Sindbád

SINDBÁD

pro B.K.

probouzel ses v pokoji prosluněném

zimním sluncem vedle spící dívky

ve vedlejším pokoji slyšel jsi zas přátele a jiné dívky

ptačí štěbetání postel to něžné krmítko naplněné hlasy

v zákrutech starého Barrandova

byl to Dům u Zelené lišky

funkcionalistická vila s tajnými předpokoji

na město zelený soumrak pad lidé povstali na malostranských uličkách

z mlhy zářily tramvaje na dálku odkvetlé rozfoukané pampelišky

tehdy bloudil jsi ulicemi a zlaté loretánské zvonky zvonily

bílým hlasem do ulic že vyrostl modrý květ

na Petrské věži spatřil jsi přízračnou postavu v plášti s rukou

pozvednutou k nebesům vlnily se mraky

po Václavském náměstí hemžily se stánky vaťáky kol nich

v třeskuté zimě postávaly na dlažbě červené cákance

ve vzduchu hnědá vůně svařeného vína

a byla taková zima že prsty umrzaly víno z kelímku už jsi nedopil

tehdy nepadal sníh ale zima byla neskutečná

tehdy ti nechutnaly už ani cigarety

v Maďarském Institutu dávali Huszárikova Sindbáda

valil se černý chumel těl

v kině s přítelem usedli jste mlčenliví opojení

hlavní hrdina z benátské gondoly o své smrti vyprávěl

hrála teskná hudba šerých houslí

v jeskyních plály divé oči černovlasých žen

v ulicích zelená mlha a za úsvitu mezi roubením

mlčenliví mudrci  se zamčenými ústy procházeli

bez zájmu kolemjdoucích Prahou...

v zapadlé uličce knihkupectví Bednářové Dory

tam potkal jsi věštkyni z kraje zrcadel

předpověděla den tvojí smrti den kdy zanevřeš

na tento svět v divoké nevinnosti

a v zářícím domě ze zlata a slonoviny

zatím parta lidí z paneláků podvratní Lidé P.

kradli tekutá mýdla z toalet

jsou noci kdy přespává se na chodbách přede dveřmi

jsou noci kdy nás dívky k sobě  nepustí

v jitru studeného zimního dne mezi lešením

mezi rezavými kostmi vyplázl jsem jazyk a slízal

všechno to narudlé slunce prýštící s oblohy

ve vzduchu voněly muškátové květy

když se po Národní člověk kolem páté ráno procházel

nebylo mu do zpěvu a přesto zpíval

v kolejích na Hradební v pokojích zhasnou

a dívky se s ručníkem přes nahá ramena

v náměsíčném chvění vydají do sprch...

všechny tajemné postavy co potkaly tě jedné zimy

co všechno znamenaly co řekly o tobě o počátku světa

je to nekonečné dobrodružství jitřní píseň když navštěvují tě sny

číšníci v kavárnách chrastí hodinkami už je čas

v Praze se kouše had

v Praze se do ocasu kouše had

v Praze je čas

pod spletitými uličkami na Starém městě

dávné jsou podzemní kanály

lodičky čekají na pouť do zásvětní říše

čeká už námořník Sindbád až k temnookým slečnám

v zimě tě odveze

čeká už Sindbád a jeho jitřní země kraj vzpomínek

čeká už Sindbád a jeho dobrodružství je nekonečné

a zbyde jen ozvěna hlasů dech ztraceného času sen ohraničeného života

v drožce co jezdí po Pařížské se krásně v kocovině umírá

čeká už námořník Sindbád a jeho říše oblečených i nahých žen

co jednou budou patřit také tobě...

najednou obraz vybledne

najednou i čas

píšťaly varhan na Loretě vyzvánějí že bude poledne

roztéká se zlatý čas

roztéká se jitřní Praha

jiný kraj

tehdy v ulicích potkal jsi námořníka Sindbáda na saních

tehdy v ulicích potkal jsi osobu se zelenou tváří

starý muž s páskou přes čelo minul tě bez hlesu minul tě napravo nalevo

prošel tebou...

mladé ženy nenaučí nás ničemu krom citlivosti však té

není potřeba...