Ohněm?

podtitul - dokončený Příběh? Neklesejte na mysli. Je to dloooouhé a tolkienovsky epigonské ;) ale doufám, že to stojí za to. Díky Falce a Sarken za pomoc. Geneze: 1997 - první nápad Modří Čarodějové 2001 - druhý nápad Druhé Mandosovo Proroctví 2002 - první verze...

Ohněm proti Ohni?
Konec se už blíží...
Ohněm proti Ohni?
Strachem strhneš děs?

Dovolte mi vyprávět vám jeden příběh. Vlastně půjde o Příběh. Nevím, jestli se už odehrál nebo se teprve má odehrát. V mé mysli je každý příběh dokončen, jakmile je započat. Kde začít?
Na samém začátku byla hudba. Tóny té melodie byly skladbou bytí. Byla to První hudba Ainur a přivedla na svět mnoho a mnohé. Našel se však jeden, který byl mocný a sám chtěl udávat takt i tón. Když jiní zachovávali nápěv a odolávali jeho svodům, rozhodl se, že stvoření buď ovládne sám nebo ho zničí. A započal své zlé dílo.
A poté co on, Nepřítel, před dávnými časy zničil Světla světa a utekl, sesedli se moudří a dobří Valar v hradu Ilmarin na hoře Taniquetilu v zemi Valinoru. Pán vzduchu, Manwë Súlimo, král světa, zaujal své místo v čele čtrnáctky ostatních vládců Ardy. Byli tu Varda Elbereth, Paní hvězd a jeho žena, dále Ulmo, Pán moří, Yavanna, Královna země a její muž Aulë Kovář. Nechyběli ani Oromë Lovec a jeho choť Vána Věčně mladá, ani Oromëho sestra Nessa Tanečnice a její muž Tulkas Silný. Přišli Námo Mandos, Pán sudby a jeho žena Vairë Tkadlena. Kruh kolem stolu uzavírali Námova sestra Nienna Plačící, jeho bratr Irmo Lórien, Pán snů, a jeho žena Estë Uzdravitelka. A on, patnáctý Vala, Melkor, neměl mezi nimi místo, stal se Morgothem, Černým nepřítelem Světa. Svět upadl do tmy a Námo Mandos, jehož hlas byl Hlasem Sudby, v Soudném kruhu vyřkl v ten čas dvě proroctví. Vynesl Sudbu Noldor nad lidem Finwëho a ve druhém proroctví předpověděl obnovu světa. Do tmy pronesl: „Na konci času, Melkor se vrátí a způsobí zmatek. Valar spolu s Eonwëm a Túrinem ho porazí jednou pro vždy. A Fëanor, který pozná své chyby, odevzdá silmarily Yavanně, která znovu zažhne Světla.“
Nu, stalo se od těch dob mnohé. Valinor byl ukryt před zraky nehodných, zlo řádilo po celé Ardě, až byl nakonec Nepřítel vyhnán za Hradby Světa. Jeho služebníci ve Středozemi, které vedl podlý Maia Sauron, však škodili dál. Valar vyslali dobré duchy Maiar, Posly, aby proti zlu pomohli. Šedý posel, moudrý Olórin, známý na Severu jako Gandalf, pobýval na západě Středozemě a pomohl Saurona a jeho služebníky rozprášit. Bílý Posel, Curunír, zvaný Saruman, byl zručný a chytrý, ale podlehl závisti, upadl do Sauronovy léčky a byl také svržen. Spolu s ním přišli do Středozemě dva Modří Poslové, vyvolenci Oromëho Lovce, Alatar a Palando. Nejprve šli všichni tři na dálný Východ a jen Bílý se vrátil zpět. Ti dva zůstali se svými úkoly tam. Yavannin věrný, Hnědý posel, Aiwendil, kterému říkali také Radagast, přítel ptáků a zvěře, byl sice Sarumanem obelhán, ale jeho čistá povaha a dobré přátelství s Gandalfem zlomili pokroucené úmysly Bílého. Když se Sauronův duch rozplynul ve větru, zdálo se, že je svět zachráněn. Nepřítel však stále žil, byť uvězněn v Pustině Nebytí a Arda byla stále plná jizev předchozích věků. Čas se však chýlí ke svému konci a slova druhého proroctví Náma Mandose se počala naplňovat.

Král králů, Gharbúrzumiši, první ze skřetů, seděl s korunou z měsíčního stříbra na svém trůnu v hlavní síni podzemního města Raúkross, ležícího daleko na Východě. Seděl tiše a zamyšleně. Seděl tady, hluboko, skryt a zapomenut. Teď ale nadešel čas. Věděl, že to, co nastane, je nutnost. Přesto měl strach. Byl jedním z prvních elfů, který spatřil hvězdy u jezera Cuiviénen. Dostal jméno Vinvilyatir, což znamená Strážce nových obzorů. To jméno mělo chutnat trpce, ač vše se zdálo krásné. Pak přišel On, Mocný, a Vinvilyatir byl v hlubokých kobkách Utumna proměněn děsem a mukami na jednoho z prvních skřetů a stal se jedním z jejich králů, stal se Rukou v temnotě, Gharbúrzumišim. Ač jeho tělo i duše byly pokroucené Melkorovými kouzly, vždy, když zavřel oči, vídal obraz prvních hvězd, které u jezera spatřil, souhvězdí Menelmacara, Nebeského Rytíře. Když byl potom svržen Angband a Melkor podruhé zajat, uprchl na Východ. Vyhloubil si temné jeskyně, Raukogroth, svolal věrné a s nimi ovládl Východ. Jak šel čas, porazil a zotročil jiné skřetí krále a prohlásil se Králem králů. Vše se pomalu měnilo, Sauron byl zahuben, na Západě už zapomněli na černé zlo skřetů a jiných Jeho tvorů. I jazyk se měnil, jako se mění vše s věkem a z Raukogrothu se stal Raúkross. A mezitím se on toulával lesy Východu, sám a sám, a pomalu se v něm znovu objevovalo něco starého, něco, co On nezasáhl. Tajně, a zpočátku skryt, se setkával s Avari, Zelenými elfy, kteří na počátku věků odmítli Volání a neodešli s ostatními elfy. Mnohé z nich potkal stejný osud jako jeho samého, byli zavlečeni do Jeho kobek. Většina mučení a přeměnu nepřežila, jen málo z nich dalo vznik plemeni skřetů. Promlouval se Zelenými jako vánek větru nebo hlas v noci. Získával si důvěru Avari, dostal nové jméno Guasá, Stín, a spolu s nimi spřádal plány, které dnes začal naplňovat.
Se zavrznutím se otevřely těžké, železem pobíjené dveře a do jeho trůnní místnosti, spoře osvětlené ohněbrouky, vešly dvě postavy oděné do splývavých černočerných plášťů. Obě stanuly před trůnem. Místnost naplnilo zvláštní šero.
Když nahlédl do temnoty, již obepínaly okraje jejich kápí, zahlédl dvojice jasných modrých očí, studně skryté v stínu.
„Nadešel čas, Králi králů,“ zašeptal jeden.
„Přišel náš čas,“ doplnil druhý.
‘Náš čas?’ Ta otázka jej trápila po celé ty věky, po které čekal. Stačilo pohlédnout do šedivého oka náhrdelníku, který jej tížil na krku. Co nevidět úplně zbělá. A potom... Zvedl hlavu a znovu pohlédl na oba příchozí.
„Ano, je čas.“ Věci mají svůj řád.
Oba přízraky odešly stejně tiše, jako přišly. Beze slova. Beze zvuku. Opět seděl sám, jen se svými myšlenkami.
Za pár okamžiků se naplnily chodby Raúkrossu děsivým jekem a svistotem křídel. Všichni sluhové a otroci se krčili v temných zákoutích a komnatách. Jednadvacet hrozivých ptakoještěrů se zvedlo k nebi. Jejich temně zelená kůže nesla lehké, ale odolné šupiny, jejich děsivé oči bez zornic a duhovek vypadaly slepě, byly jako ve skle sražený bílek, cíl ale sledovaly neomylně. Mohutná křídla je nesla k obloze, hrozivé pařáty se chystaly k útoku. Ze zubatých tlam se draly skřeky, při kterých stydla krev v žilách i těm nejodvážnějším. Každý z těch tvorů rostl po tisíce let na dně Raúkrossu, krmen Mocí a krvavým masem. Ještě dnes zemřou. Ale ještě dnes změní dosavadní tvář světa.

„Ať žije král!“ hřmělo sálem Větrné Pevnosti.
„Ať žije čtyřicátý devátý Mâtí Adanó!“
Vzduch se naplnil zpěvem i křikem, tartas se rozléhal po celé síni.
Tu náhle na svět padla tma, jako padá kámen z výšky. Nic kromě v poledne ojedinělých ohňů a pochodní nesvítilo. Srdce všech zamrzla úděsem a ticho se rozlezlo spolu s tmou po všech koutech světa. Nikdo se neodvážil ani povzdechnout.
A v nebi se zatím odehrával krutý zápas. Voj ptakoještěrů se vrhl na sluneční bárku Arien a ona bojovala o holý život. Tilion jí sice přispěchal na pomoc, ale bitva byla zlá. Tím dvacátým prvým netvorem byl totiž sám jeden ze dvou černých mágů Východu, Raúnó, mocný duch. Arien se bila statečně, ale přesila byla hrozivá. Proto se raději rozhodla uniknout své zkáze skrze Moritarnon, Dveře noci. Tilion, který kormidloval ostrůvek Měsíce, ve dne pobýval za Dveřmi, jí chtěl pomoci a postavil se ještěrům, aby Arien mohla uprchnout. Bojoval tvrdě a srdnatě, ale když byl zatlačen blízko k Bráně, byl již velmi umdlelý a neměl sil se dál bránil. Byl zabit a svržen na Bránu tak, že byla zle poničena. Neviděl, že ještě předtím, když Arien spatřila, jak Tilion upadá pod ranami, vrhla se zpět a za cenu vlastního života svými plameny sežehávala dotírající zlastvůry. Pobili mnohé, než Tilion zemřel. Zdaleka však ne všechny. Zůstával i černý mág. Byl těžce raněn a sil mu již mnoho nezbývalo. Viděl ale, že Brána je již pobořena a zbývá jen jedno. Aby splnil svůj úkol, zvolil si smrt. Postavil se samému Strážci Brány, Eärendilovi. Ten se zatím bitvy neúčastnil, jeho úkolem bylo hlídat Bránu a on byl povinen nedopustit, aby Bránou mohl projít kdokoliv nevítaný. Když padl Tilion a Arien zápasila s přesilou, nebylo zbytí. Strážce ve své bílé lodi Vingilot nezaváhal a jal se také bojovat. Mág se na něj zaútočil s velkou zuřivostí. Byl sice rychle zabit, ale na kratičký čas, kratší než motýlí nadechnutí, byly trosky Brány nestřeženy.
Pobil sice zbytek létajících draků, ale chybu, již učinil, si Strážce uvědomil pozdě. V tom okamřiku už nezbývalo než jen spěchat s novinkami do Valinoru. Sluneční bárka se pak, rozkolísaná a poškozená, zastavila nad západním obzorem. Krev, jež byla prolita, ulpěla na ní a rány samé Arien způsobily, že Slunce žhlo rudě jako rozpálené železo a nehýbalo se, neputovalo po obloze, nýbrž jakoby mělo spadnout každou chvíli za obzor, viselo nad ním.
Ustrnulí obyvatelé světa pak shlédli až poslední bitvu, kdy velký černý mrak ptakoještěra svrhl Slunce a vše bylo po krátkém prudkém osvitu opět vrženo do šera. Jakoby kdesi za obzorem hořely mohutné ohně, svět byl náhle šerý a ochladilo se.
Čeho si ale nikdo dole na zemi nevšiml, ani ti nejbystřejší, co ale nikdo nevěděl, jen moudří v zemi Valar, že se přetrhl Řetěz a ten, kdo přebýval za Hradbami Světa, v Nicotě, se vrátil rozbitou a nestráženou Branou na svět, aby zúčtoval se svými nepřáteli.

‘Lidé,’ zatetelila se pohrdavá myšlenka za zachmuřeným čelem. ‘Mšice na růžích světa.’ Ta myšlenka patřila Jalatovi, který znechuceně pozoroval farmáře, jak skládají ze žebřiňáku nahnilou slámu spolu s jinými odpadky a háží to rovnou do bezu a ostružiní na kraji bučiny. Žádný ze sedláků by si ho nevšiml, ani kdyby stál na krok od něj, ale síla jeho myšlenky ho učinila viditelným páru modrých očí, jež zářily vprostřed temnoty.
„Miluješ nenávist? A chceš jí měnit svět?
Krmíš tím jen temno zlého úradku.
Ať v tobě roste, tak jako od věků,
pak ať to zlo v tobě tebe pozře hned.“
Jalat sebou trhl. Ta slova mu vpadla do vědomí jako medvědí tlapa do hnízda divokých včel.
„Kdo...“
„Já, Prvorozený, já stín sebe sama...,“ zaznělo mu v odpověď.
Překvapený elf několika laními skoky zmizel hlouběji v lese. Pak se zastavil a ohlédl k místu, kde předtím stál. Pak sebou znovu trhl.
„Nemusíš se mne bát,“ odpověděly mu ony modré oči.
„Já...,“ nepřesvědčivě zaprotestoval Jalat.
„Jsem jen Poutník. Poutník na cestě na Západ.“
‘Poutník na Západ...’ neodbytně zvonilo elfovi v uších. Kdo by neznal staré proroctví, jednu z nadějí, která kolovala mezi elfy. Tehdy, v těch těžkých se v něm časech říkalo, že jednou projde Poutník stíny a dorazí do Země moudrých a ti vyslyší pláč trpících a vrátí světu mír. ‘Poutník...‘
„Jmenuji se Balâtr...“
„Modrý Posel! Čaroděj!“ vzkřikl Jalat napůl překvapením, napůl hrůzou.
„Do příštího měsíce svolej ty z vás, kteří ještě úplně nezarostli mechem a nezapustili kořeny. Přišel čas dokončit Pouť, poslechnout Volání od Vod Probuzení.“
A zatímco stále ještě vyděšený Jalat odbíhal hloub do lesů, Poutník znaveně vydechl a v chvilce ucítil své věky jako by se změnily v kamenné havrany a usedly mu na ramena.

„Buď pozdraven, Pane Světa,“ pronesl skloněn sám Král králů, Garbúrzumiši.
Co bylo kdysi Mocí, to teď se zdálo jen svým stínem. Přesto ale oko náhrdelníku Krále králů teď zářilo děsivým světlem a z Něj sálala síla, jíž nebylo rovno. Guasá ho pamatoval ještě z dob, kdy jen hvězdy shlížely z oblohy a kdy byla jeho moc velká. Stál v Jeskyni Temnot u trůnu, jenž tu na něj čekal sedm tisíc let.
„Slabí byli zničeni. Jen silní zůstávají, aby smetli svět v hromadu trosek,“ řekl Bauglir do ticha. „Ten namyšlený Annatár byl zničen. Jen ty jsi vydržel a čekal, můj nejvěrnější sluha ještě z prvních časů. A ne jen čekal, jak vidím.“
Co spatřil Temný Pán ve slujích Raúkrossu, to byly armády připravené na Bitvu, mocné bytosti, jež, zplozeny nenávistí a hněvem, vyly ve svých žalářích. Koho ale nespatřil, to byl nenápadný poutník, jenž se vydal skrytými stezkami na Západ, poutník, jenž v nevýrazné tváři skrýval nejen šeré stíny, ale i jasné, modré oči.
„Hle, jak jsem silný, můj Hlas, ač jsem byl vězněn mimo Svět, stále zněl v srdcích těch, kteří teď, mně po boku, dobudou Zemi.“
Pak se posadil na svůj železný trůn, který sem byl tajně přenesen z trosek Železného Pekla. „Čas se nachýlil,“ dodal a ustrnul v zamyšlení.

„Akašân, mâchanaţâra Delgumânű, űz mayanűz Pallanudurâz, šanai,“ pronesl stín mezi skalami. Shromážděnými elfy proběhla vlna vzrušení. Slova v řeči dávných Moudrých, Ualá, zazvonila v myslích naslouchajících jako kapky ranní rosy na okvětních lístcích vlčích máků, byla vpita vyprahlými očekáváními a vzklíčila.
„Žije mezi námi naděje, že jednoho dne Poutník pronikne přes stíny do Ualîó, Král světa Mâu uslyší a Pán sudby Mâdo se obměkčí,“ zazněla šeptem stovek úst odpověď elfů.
„Uîlatí, Strážce nových obzorů, jeden z prvních, kteří spatřili hvězdy, byl také první obětí Lži, která sestoupila do pobuzeného světa, a stal se Stínem. Mocným stínem, jenž halil své úmysly před Pánem. A my, služebníci Ualá, jsme se z vůle Jediného také stali stíny, abychom připravili cestu Napravení. Jděte na tři strany, a najděte syny Ólého Kováře, skryté v kameni, najděte smrtelné lidi a malé. Najděte je a odveďte do Přístavů na západě. V pravý čas.“ To řka, zase se všem ztratil z očí.
A vydal se opět na svou pouť a nechával na ní znamení, která měla svést děti Jediného na společnou cestu.

K větrovské bráně přijížděl podivný jezdec. Vysoký muž, v zeleném plášti, jehož kapuce mu zakrývala horní půli obličeje. Statný kůň, luk v pouzdře připevněném k sedlu.
„Kdo jsi?“ křikla na příchozího hlídka z vížky strážců. „Co tě přivádí v Šerém Čase k nám? Nejsi vítán.“
„Jsem posel,“ zazněl zvučný a jasný hlas příchozího, „a chci mluvit s králem lidí.“ A tu si strhl kapuci a odhalil celou tvář i hlavu. Narudlé přítmí ozářila spanilost lidmi po věky nespatřená.
„Férí...“ zamumlal vyděšený strážný a rozběhl se oznámit to kancléři.
„Co to blábolíš?“ ptal se zmatený kancléř. „Férí žijí možná v babských povídačkách, hlupáku, ale ne v našem světě.“ Když ale spatřil nehybné krhavé slunce nad linií horizontu, uvědomil si, že podivné věci se dějí i dnes. „Dobrá, dobrá, vždyť už jdu,“ a následoval strážného.
„To vždycky lidé vítají hosty zavřenými dveřmi a podezíravými pohledy?“ zeptal se na uvítanou jezdec u brány.
„Jak koho,“ opáčil jistotu nabývající kancléř. Skutečně, ten podivný návštěvník byl Férí, bájná bytost, álf, jehož nikdo neviděl dlouhá tisíciletí.
„Ano, jsem z Prvorozených, z Ueti neboli Těch, co hovoří řečí, jak zní naše prastaré jméno. Jsem z rodin Avá, těch, co zůstali ve Velkých Zemích a neodešli za Voláním Světla. A nesu důležitou zprávu pro krále lidí.“

„Co máš na srdci?“ zeptal se posla Mírohošť. „Co přivedlo někoho z lidu Férí až do našeho města?“
„Nepřítel je zpět,“ odvětil elf.
„Zlý duch Zúrô? Ten byl ale zničen před bezmála čtyřmi tisíci lety, nejsou-li letopisy jen žvatláním pomatených písařů...“
„Ne ten. Původní Nepřítel, Mekó, zvaný Mókross, Temný Nepřítel. To jeho dílem byla Takó Menâá, Bitva na Nebesích, která uvrhla svět do krvavého šera.“
„Mekó? Lžeš, vždyť ten je za Světem, držen Ualá a strážen Árelilem!“
„Byl, ale už není. Jak se praví v Druhém proroctví Nua Mâdo, On se vrátí, aby svedl Poslední bitvu a převrhl svět.“
„A co my? Jak se my můžeme postavit bohu?“
„Posbírejme králi vojsko, jež bude mít v sobě všechny zástupce Dětí Jediného, jakož i půlčíky a trpaslíky, a pojďme s nimi k západním přístavům. Tak bylo řečeno.“
„U všech všudy, co je to za nesmysl, vždyť to všechno jsou postavy z pohádek! Trpaslíci, půlčíci!“
„Ano, tak jako já. Přijdu znovu a ty buď přichystán,“ dodal elf a odešel.

Pod Němou Horou se velká armáda rozdělila na tři hordy. Tři roje zuřivých skřetů na tři města. Na tři skrytá města. Na tři skrytá města trpaslíků. Tři roje se rozešly a každý zamířil ke svému cíli. Po nekonečné době skřeti opět cítili sílu svého pána, jako tekuté olovo v žilách. Spalovalo i podněcovalo. Jejich šavle měly opět ochutnat krev a maso nepřátel. Šero posledního věku jim připomínalo jeskyně a dávné pověsti o Oku, jež plálo ve tmě.
Uběhlo několik dní cesty pustou krajinou. Zvěř před nimi prchala, nebylo slyšet nic než vrčení, skřehotání a skřípání. Kapitán prvního roje na hřbetě svého vrrka zvedl ruku se šavlí a hlasitě zavřeštěl. Halekající skřeti se zastavovali. Kapitán sesedl a z tobolky od pasu vytáhl podivný předmět. Ta věc byla malá jako zaťatá pěst, kulatá a hrotitá, barvy sražené krve. Hned jak ji kapitán vytáhl a pronesl naučené zaříkadlo, věc se mu vytrhla z ruky a namířila si to ke skále, jež byla na pět set kroků od roje. Zmizela z dohledu. Po krátké chvíli, kdy skřeti překvapeně zírali za mizící věcí, se ozvala děsivá a ohlušující rána, následovaná sprškou kamení. Skřeti zaskočení událostmi se snažili krýt štíty. Poděšení vrrci kňučeli a jejich jezdci je bičovali krátkými ostnatými bičíky, aby je přivedli k poslušnosti. Jakmile se usadil prach, kapitán nasedl na vrrka a zavelel k útoku. Ozval se ječivý bojový pokřik a roj se vrhl za svým kapitánem na místo výbuchu.
Na úpatí hory, v místě, kde věc explodovala, zela ohromná díra do země. Slabá namodralá záře naznačovala kouzlo. Když se první bojovníci dostali k oné díře, ohromeni zjistili, že za ní jsou schody, vytesané do skály, vedoucí kamsi dolů. Zapálili čadivé a čpavé pochodně a vtrhli do podzemí.
Khîd, hned poté co dozněly otřesy, se zvedl ze země a chtěl pokračovat ve své cestě do skladů, když uslyšel další nezvyklý hluk. Nevěřícně zíral na hrnoucí se skřety a když mu jeden z nich proťal hrdlo svou zbraní, údiv mu z obličeje ani smrt nesmyla.
Vše vlastně skončilo dřív, než to začalo. Ze stropu uvolněný balvan zavalil pána Podhoru, jednoho ze tří posledních trpasličích měst, i s jeho radou. Taktéž na jiných místech vypukl zmatek a skřeti měli snadnou práci. Když své dílo dokonali, uspořádali hostinu, která byla přerušována jen hádkami a souboji o kořist, jež kapitán tvrdě potlačoval nemilostnými popravami, jak to nařídil Král králů.
Druhý roj, který napadl Bělosloj, už neměl takové štěstí. Město bylo budováno jako nedobytné po celá staletí. Pán Bělosloje ne nadarmo nesl své jméno Gatholâl, jež v řeči trpaslíků znamená Pevnost. On jediný ze všech tří pánů nezapomněl na stará proroctví.
Když věc našla vchod a odpálila ho, na prvním obranném postu už na skřety čekala rychle svolaná milice s dělem a salvovými samostříly. Na straně skřetů však byla zběsilost a strach, neboť každý, kdo by chtěl utéci, by stejně našel smrt z rukou kapitánových pobočníků nebo vykouzlených běsů, kteří dokázali vyslídit každou sebelépe schovanou krysu. A tak si brali těla svých mrtvých druhů jako štíty, a nedbajíce lehkých ran do končetin, vrhali se proti postu trpasličí milice. S těžkými ztrátami jej překonali a postupovali dále. Tam už na ně čekali bojovníci z gardy spolu se zbrojmistry, kteří prověřovali pasti, léčky a nálože pro případné zničení města.
Ani skřeti neváhali a kapitán použil vše, čím ho mágové a Král králů vybavili. Z lahviček, rozbíjených o stěny, vylétali běsi a divy, skučíce, vrhali se na trpaslíky, kterým drápy sápali kůži, trhali hrdla a škrábali oči. Ohniví mužíci pak zapalovali i věci zdánlivě nehořlavé a končili svůj prchavý život ve výbuších, zabíjejíce jak skřety, tak i trpaslíky. Když Gatholâl seznal, že je situace bezvýchodná, ujistil se, že tři muži odešli se zprávou do Starodolu a nařídil zavést skřety do hal Stříbrodomu a pak odpálit nálože.
Skřeti zaujatí vražděním si ani nevšimli, že vběhli do léčky. Jejich hladová ostří pronásledovala ustupující trpaslíky a záře Stříbrodomu byla jako pochodeň na obzoru. Vévodil mu pánův stolec, osázený kameny, jaké nad zemí nikdy žádné oko nevidělo. Když se většina skřetů dostala až sem, dal pán znamení zbrojmistrům. V okamžiku všichni ohluchli tlakovou vlnou, za níž následovaly jen tuny balvanů a skály, která všechny pohřbila. Ti, kdo nezahynuli hned, zadusili se v malých kamenných kójích, byli roztrháni běsy a divami, nebo se pozabíjeli ve vzájemných půtkách o zbytky jídla a vody.
Třetí skřetí roj se blížil k Trnové Hoře, pod kterou se nachází poslední z trpasličích měst, Starodol.
Stejným směrem se také vydali jezdci krále Mírohoště při svém hledání dalších Dětí Jediného. Vedeni znameními, která tam zanechal Poutník, dorazili až k Trnové. Již z dálky slyšeli skřetí vojsko, které se na povrchu nenamáhalo postupovat skrytě, neboť jim tu zdánlivě nic nehrozilo. Lidská sídla byla daleko na jihozápadě, trpaslíci po tisíciletí nevyšli na zemský povrch a nikdo jiný se jim nemohl postavit.
Mladý Hodovan, poručík jízdy, nařídil sesednout, koně schovat v remízu a dvěma mužům vydal rozkaz k průzkumu. Zbytek jednotky asi sta padesáti jezdců sám vedl k lesu. Když se za hodinu hlídka vrátila, hlásila nevídané vojsko o síle mnoha set až několika tisíc, pěších i jezdců. Nebyli to však lidé, ale jacísi malí ohyzdové, kteří jeli na velkých vlcích. Dozajista skřeti, pravili. Zloduši z báchorek.
Hodovan byl v bitvě nezkušený, neboť král nikdy žádnou válku nevedl, ani jeho otec, ani jeho děd. Po dlouhé věky nebyla žádná válka v tom kraji. Všechny své vědomosti získal jen z knih a od stejně nezkušených učitelů. Co má dělat? Skřeti tu nejsou jen tak, ale také určitě ne kvůli jeho švadroně. Jak by o ní mohli vědět? Mají tu určitě nějaký vlastní cíl, zde, u Trnové Hory. Koho hledají? Na koho útočí? Zdravý rozum mu velel odjet a ohlásit vše králi. Něco mu naopak napovídalo vsednout na koně a zjistit, co přesně mají skřeti v plánu. Zvítězila nakonec jeho mladá krev. Rozdělil muže do tří skupin, dvě po sedmdesáti a tu třetí o deseti jezdcích vedl sám. Přikázal se rozdělit. On pojede ve středu formace a oni na vzdálených křídlech. Chtěl vzbudit dojem větší síly a jejího předvoje. Pro případ, že skřeti na někoho zaútočí, jeho dvě větší skupiny se mají držet vzadu, ale mají být připraveny se zase spojit k útoku, kdy jedinou jejich výhodou bude jako horkým nožem rychle oddělovat máslo okrajových částí nepřátelského vojska, soustředěného na svůj cíl, a pak se vracet zpět.
Jenže jako nezkušený velitel udělal chybu a nechal se spatřit dříve, než chtěl. Podařilo se mu sice skřety oklamat co do počtu svých mužů, ale byl prozrazen. Když si to uvědomil, chtěl se obrátit na útěk, ale kapitán skřetů udělal z nezkušenosti také chybu. Zbrkle, aniž byl dost blízko hoře, vypustil věc.
Před ohromenými zraky skřetů i lidí se otevřela země a z ní po chvíli vyšlehly plameny, které seškvařily první řady skřetího vojska, které se šikovaly ke vstupu. Díky staré podzemní cestě věděl pán Starodolu o útoku dříve, o dvě hodiny dříve, než skřeti dorazili. Na překvapené skřety se pak vyhrnuli trpaslíci z několika dalších neviditelných dveří Hory a začala děsivá bitva pod krvavým sluncem, jakou ta země nepamatuje po několik tisíc let. Hodovan neváhal ani chvíli a se svou jednotkou se vrhl do boje, vybrav si v týlu zmatené jednotky skřetů.
Bitva trvala pět hodin a nehybné slunce učinilo zbroje poražených i vítězů krvavé. Skřetům nepomohla ani kouzla ani běsi, kteří v otevřeném prostoru raději utekli. Zato ohniví mužíčci mstivě spalovali vše, neboť sami nemohli nezahynout. Roj byl pobit na hlavu, kapitánovo tělo bylo ztraceno někde pod hromadami rozsekaného masa skřetů, vrrků, lidí i trpaslíků. Z Hodovanovy jízdy na devadesát mužů zahynulo, on sám přežil s popálenou pravou nohou a šrámem na rameni. Jeho kůň byl též několikrát raněn, ale stále se držel. Pak si Hodovan všiml trpaslíka v bohaté zbroji, jak přechází bojiště a právě se zastavil na mrtvolou jednoho z jeho jezdců. Onen trpaslík se na cosi zeptal jiného trpaslíka. Ten odpověděl zavrtěním hlavou a ještě cosi dodal. Hodovanovy oči se střetly s očima trpaslíka.
Stáli proti sobě, mladý Hodovan svíral za uzdu svého koně. Proti němu trpaslík v matové zbroji, opírající se o sekeru s dlouhým toporem, a s ním patrně jeho pobočník. Hodovan na něj unaveně a stále trošku nevěřícně zíral. Trpaslík si ho také měřil dlouhým pohledem.
„Vidiem, žes zraněn, dobrie mąži,“ řekl trpaslík patrně starobylou západštinou s podivným přízvukem, „ty i tvoji mąži pojdiete s nami za ušatřienie vas.“
„Za ušetření?“ podiven a zmaten odvětil Hodovan, „nerozumím ti, pane.“
„Ušatřienie tvojich ran,“ ukázal trpaslík na jeho zranění.
„Aha, ošetření,“ zamumlal si mladík spíše pro sebe. „Děkuji, pane, já i mí muži,“ řekl pak zřetelně nahlas.
„Niemusie diekovat, to uspišej my mame tak,“ odpověděl rázně trpaslík, který se stále nemohl srovnat s tím, že byli napadeni a že lidé byli u toho, ba co víc, že jim pomohli. „Za vašu pomoc,“ dodal a navrhl, „zavolajie svojich a pojdieteš s nami do našho hrada.“
Notně unavený Hodovan se tak tak stál na nohou. Měl za sebou svou první skutečnou bitvu. Ne potyčku na cvičišti. Spousta těch, se kterými tam zápolil, už není. I přesto v duchu děkoval té náhodě, že to byl právě on, kdo narazil trpaslíky a ještě za takových okolností. „Děkuji,“ řekl ještě jednou, „svolám své muže a přijmeme rádi tvé pohostinství.“

Ve velké síni Starodolu, Mahalgundu, sešli se trpasličtí vojvodové a Hodovanovi muži, jež byli ošetřeni a krátce si odpočali. V podzemí, stejně jako pod krvavým sluncem, čas ubíhal nesledován, jen zde měli trpaslíci stroje na odměřování času, které s cvrkotem sčítaly okamžiky.
V pohárech se na hladině piva odrážela zář světel, která neviděna osvětlovala Mahalgundu. Voněla pečeně a smažená zelenina. Klid však byl narušován drobnými projevy nervozity, jak ze setkání s lidmi, tak i z obnovené hrozby skřetů. Uzbad Gamildűmu, pán Starodolu, titulární Gabilâl Azaghul, to na sobě nedával znát.
„Nakhâd ey Khazâd,“ začal svůj projev. ‚Osmí ne-sedmí,‘ překládal mu Nem, kterého spatřil na bojišti jako pánova pobočníka, jeho slova do toho podivného jazyka, jenž vzdáleně připomínal Hodovanovu řeč. ‚Tak se muselo mluvit před tisícem let, v dobách, kdy ještě trpaslíci vycházeli na svět,‘ uvědomil si mladík a poslouchal dál. „Sedmí znamená v naší řeči trpaslíci,“ vysvětloval Nem, „a osmí znamená nadbyteční, sedm Praotců stvořil Mahal, osmí jsme ale my, zapomenutí pod zemí,“ pokračoval. „Dnešní den,“ překládal dále, „nám ale připomněl, že bychom měli zapomenout na včerejšek a vzpomenout předvčerejšku. Ti, kdo byli venku spatřili krvavé slunce viset nad obzorem a viděli rakhâs, skřety, na vlastní oči. Nargân, Temný, se musel vrátit Odnikud a opět je tu. Skončil čas Osmých a Sedmí se musí vrátit. Máme dluh, nyní se Povolání do Valinoru, Vakhanűnik Lagim, už ozvalo zaduněním skřetího vpádu.‘
Trpaslíci vstávali a hlasitě bušili poháry i topory svých seker v souhlasu do stolů. Bitva bitev čeká a oni se setkají se svými předky i velikým Mahalem, kovářem Aulëm.
Když pak tato vřava utichla a nový halas nastal hlasitým pitím a povykem, dal si Gabilâl zavolat Hodovana do Mazarbul, kde se udržovala kronika města.
„Událo se mnoho věcí za dobu, co jsme se před nimi skrývali,“ začal trpaslík.
„Máš pravdu, pane, i u nás se toho stalo na jeden lidský život až moc,“ pověděl mladík a vyprávěl mu hrozné bitvě na nebesích, o elfovi, který navštívil krále Mírohoště, i o jeho překvapivém nálezu skřetů i trpaslíků.
„Tak stojí v knihách předků, že tenhle den nastane a my nesmíme odmítnout. Vydáme se tedy s vámi i elfy do Valinoru.“
O několik dní později, když trpaslíci zjistili, co potkalo Podhor a Bělosloj, o to ochotněji opustili Starodol a vydali se na cestu na západ.

Bauglir sedí na železném trůnu Angbandu. Jeho ostny ho bodají, ale z jeho těla krev nevytéká. Jen hněv a vztek. Závist. Jako černé čůrky tryská. Mění se v temná chapadla a ta obepínají viděné a mění ho v rozšklebenou karikaturu sebe sama. Jeho koruna je těžká i bez silmarilů, dokonce snad těžší. Pohlédne na své služebníky. Na věrné. Vidí ale jen oči, které jej nenávidí. A on je. Jsou jeho všechno a zároveň tím, co jej zbavilo svobody na dlouhé věky v Nicotě. On je stvořil. On. Jsou jeho zkázou i jedinou nadějí. Jestli nezvítězí, vše vezme sebou. Nejsme-li my dost silní zvítězit, nesmí zvítězit nikdo. Svět sežehne ve stejné nic, které mu už jednou odměřili jako trest. Všechny je potrestá teď on, tím stejným v odplatu. Na věky. I sebe.
Gausá si všiml, jak Mekó sevřel opěradlo trůnu. Železo zrudlo a začalo v kapkách slzet a dopadat na podlahu. Vůle Pána zářila jako to rozžhavené železo. Vše se dalo do pohybu už dávno, ale teď se tušení začala naplňovat. Všechny plány splétané věky se vynořovaly jako vzor výšivky. Černé nitě na černém plátně.
Melkor si prohlížel svou dlaň. Byla spálená a čpěla. Necítil ale bolest, jen tupé škubání. Obětoval tělo Valar za Moc. Obětoval harmonii za Moc. Nemá dnes ani jedno, ani druhé. Věděl, že neměl jinou možnost. Zároveň věřil, že to On si vybral svou cestu. Výčitky? K čemu? On je svou cestou a nemůže s ní sejít.
Zvedl se na trůnu a Hlasem zvolal: „Já jsem ten, který je. Já jsem Jediný.“ Skála zdála se být jen vzduchem, rostl jako oblak dýmu, až pokryl nebe. Jeho postava se tyčila na světem a jeho Vůle svedla jeho služebníky do nekonečných vojů. Pak vykročil směrem na Západ a jeho voje ho následovaly. Slabá záře Valinoru, kterou viděl daleko na obzoru, ho pálila v očích a on vyšel k ní.

Sojka seděla na borové větvičce a v poledním slunci skoro usínala. Dvakrát se už pod ní zhoupl svět a ona mále spadla na zem, do jehličí. Její neomylné smysly však cosi v dálce zachytily. Hlasité lupnutí větvičky a dvě tiché kletby. Jednu hlubokým hlasem a druhou tenčím. V mžiku vzlétla a s poplašným křikem se vydala obhlédnout vetřelce.
„Bůvol,“ zasyčel jeden ze dvou elfů, kteří se jako myšky plížili podrostem, když zaslechli sojku i to lupnutí.
„Stádo bůvolů,“ doplnil druhý a ohlédl se na třetího z jejich skupinky, mladého trpaslíka. Oba elfové měli lehké kazajky barvy lišejníku, kalhoty stejné barvy a měkké mokasíny z trav. Jejich kročeje splývaly s větrem, stejně jako jejich dech. Ten třetí byl také nalehko; na trpaslíka. Měl jen tenkou drátěnou košili, neokované boty, koženou čapku a sekerku. Samosebou. Našlapoval zlehýnka, téměř se vznášel, ale nic nedbalo jeho snahy a tráva mu pod nohama šustila a větvičky praskaly. Sem tam jeho dech zahvízdal podivnou písničku bez nápěvu.
„Já vás slyším,“ ucedil trpaslík, který nic neslyšel, ale věděl, že kdyby mohl, tak by něco slyšel. Něco nelichotivého. Od elfů. Co jiného od nich čekat.
Nechtěli jej sebou vzít, prý na co je trpaslík na průzkumu. Je prý při něm zbytečný, jak svíčka za poledne. Ale trpasličí starší trvali na svém a on byl pyšný na to, že byl vybrán. On, který se dokázal bez hlesu pohybovat chodbami ve Starodolu jako důlní skřítek. Ne nadarmo se stal tak mladý velitelem průzkumníků. Jenže les nebyl Starodol. Věděl, jak se pohybovat po kamíncích i štěrku, věděl, jak využívat výstupků ve skále, krápníků i temných zkratek. Ale tady? Hloží, větve, zákeřné dolíky v trávě. Pot se mu lil zpod čepice. Chyběl mu chladný vánek podzemí trpaslických měst.
„Nahluchlé stádo bůvolů,“ málem vyprskl smíchy první elf.
Sojka dosedla na větev a pozorovala vetřelce. Pohybovali se po dvou, ale nebyli to medvědi. Divné kožichy bez chlupů a zbytečky srsti na šešulkách. A ten zápach. Nic podobného ještě nikdy necítila.
Nic podobného necítil ani starý brtník, který podřimoval v mlází. Neměl hlad, ale sojčí štěbetání napovídalo, že se mu někdo potuluje po rajónu. Kdepak, v jeho rajónu nerostou klouzky ani pro toho nenasytu od potoka, ani tady nehlídá své včeličky pro nějakého cizího mlsouna. Jedním očkem loupl na sojku a druhým na vetřelce. Divná pakáž.
Oba elfové nepozorně, zaujati vtipkováním, medvěda přešli. Trpaslík se zastavil, protože mu do boty spadl kamínek. Posadil se na pařez, rozšněroval ji a jal se ji vyklepávat. Když se chtěl přesvědčit, jestli na něj elfové čekají nebo už utekli, uviděl hnědý hřbet prosvítající z křoví. Tak páni elfové si ničeho nevšimli, ušklíbl se pobaveně, než mu došlo, o co jde. Medvěd už byl připravený, trpaslíka si zatím nepovšimnuv, oba pěkně prohnat, když tu uslyšel strašlivý řev.
Jakmile si totiž trpaslík uvědomil, že s medvědem nebudou žádné žerty, zahodil botu, popadl sekeru a s bojovým heslem své roty se vrhl na medvěda.
Elfové se nefalšovaně lekli. Ztuhli jak píky a teprve po chvilince se otočili. Spatřili snad to nejlegračnější divadlo svého života. Šokovaný medvěd civěl na poloobutého trpaslíka, který se na něj valil s vlajícím se plnovousem a napřaženou sekyrou. V poslední chvíli se otočil a bystře oběhl hlouběji do lesa. Tři na jednoho je nefér přesila, utěšoval se medvěd, mize za stromy.
Elfové strnulí strachem pocítili úlevu a po tvářích se jim rozlil úsměv. Hrdý trpaslík si to k nim vykračoval krokem vítězného generála, rázuje si to levá dva jen tak, v jedné botě a v ponožce. Jak zahlédl elfy, myslel si, že se opět smějí jemu a tvář se mu zakabonila. Elfům zahrály v očích jiskřičky a už už si chtěli trpaslíka dobírat, než on nabere dech a bude si utahovat z nich. Jenže...
„Pané, vy ale máte dlouhý uši. Asi ste moc zlobil maminku, có? Mě taky tahá za uši, dyž zlobim. Ale to já budu rači hodnej, než aby mi narostly takový ušiska, jak máte vy,“ ozvalo se vedle jednoho z elfů. Elfové, jak na povel, oba dva sklopili zrak a uviděli vedle sebe malé škvrně, sotva ke kolenům, s pusou od borůvek.
Trpaslík mezi tím došel až k nim. Nechápal, kam tak oba třeští oči, když na místě, kam zírali, nebylo nic zajímavého. A v tom...
„A ty, strejdo, nerad k holiči, co?“ zatahal ho kdosi za jeho vous, „dostat tě do ruk Dařbuján Cumpflík, co je u nás holičem, nebudeš půl roku vědět, žes někdy nějaký fousy měl. Teda, to řiká náš děda.“
Trpaslík pohlédl na prcka, který ho tahal za vousy, jako na zjevení. Objevil se z ničeho nic, vyloupl se ze vzduchu jako jádro z ořechu. Pak pohlédl na stejně zmatené elfy a pak znovu na to mrně a potom na stejného mrňouse, který se culil na elfy.
„Kdo... kdo jste?“ sebral odvahu jeden z elfů.
„No, my... já sem Rozumílek Dajnostojc a tohle je,“ ukázal na druhé skvrně, „Blatucha vod Těravů, přeci, ne?“ dodal moudře.
„Aha,“ řekl druhý elf, „a kde bydlíte?“
„No doma, ne?“ zakroutil hlavou nevěřícně rozumbrada.
„A dovedeš nás tam?“ zeptal se znovu první elf.
„Vy ste asi fakt padlí na hlavu. Proč bych nedoved‘?“ s pokrčením ramen ukončil debatu špunt.

Armády Spojenectví Ztracených, jak si spojená výprava lidí, trpaslíků a elfů začala říkat, se blížily k zvědy dohodnuté místu setkání. Vše nasvědčovalo tomu, že našli ony Malé, o kterých se zmiňoval Poutník elfům.
Na palouku, blízko prvního místa setkání, už na ně čekal malý mužíček. Byl ještě o něco menší než trpaslík. Neměl ale žádná vousiska a rozhodně žádné brnění, ani zbraň. Měl na sobě veselý červený kabátek žlutě prošívaný, čapku na stranu stejné barvy jako kabátec. Nohavice modrých kalhot mu volně plandaly nad, považte, neobutýma nohama. Žoviálně postával a v rukou držel dlouhé stéblo nebo větévku, na jejímž konci byla malá nádobka, z níž se mírně kouřilo a ten dým silně voněl po vanilce. Čas od času potáhl človíček stéblem a pak vyfoukl ústy! Kouř se splétal v divné obrazce, jakoby snové. Pán Starodolu, Hodovan, nyní králův zástupce ve Spojenectví, a jeden z elfů přišli až k němu.
„Vás zdravim, páníčkové,“ vysekl napůl ironické pukrle mužík, “jmenuju se Cvek Homolka a sem starosta nás, hobitů čiliže půlčíků, jak se nám říkávalo za starejch dávnejch časů. Copa pány přivádí do našeho Kraje?“ potáhl z dýmky a upíral střídavě své hnědé oči na každého z těch tří.
„Jsem Gabilâl Azaghul, pán Starodolu,“ začal trpaslík, „poslední z trpasličích Pánů. Teď jsem však jen jedním ze tří Ztracených na cestě za hlasem Poutníka, na západ.“
„Já jsem zástupce krále lidí, Mírohoště, také jeden ze tří Ztracených,“ dodal Hodovan.
„Já jsem z Avá, dítě noci a lesů na dalekém východě, z posledních svého druhu na Zemi, jeden ze tří Ztracených,“ přidal elf.
„Samí ztracený, nýčko nalezený“ ucedil hobit, „no, tak tu nestůjme, ať nám nevynesete spaní. Zvu vás na malou oslavu. Shodou okolností nějakou chystáme, tak se můžete přidat.“
Ač rudé slunce stále viselo nehnutě nad obzorem, teď byl podle hobitího počítání večerní čas. Hobiti začali vynášet stoly a lavice, potom se objevily ošatky s pečivem, ovoce, nakládaná zelenina. Následovaly pečeně a polévky. V posledku pak soudečky. První rány vyrážely zátky a pivo i víno teklo do pohárů. Lidé, elfové i trpaslíci se vmísili mezi hobity. Lidé i elfové byli velcí a maličké poháry či talíře byly titěrné a žádaly častého znovunaplnění. Inu, jedlo se a pilo, nálada byla dobrá. Zazněla nejedna píseň a popěvek. Padlo i pár facek. Tak to chodí.
Kdesi stranou hlučné zábavy si Pán Starodolu vzal bokem starostu.
„Máme závažný úkol, pane starosto,“ začal rozvážně.
„Nu, mně se můžete svěřit,“ opáčil starosta, „rád vás vyslechnu, rád poradím.“ A účastně zabafal z fajfky.
„Kdysi dávno, před několika věky, Zlo bylo uvězněno, aby nemohlo škodit. Jeho sluhové byli rozprášeni a zavládl klid. Ale dnes je Zlo zpět. Kdo mohl nevidět Bitvu na Nebesích? Svět zahalilo šero a v nebi se bojoval zlý boj. Slunce napadli černí draci. Ani sám velký Strážce Brány Nebes nezabránil zkáze. Slunce zkrvavělo a Zlý pronikl zpět na svět. Slunce, Měsíc i Strážce se bili srdnatě, ale byli přemoženi černou lstí. A pak skřeti napadli naše města. Dvě zničili, mnohé nás pobili, ba pobili by nás všechny, ale naše město, třetí, se dokázalo ubránit. Proto jsme poslechli výzvy elfů a lidí a přidali se ke Spojenectví. Podle starých proroctví a nových zvěstí tak sebrali elfové zbylé národy Země. Pohleď na rudé, nehybné slunce! To je naše znamení! Jdeme na Západ, abychom se účastnili Poslední Bitvy. Abychom zachránili svět.“
„To se nás netýká,“ odpověděl snad až moc rychle starosta Homolka. „My tu žijeme v klidu, stranou velkého světa a jeho zmatků. Ať si slunce třeba svítí fialově. Máme svých starostí dost. A od toho sem tu já, starosta,“ zasmál se hořce svému vtipu Cvek Homolka.
„Proroctví říká, že na Západ máme jít všichni, i vy,“ poznamenal trpaslík.
„Proroctví sem, proroctví tam,“ zadumaně odpověděl starosta, „jak sem řek‘, není to naše starost. My žijem a umíráme tady, doma, v Kraji. Co je nám po nějakým Západě a bitvě. Dost na tom, kolik umře dobrejch lidí na ošklivý úrazy a divný nemoci. Ještě aby odcházeli z domů někam pryč.“
„Copak tobě nezáleží na světě, ve kterém žiješ, pane Homolko? Na tom, kde, v jakém světě budou žít tvé děti?“ rozčílil se dosud klidný trpaslík.
„Moje děti? Ty budou samosebou žít tady! Kde jinde? Co to je za hloupou otázku?“ Hobit byl také rozrušený.
„Ale svět nekončí za vašimi humny, hobite, svět je větší a vy v něm nejste sami,“ přidal se elf, který se vynořil ze tmy. „Zlo nezmizí, když před ním zavřeš dveře.“
„Tfuj tajfl, takhle děsit,“ odplivl si starosta, „jenže, tohle znáte? ‚Starejte se o krtince, hory už se nějak protlučou.‘ Tohle je starý hobití přísloví. Řídili se jím naši dědci, naši tatové aji my se jím řídíme. A sme tady furt. Kvůli nám nikdo žádný války neved‘.“
„Nikdy? Nikdo, pane hobite? Máte krátkou paměť! Před věkem to byla Prstenová válka, kterou začali hobiti!“ oponoval elf.
„To je tak dávno, že to ani není pravda! A začal ji stejně nějakej čáryfuk, žádný hobit. Ne! Nic, nikam nejdem!“
„Rozmysli si to, pane půlčíku, rozmysli. Nesvornost dává do rukou zbraně Nepříteli!“ zkoušel to ještě Pán Starodolu.
„Ano, pojď s námi, neboť i na tobě leží tíha světa,“ dodal elf.
„Ne, ne a ne! Neslyšels, co sem řek‘? Když máš problém se sluchem, umej si uši, ušáku. Já, Cvek Homolka, se dvakrát nevopakuju.“ A jak to dořekl, jako v tetelení vzduchu nad letní cestou, hobiti i jejich vesnice se ztratila všem před očima. Utichla zábava a všichni osiřeli v šeru.
Ves úplně zmizela. Všichni stáli opuštěni mezi kopci, jen tu a tam zazněl cvrkot kobylky nebo ptačí pípnutí. Jinak bylo dočista tiché ticho. Do toho ticha, po chvilce, jeden z elfů zanotoval starou píseň. Vlastně mu spíš sama splynula ze rtů. Kde ji jenom slyšel? Asi od mámy, pod břízou, doma, daleko na východě. Stará píseň o cestě do neznáma.
Cesta jde pořád dál a dál
kupředu, pryč jde od mých vrat.
Daleko už mi utekla
a musím za ni pospíchat...
Pár dalších elfů se k němu přidalo. Několik trpaslíků chytilo notu i rytmus a doplnili je svými basy. A hle! K jejich zpěvu se z ticha začali přidávat i hobiti. Vesnice i postavičky se začaly znova vynořovat. Sláva!
Na těžkých nohou dám se vést
až k cestě větší, nežli znám,
tam, kde se stýká mnoho cest.
A potom kam? To nevím sám.
V hobití vesnici zavládl čilý ruch. S písní na rtech si hobiti pakují rance, pobíhají, volají, svolávají a klejí, když si někdo ve spěchu ukopne palec o zápraží nebo něco zapomene. Elfové, lidé i trpaslíci překvapeně sledovali, jak se hobiti houfují, nakládají vozy, sedlají oslíky a vůbec se připravují na cestu.
„Tak na co čekáte, vašnostové? Neříkali ste, že máme fofr?“ zasmál se starosta srdečným smíchem malých lidiček ke zkoprnělým hledícím. Co hobity přesvědčilo, nikdo neví. Asi by starý nápěv, plný nostalgie. Možná jim pak došla slova Pána Starodolu. Kdo ví, kdo ví. Ale teď už je to jedno, konečně úplné Spojenectví Ztracených a jeho voje se vydaly k západu.

Starodávné, poničené molo vybíhalo do moře jen ve zlomku své délky. Původně klidné vody za magickými hrázemi zdivočely po odchodu posledních elfech mořeplavců. Molo ohlodáváno tisíciletým příbojem stále odolávalo, jako by čekalo na dnešní den. Poutník stál na jeho konci. Pod nohama měl modravý kámen porostlý mechem a řasami, slané výkřiky vln mu promáčely plášť. Svým zrakem viděl až za obzor, za Mlhu zapomnění, za horizont času. Viděl se, jak klečí před Manwëm, jeho stínové tělo je jen tak tak vidět ve světle Valinoru, ale oči mu září. Není třeba nic říkat. Manwë vstal ze svého trůnu a pokynul čekajícím Valar a ostatním shromážděným k odchodu.
Poutník se vrátil pohledem zpět. Jeho uši slyšely kroky armád všech tří Dětí Jediného, které povolal do Šedých Přístavů.
Zase zaostřil zrak jinam. Molo kolem něj ožilo. Bezhlesně. Průsvitné postavy elfů čile pobíhaly s koši, bílé lodě s jiskrnými plachtami se houpaly ve vlnách. Pak pronesl pár šeptaných slov a molo i s loďmi se zhmotnilo vprostřed ticha. Zapraštěla ráhna a racci, překvapeni, na ně usedali. Moře neochotně ustoupilo novému tělu mola, vzápětí se proti němu hned rozběhlo, snažíc se ho pohltit. Molo stálo pevně.
V témže okamžiku se zpoza ruin starobylých městských hradeb vynořily svolané armády. Poutník se jim vydal vstříc.
„Už tu na vás čekám,“ řekl s neviditelným úsměvem na své neviditelné tváři.

Tak tu na konci času, na pláních Valinoru, naproti sobě stály obě strany. Spojenectví Ztracených, valinorské armády v čele s Pánem Větru, jakož i lidí, posledních zbytků středozemských elfů, trpaslíků, hobitů a bytostí z Valinoru, které se před lidmi po dlouhé časy skrývaly. Na straně druhé armády Nepřítelovy, které vylezly z děr a jeskyní dálného Východu, vedeny starobylým sluhou Garbúrzumišim, Rukou v Temnotě, Králem králů. Jeho voje tvořili skřeti, skřetolidé, kamenní obři i armády spojenců ze žhavého Jihu, spolu s nesčíslnou převahou nestvůr i stvůr, které v tajnosti pěstoval pro tuto bitvu sám Král.
Na nebe, na němž přízračně poblikávaly hvězdy, na to nebe sklouzl pohled Krále králů, jedoucího na hřbetě zrůdného ještěra. Jeho prastarý duch ucítil chvění, které se šířilo tepnami Ardy i Menelu. Ty hvězdy, které se ještě před chvílí zdály jen stíny sebe sama, vzplály a mezi nimi nejjasněji Nebeský Rytíř, Menelmacar. Král králů zavřel oči a na víčkách spatřil to, co vídával před tisíci léty, když poprvé spatřil nebe. ‘Ano, ano,’ zašeptal Guasá, ‘nepromarnil jsem své bytí...’
Temný Vala, jenž se dosud hrdě tyčil nad svými armádami, vydal vyděšený výkřik. Nebo vzlyk? Vše se mu vrátilo, slova Jediného i jeho nejtemnější myšlenky, jimiž byl sužován za Hradbami Světa. Řady jeho armád se zavlnily, nebylo poznat jestli strachem nebo záchvěvem Vůle jejich Pána. V posledním žalostném vzepětí své moci dal Nepřítel povel k útoku. Vojska Spojenectví Ztracených stála nehnutě a pozorovala, kterak se černé masy nepřátel začaly hrnout jako nemilosrdná vlna vpřed. Zaznívaly rohy a povely, lučištníci zakládali šípy, obránci zajišťovali píky mezi štíty.
Hvězdný Bojovník ale sestoupil z oblohy a zastavil se, rozkročiv se mezi oběma stranami. Armády temnot zaváhaly, ale jen obtížně se hordy zastavovaly, srdce naplněná vztekem, nenávistí a strachem.
Tu zrakům všech shromážděných svět zmizel v podivné mlze zářící nadzemským svitem. Spolu s ním se ozvaly podivné tóny, jež každému zněly hluboko v srdci a postupně jej uchvacovaly, až vytryskly z těl a naplnily prostor. Tak začala Druhá Hudba Ainur.
Ač se opět pokusila vymanit ze společné melodie, mocí a silou všeho shromážděného se jí vůle Morgothova začala zase přibližovat. A postupně se v ni sama vnořovala. Byla to Poslední Bitva, Bitva bitev. Z Mandosových síní ve Valinoru vyšli dávní hrdinové Prvorozených dětí a jejich moudrost se spojila s Moudrostí lidí, jež byla jenom díky Eruově Daru lidem spřádána v první nápěv nové Hudby; mezi nimi nejmocnější byl společný hlas Túrina Turambara a jeho Mormegilu. Pak se přidal hlas mocného Tulkase k hlasu Fionwë Úriona. I země sama ožila zpěvem praotců trpaslíků a jejich synů, kteří strážili Hlubiny. A tak došlo k Nápravě Ardy, jak ji předjal Ilúvatar při jejím stvoření. Jenom díky nespočetným slzám a utrpení, které daly sílu nové hudbě Ainur, znovu vyvstávaly rozlehlé lesy a nedozírné pastviny, křišťálová jezera a hbité řeky, majestátné koruny hor a nádherná údolí. Jenom z bolesti tisíců a tisíců se rodila Nová Arda, kde život bude tvořen harmonií Druhé Hudby. Manwë a Melkor, bratři, jeden druhému jsa zrcadlem, teď mohou společně držet stráž nad novým světem spolu s ostatními Valar a Dětmi Jediného. Silmarily byly vyzvednuty z míst, kde čekaly na svůj čas. Fëanor, mistr, jenž je stvořil, je předal Yavanně. Ta pak je vpletla do Písně a ze země, v místě prvních světelných sloupů, vyvstaly zářivé stromy, zlatý a stříbrný. Jejich světlo bylo jasné a prostoupilo celý svět. Vše zlé, zplozeno vůlí Protivníka, vyvanulo a bylo, roztříštěné na tóny, také vpleteno do harmonie Světa, aby tak vytvořilo to, co bylo zámyslem Otce Všeho a Všech, tak na troskách Poslední Bitvy povstala Arda Zářící, Arda Pátého Věku, věku Míru.

---