Kdy?

"...přesto miluji...!" Ano, to je skutečně láska...! Pokud se přestaneme hýbat, přemýšlet, cítit...tak to jediné...co nemůžeme(!) vypnout je cit...a tím nejsilnějším citem je přece láska... Vzhledem k tomu, že se slunce líbá se zemí do barev...což je jen konstatovaní skutečnosti...téměř fyzikální...tak (i když moc optimistická ta básnička není) jsi na tom asi úplně nejhůř nebyla...a to je moc a moc dobře. Slunce se totiž může se zemí líbat i mapř. do zármutku...a to by už bylo na pováženou… TIP…a díky!

slunce líbá zemi pouze do barev, i když kolikrát ji sežehne spalující láskou. Nemůžeme vypnout cit - je to dobře nebo špatně? Není kde se skrýt. Je potom ta básnička optimistická?

Milá Katee, to, co přináší bolest není cit...ale žádostivost! To, že k někomu zahoříme citem (byť spalujícím), je přece nádherné pro oba...pokud si ovšem takový cit můžeme "dovolit"...tedy, je-li takový cit opětován tím, koho milujeme. Čím více je spalující, tím více je taková láska hodna naší chvály a uznání. Tak dobře je nám ale není proto, že tolik milujeme...ale - že naše žádostivost došla naplnění: "vlastníme" toho, koho milujeme (čím víc je náš, tím víc ho milujeme...čím víc ho milujeme, tím víc je náš...to je nádherná úměra šťastné lásky...! To je sen všech zamilovaných…). Jenže i láska má svou (doslova hroznou) odvrácenou tvář: Pokud milujeme někoho, koho (a je většinou úplně jedno proč) mít nemůžeme...potom přichází ta obrovská frustrace prázdných dlaní...proplakaných polštářů...a zlomených srdcí... Lásku v sobě nemůžeme vypnout...svou žádostivost však můžeme krotit...pokud chceme...a pokud si toto vše vůbec uvědomujeme...nicméně je to velmi těžké, protože lidé západního světa nejsou moc zvyklí…ani ochotní k jakýmkoli duchovním cvičením, či zdokonalováním svého duchovního potenciálu... Ideálem takové práce na sobě je skutečná LÁSKA (nejen tedy pouhé pasivní zamilování se) , která netouží po ničem jiném, než aby osoba, kterou milujeme, byla šťastná…i za cenu toho, že ona osoba nemiluje nás…ale někoho…úplně jiného…

kéž by toho času bylo trošku víc. já mám te%d pocit, že se mi ho ale vůbec nedostává

*

ty víš, že jen ty mě doháníš ke krásným koncům básní :-)))

černobílé a přece barevné ...

Rozumím ti, ale to bude dobrý, neboj. Je to dobrý. Hlavně ta poslední věta. Ale ty víš, že právě ta poslední věta se mi líbí.... Že tys ji tam napsala kvůli mě.....:-))