O jednom dlouhém povzdechu

Je v pohádce. Lalalá...

                          KLID!!!

                      A to sem si chtěla jen trochu pět...

Tak já budu zase nechápavě koukat na ten chaos modernosti, vysypávat se do světského nic nevinným zahrabáváním slibů, poskakovat na jedné noze, chvílemi na druhé, i na obou, čumět do nebe a počítat smutek a tikot hodin, vstoupit, pozdravit, zařadit se a na příděl si hrát a utíkat a pít a snít a hnít v celé té vysmáté věčnosti a pak se na chvíli zastavit a říct jedno dlouhé: "Ach jo."

                                                         Vy TICHO.

              A já!

Já jedna, já dva, já tři.

(Třeba já!)

Já před pár lety pláč.

Já za pár let prach.

A mezitím se stíhám sotva chvíli bát. (smát?)

Já nic.

A kolem my... Život?

Fraška. (I když, přiznejme si, docela povedená)

Láska. Soucit? Nestíhám se divit!

Mládí? Nebude.

Škola? Nebude.

Úsměv? Nebude.

Bolest? Přibude.

Víra? Z ní bludný kruh.

Naděje? Na zdraví.

Chlapi?

Neblbni!!

Aááách jo.