždy je uvrhnout do propasti ze které vyšli.
Díky kolektivní mysli o něm věděli. Třebaže jen lehce. Něco jim zastínilo okamžiky, které byly pro ně tak důležité. Pochybnosti v nich hlodaly i nyní, když vyvražďovali jediné své nepřátele, kteří by je mohli prozradit.
Psi, kteří byli spojeni se svými lidmi tak silně, že jejich nebezpečí, nutilo je ke štěkání, které by mohlo prozradit je. Psi necítili své nebezpečí a to byla jejich chyba. Jednoho po druhém je vyčichali a zabili. Neunikl ani jeden.
Jejich nozdry nasály tak důvěrný pach, který cítil i jejich bratr, nad jehož smrtí ležel stín tajemství.
Neomylně směřovali k domu na kraji vesnice a jejich řady houstly, jak přicházeli stále noví.

Pokoj se protrhl jak papírová vločka pod mocným úderem. Cihly se bortili a pohřbívali vše, co v něm bylo a nemohlo uniknout. Na to, co by náhodou proklouzlo čekal vše objímající děs bytostí temnoty.
Prach se usadil a pod ním i cíl útoku.
Snadné, tak snadné bylo zničit naději světa.
V tu chvíli se na obloze objevily temné tečky. Nezadržitelně směřovaly k zemi, kde stáli seřazeni jejich nepřátelé.
Jediná výhoda, kterou měli proti drakům, byla beznadějně ztracena. Stáli zde všichni a draci byli již tak blízko, že neměli šanci uniknou.
Na krátký okamžik se zablesklo, když draci začali ničit své nepřátele.
Nejsilnější zbraň bytostí temnoty, strach a děs, byly na draky neúčinné. Nejsilnější zbraň draků ležela v troskách domu a oni byli zuřivější než kdy dřív. Neztratili totiž jen svoji legendu, ale i jednoho z nich, který byl tak posedlý lidmi, že nedbal na své vlastní bezpečí a neochvějně se vrhal na jejich ochranu, mnohdy před nimi samotnými.
Bitva se začala natahovat. Draci začali ztrácet svoji výhodu a začali podléhat přesile.
Na krátký okamžik se zdálo, že je nějaká naděje.
Draci se začali shlukovat. Do jejich těl narážela těla démonů, kteří trhali jejich alabastrovou kůži i s masem...