Koledování

     Vzpomínám si, že když jsem malý, trávil jsem na chatě u dědy a babičky spoustu času. Skoro každý víkend, ať byla zima či pršelo, se jelo pryč z Prahy. Na chatě byl klid a večerní opečené buřty nad ohněm se staly tradiční večeří. Pokud vám tedy neselhal opékací klacek a buřt se neodporoučel do ohně.

     Jelikož osada čítala několik desítek chat a chatek, musel ji mít někdo na starosti. Této cti velitele se dostalo mému dědovi. Má šerifskou hvězdu, na oslavách nebo jiných důležitých akcích pronáší úvodní řeč a sklízí hlasitý potlesk. Mylně jsem se domníval, že jako správný Šerif musí mít někde v chatě schovanou brokovnici nebo alespoň revolver.

     Jednou z akcí, kterou měl děda na starosti, a dnes je už bohužel kvůli nezájmu mladých minulostí, byl „velikonoční pochod“. To se okolo desáté hodiny ranní v příslušný den sešli všichni mužští osadníci u dědy na zahradě. Každý byl vyzbrojen větší či menší vlastnoručně spletenou pomlázkou opatřenou na konci několika barevnými stuhami. V druhé ruce se nesl košík na lup. Ti největší chlapáci se poznali podle toho, že měli místo košíku druhou pomlázku, často bez stuh, ale o hodně větší než tu první.

     Když se sešla celé mužské osazenstvo, šerif zavelel: „Jdeme!“ a sám určil chatu, kterou se začne. Dotyčné ženy, dívky, slečny a dámy v ní přebývající nečekalo nic pěkného. Každý chlap byl pln energie a síly, zato přesnosti ještě příliš nepobral. Koledníci tak neomlátili pouze ženské zadnice, ale i jejich záda a stehna. Co však pro mě bylo nejpřekvapivější, ženské vždycky křičely pouze pokud je pomlázky trefily právě do zad či stehen. Když jim chlapi nakládali na zadnici, jen se uculovaly.

     Jeden rok mi byla tato nejasnost osvětlena. Když jsem odcházel na sraz koledníků, zahlédl jsem sestru, jak si vycpává kalhoty polštářem. Takový podvod! Se svou malou a slabou rukou jsem sotva způsobil na mohutných ženských zadnicích nějakou škodu, ale že by se proti mně musely ještě ozbrojovat?!

     Pochod koledníků nabíral každoročně stejného rázu. Po pár plácnutích přes zadnici a odříkání koledy jsem dostal do košíku vajíčko. Dospělí brali také vajíčko a navíc panáka něčeho tvrdšího. Po odkoledování zhruba deseti chat začaly naše řady řídnout. Někteří koledníci už nebyli s to trefit ani kliku od dveří, natož ženskou zadnici, a tak se radši s nějakou výmluvou odpotáceli domů.

     Já jsem vydržel do konce vždycky! Košík jsem měl plný vajec a hlavu zážitků. Cítil jsem se tento den jako vítěz. Moje každoroční vítězství však jednoho dne nalomila kamarádka ze Slovenska, která u nás přes Velikonoce pobývala. Spláchla ze mě znenadání veškerou hrdost kýblem studené vody!