Letní idyla v parku u nádraží

 Na polopoušti města peče slunce

ušmudlané děti ghetta

žebrají o drobné, potápí se pro ně,

jako japonské lovkyně perel

v kašnách tlejících odpadků.

Úlovky z cizích kapes předají s láskou

svým hrubým a hlučícím ochráncům.

Budou-li mít štěstí, i oni jednou rozpustí

ve vodce otázky ... jestli přežijí.

Pouliční muzikant zbytečně a marně ladí.

Na cigára a pivo už má vyděláno

a na umění dávno (a z vysoka) ... rezignoval.

Staříci na lavičce páchnou močí

a oplzlostmi již dlouho bez záruky.

Bezzubě štěkají závistí po mladých párech.

Pohledy svlékají tam, kde ještě je co svlékat.

Ubohý z ubohých prodává kolemjdoucím

pocit viny - „ještě že on,  ještě že ne my“.

Na odiv staví špínu, beznaděj, vředy, šrámy.

Počítá za kolik štítivých pohledů

pořídí další krabici ovocného vína.

Napolo ukrytý, napolo drzý

nabízí dealer místenky z Ráje do Pekla.

Právě startuje další trip, jen to hučí.

Trávník má nemocná játra,

odpad se hromadí bez pomoci.

Cizinci, děti, psi, policie.

O každý kousek stínu strhla se

studená válka.

Pod stromem padl další mrtvý.

A to je ta krásná země

země česká, domov můj.